UDÁLOSTI: Blázinec s Havlem
Paní Švagrová píše: „Havlovy hry nemusí a nemůže každý akceptovat, protože mu třeba už sama osobnost autora nebo sám pojem absurdní divadlo vyráží pupínky po těle, taky přece není nutné chtít mu porozumět za každou cenu.“ Tedy: Havlovy hry neakceptují ti, kteří jim nerozumí. A co s těmi, kterým se některé Havlovy hry líbí, jiné ne, a třeba Becketta nebo Jonesca přímo milují? Taky bych rád upozornil, že to, o čem je spor, je v první řadě Havlův film: když se někomu nelíbí, neznamená to ještě nutně, že odmítá Havla jako osobnost, ani že ho odmítá jako autora, a dokonce to ani nemusí znamenat, že se mu nelíbí hra, kterou nyní sám zfilmoval.
V sloupku paní Švagrové si dále můžeme přečíst, že se prý „obecenstvo dělí na tři skupiny: na nepřátele (zavile kritické ad absurdum), a pak na ty, kteří jsou ochotni pokusit se o porozumění.“ Třetí, a nejcennější skupina pak jsou ti, u nichž se z nedůvěry, apriorního odmítání vyklube pobavené pochopení (vykřičník). A co třeba další možnost, když ten jeden film se zrovna divákovi nelíbí, přestože se o porozumění pokoušel (jak se to pozná, že ne?). Z rádoby objektivního pytle paní Švagrové se klube šídlo nemotorně maskované apologetiky.
Podle Ondřeje Štindla je Havlova adaptace vlastní divadelní hry „svou poetikou … vzdálená většinovému vkusu i momentálně převládajícím představám o tom, co je „in““. Rád mu věřím, film jsem neviděl (a velmi silně zdůrazňuji, že tenhle článek není o Havlově filmu), jen víceméně pro jistotu podotýkám, že ani jedno, ani druhé není ještě zárukou kvality (pan Štindl to samozřejmě netvrdí, uvádí jen, že tak specifická záležitost vzbuzuje takový vášnivý veřejný spor).
V diskusním válci se Vladimír Just vyznal, že ho irituje, když „řada kritiků Havlův opus odstřelí, aniž se zabývá jeho tématy“. Co jsou jeho témata? Je zjevné, že pan Just má jasnou představu, o čem by měli psát Havlovi kritici místo toho, o čem píší. A když černá ovce debaty Kamil Filla vyjádří jakési pochybnosti v souvislosti s „rozvržením postav“ Rieger versus Vlastík Klein, replikuje: „kdo se nedokáže odpárat od „kontextu“ a primitivního čtení typu Rieger = Havel, Klein = Klaus, měl by si najít jiné zaměstnání než kritiku.“ To mi připadá sprosté.
Pan Peňás zdůrazňuje: „Ten film natočil člověk, který je nejvýznamnější žijící historickou postavou, co po naší republice chodí. Bylo by absurdní, kdyby se to nějak neprojevilo na vnímání té věci… Neměli bychom být trošku vstřícní ke svým historickým postavám?“ Odpověď na otázku je jednoduchá: ne. Buď je ten film dobrý a má se to říci, nebo dobrý není a má se to říci taky.
Paní Machalická si vzala do prádla Martina C. Putnu, vysvětluje čtenáři, proč nemůže přijít Havlovi na jméno: „Martin C. Putna končí v Havlově knihovně, a tak si to jde do televize vyřídit přes Odcházení. To je ta ubohost a paradoxy, které Havel umí vystihnout ve svých hrách.“ Omyl, ubohost je takhle argumentovat ad personam.
Nerozumím jedné věci: ti, kteří se staví za Havla, ho jistě mají rádi, jejich city nezpochybňuji. Vydávají svědectví před Kostnickým tribunálem dějin a činí tak s patosem, připomínajícím trochu obhájce Rukopisů: přitom v tom sporu někdo jako Masaryk a jeho stoupenci chybí, a taky o pravosti díla, o němž je řeč, není pochyb. Výsledek takto vedené obhajoby je tristní: problematizuje se právo na svobodný úsudek o jednom filmu.
27. března 2011
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
