STALO SE (?): Poctivé jádro
Koncem února roku 1968 bolela Bohumila Hrabala hlava, šel si ji proto trochu ven provětrat. Vyšel ze svého domku, na rohu třídy Rudé armády pohladil neznámou kočku, která se k němu lísala, a pozastavil se na dolním libeňském nádraží. Chvilku si tam zavzpomínal na své působení u dráhy v Kostomlatech a potom zamířil nazdařbůh do Karlína. Hlava se mu polepšila. Když míjel hospodu U Zábranských, ovanula ho z ventilátoru důvěrně známá vůně omáčky a nikotinu. Neodolal a vstoupil.
Nechal si natočit pivo a podle svého zvyku s ním postál rovnou u pípy. Rozhlížel se kolem sebe. Hospoda byla silně zahulená a nejvíce šedavého dýmu se vznášelo nad stolkem v koutě, kde diskutovalo pět postarších mužů.
„Vždyť je to tam samý židák!“ ozvalo se odtud.
Hrabal se skrz mlhu zadíval pozorněji a poznal v mluvčím člověka, kterého občas potkával v Libni. Byl to Josef Jodas, zakládající člen KSČ a tělovýchovný cvičitel mládeže. Také muž vedle něho byl Libeňák – Emanuel Famíra, malíř, baleťák a všestranný umělec vůbec. Některé jeho obrazy nebyly Hrabalovi cizí, protože zachycovaly prostý půvab městské periférie. Ale jinak mu bylo známo, že Famíra je kovaný bolševik. Zbývající muži Hrabalovi nic neříkali.
Jodas měl před sebou papír a především Famíra mu radil, co má napsat. Vyšlo najevo, že sepisují jakýsi dokument, v němž vyjadřují nespokojenost s vývojem ve straně i společnosti. Varovali před revizionismem, ba i kontrarevolucí. Rozčilovali se také nad tím, že 20. výročí Vítězného února se podle jejich názoru odbývá. Nemohli se shodnout, jak se jejich skupina má nazývat, zda „zakládající členové KSČ“, nebo „staří komunisté“, či podobně.
„My jsme zkrátka takové zdravé, poctivé jádro,“ mínil Jodas.
Hrabal si pomyslil: Vy jste především zaostalí blbci. Naštěstí vám už odzvonili.
Bohužel se spletl. V létě přijeli Rusové s tanky, jodasovci se naparovali, jak byli bdělí a ostražití, a Hrabalovi bylo zakázáno publikovat.
