Nedávno jsem narazila na zajímavé počteníčko. Jedná se o záznam diskuze u kulatého stolu s výmluvným názvem Architektonické soutěže, která se konala 26. března 2008. Zúčastnilo se několik architektů, jeden manažer projektů a jeden úředník Komory. Diskuze probíhala více-méně v obecné rovině, o to jsou však názory v ní prezentované cennější. Zejména proto, že když se nejedná o "chobotnici", uznávají čeští architekti hned několik věcí, o kterých během diskuze o nové budově NK (náhodou nebo radši?) mlčeli.

1. Architekti (a nejen oni) již léta poukazují na to, že zákon o veřejných zakázkách není právě nejzdařilejší. Platilo to o několikrát novelizované normě (tuším) z roku 1994, platí to o normě nové, která již měla být přizpůsobena evropské legislativě. V tomto ohledu zazněl v diskuzi (mimo jiné) tento názor předsedy ČKA Dalibora Boráka:

Architekt Borák: Pro nás je důležitá sféra veřejných peněz, protože to je věcí politickou, a mně pořád nedochází, jaktože politikům nevadí netransparence. A že z transparence, kterou architektonické soutěže nabízejí, nejsou schopni těžit. My se snažíme něco udělat, tím že ČKA připravuje pro Ministerstvo pro místní rozvoj "státní politiku architektury", což zní strašně, ale ve své podstatě je to dokument, který ve svém druhém bodě ze tří říká, že zadávání veřejných zakázek je vzorem pro chování společnosti. Kdyby se nám podařilo přesvědčit legislativní orgány, že architektonická soutěž je legálním a užitečným způsobem, jak zadat veřejnou zakázku, tak to je veliká výhra. V současné době například u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže probíhá diskuse o tom, zdali vůbec lze architektonickou soutěží zadat veřejnou zakázku a podle našich informací ÚOHS pomalu přichází k závěru, že je to komplikované a problematické.

Interesantní. V obecné rovině tedy sami čeští architekti (jindy nešetřící kritikou ex-generálního Ježka i UIA za údajně zpackanou soutěž) uznávají, že zákon s architektonickou soutěží jakožto regulérním způsobem výběrového řízení pro zadání veřejné zakázky tak úplně nepočítá. Více na archiwebu.

2. V části nazvané Účast v soutěži jako kritika pak zazní následující:

Architekt Kovačević: Já jsem zůstal dlužný odpověď, proč dělám soutěže. Soutěže dělám jenom proto, abych vyjádřil svůj architektonický názor. Nedělám soutěž s cílem dostat zakázku. Zakázky si obstarávám jiným způsobem. Protože si myslím, že jakmile jdu s cílem primárně vyhrát soutěž a dostat zakázku, tak automaticky musím uspokojit investora, porotu, zadání. Musím uspokojit tolik hráčů v týmu, že pro moje vyjádření zůstává velice malý prostor.

Manažer (developer) Koukol: A není to naopak znehodnocením smyslu soutěže? Nemá se právě toho vypisovatel bát? Že se zúčastní architekti s projekty, které nebudou respektovat jeho stavební program a půjdou si za svým, protože si autoři potřebují něco vyzkoušet, architektonicky zkoncipovat? Ale to není to, kvůli čemu on vyhlašuje soutěž.

Architekt Kovačević: Není, protože já i ke stavebnímu programu, který je zadán, vyslovuji svůj názor a samozřejmě na porotě a na investorovi je, aby posoudil, jestli je to správné nebo ne. Ale nejdu s cílem podřídit se, když si myslím, že tam barák nemá stát, tak ho tam nenavrhnu.

Krátce nato následují dva názory ze všech nejzajímavější:

Architekt Hradečný: Je to skutečně dialog. Protože pokud je soutěž vypsaná správně, tak investor získá celou škálu návrhů od těch, které naprosto jdou proti programu, protože jsou přesvědčené, že je blbý, až po ty, které třeba v dílčím detailu navrhnou něco, co programu nevyhovuje, a na druhé straně spektra jsou ty, které vyhoví všemu. A potom jsou zástupci vyhlašovatele, kteří by měli toto všechno vnímat, a čím širší je spektrum návrhů, tím spíš může investor dospět k tomu, že vybere optimum nebo alespoň získá představu o tom, co optimum je. A to už je dialog.

Úředník ČKA Plos: Skvělé je, že architektonická soutěž je typ soutěže, který si umí poradit i s tím, že se zúčastní architekt, který záměrně poruší podmínky a řekne názor jinak. To je fantastické, protože to jiný způsob výběru veřejné zakázky neumí, to umí skutečně jenom architektonická soutěž.

Hm. Nedošlo během soutěže na novou budovu NK právě k výše uvedenému? K vytvoření široké škály návrhů, z nichž některé o některých bodech Stavebního programu řekly "to je blbost, mělo by to být takhle", některé ho nedodržely dílčím způsobem, jiné mu naopak vyhověly do posledního puntíku? K následnému hledání a nalezení optima?

Nakonec se sama nabízí otázka: Mají čeští architekti - dokonale znalí principů - problém uplatnit principy v konkrétních situacích? Anebo žádný problém nemají (k této verzi bych se přiklonila) a jednoduše říkají/neříkají jen to, co se jim právě hodí do krámu? A bez ohledu na to, jestli je vede zhrzená pýcha, závist, averze vůči bývalému řediteli Národní knihovny nebo Janu Kaplickému, neškodí ve finále nejvíc sami sobě?

23.9.2008

(převzato z Blog.respekt.cz se souhlasem autorky)