19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Cenzuroplodné myšlení

26.1.2022

O minulém víkendu se v divadle Archa konala pod záštitou českého Pen klubu konference ke 100. výročí uvedení Čapkova hry R.U.R. a vzniku slova robot, které v této hře zaznělo poprvé a vzápětí zdomácnělo ve všech světových jazycích. Konference se měla konat už loni v lednu, ale kvůli covidu musela být o rok odložena.

Sobota 22. ledna 2022 byla věnována sborníku sci-fi povídek Robot100, který u příležitosti výročí vydalo nakladatelství Argo. Jelikož mám tu čest se na něm autorsky podílet, mohl jsem spolu s Ondřejem Neffem, Jaroslavem Veisem a Petrem Stančíkem sedět na pódiu a na závěr besedy s autory odpovídat i na otázky publika.

Dotaz, který položil jeden mladý muž, mě pak docela zarazil. Prohlásil, že sci-fi literatura, potažmo filmy, se mu jeví jako skreslující, že porušují vědecké poznatky a vždy z nich něco vynechají, aby docílily žádoucího efektu. Jako příklad uvedl kosmické bitvy ve sci-fi filmech, které připomínají středověké střety galér, a na závěr položil otázku, jestli si tedy nemyslíme, že sci-fi škodí vědě.

Asi jsem se nějak proti tomuto dotazu podvědomě naježil, neboť jsem dosti nakvašeně odpověděl, že kromě zábavné větve sci-fi literatury a hlavně hollywoodské filmové produkce, která dnes válcuje filmový trh, existuje i druhá větev sci-fi, filozofičtěji a sociologičtěji zaměřená, kterou reprezentoval např. Stanislaw Lem. Také on opovrhoval prvoplánovými příběhy amerických autorů sci-fi do té míry, že je otevřeně kritizoval, načež byl vyškrtnut ze syndikátu amerických autorů sci-fi, a tudíž i z amerického knižního trhu. Prostě jsem tomu mladému muži naznačil, že by se měl napřed seznámit se sci-fi v plné šíři a nikoli jen s hollywoodskými kasovními trháky, než vystoupí s výhradami.

Teprve doma jsem si uvědomil, co mi na tom dotazu tak vadilo, co vlastně podsouvá, co mi svou formulací připomněl a co mi stojí za napsání této úvahy, v níž vlastně souhrnně na onen dotaz reaguji.

V prvé řadě je třeba říci, že žánr sci-fi nevznikl jako nástroj vědecké osvěty. H. G. Wells, když psal romány Stroj času nebo Válku světů, rozhodně nemyslel na propagaci vědy, šlo mu o to, aby čtenáře zaujal doposud nevídaným příběhem. A stejně tak americké pulpové časopisy, uveřejňující v meziválečných letech sci-fi povídky, měly za cíl čtenáře pobavit a ohromit je něčím, co se označuje jako „sense of wonder“ – pocit úžasu. Také Edgara Rice Burroughse, když psal svůj cyklus Barsoom (česky spíše známý jako John Carter, pán Marsu) o dobrodružstvích Johna Cartera na Marsu, vůbec nenapadlo, že by se v něm měl věnovat osvětě vědy. Snad proto se do skutečné vědy zapsal, poněvadž jeden martovský kráter se jmenuje Burroughs. A český průkopník sci-fi J. M. Troska též ve svých cyklech Nemova říše a Zápas s nebem upřednostňoval dobrodružný a vlastenecky (první sešitová vydání vycházela v protektorátu Čechy a Morava za druhé světové války) laděný příběh před osvětou vědy a jeho představa, jak využít statickou elektřinu k pohonu kosmické lodě, má k vědě nebetyčně daleko. Přesto mi to při čtení počátkem 50. let nevadilo, a nevadilo ani při studiu na elektrotechnické fakultě VUT Brno o 10 let později.

Rozporu mezi „vědeckostí“ a dobrodružností v oblasti příběhů, odehrávajících se v kosmu, jsou si fanoušci sci-fi celosvětově velmi dobře vědomi, a proto se i v anglicky nehovořících zemích používá pro tuto literaturu a též pro film označení „space opera“, tedy kosmická opera. Je to naprosto výstižný název, což vyplyne, když si uvědomíme, proč lidé chodí na skutečné opery. Je všeobecně známo, že libreta oper jsou z velké části naivní, zápletky ploché a nepřesvědčivé, dialogy beznadějně archaické. Jenže žádný návštěvník nejde na operní představení, aby prvoplánově sledoval děj, ale kvůli hudbě a kráse zpěvu, kvůli tomu, jak operní skladatel dokáže těmito prostředky vyvolat skutečné gejzíry citů. 

A stejně tak milovníci příběhů z kosmu je nečtou, nebo na ně nejdou do kina, aby kontrolovali, zda je vše v souladu s vědeckými poznatky, nýbrž aby si vychutnali epický příběh, v případě filmů jako třebas Hvězdné války nebo Star Trek také panoramatické počítačové triky, takže jim nevadí, že „bitvy připomínají středověké střety navzájem se taranujících galér“, neboť fandí jedné straně (obvykle straně Dobra jako v každé správné pohádce) a obávají se o osud lodě, jejíž posádku tvoří jejich hrdinové. I pro ně je to tedy citová záležitost, což ke každé beletrii patří. Kdyby toto vypadlo, nejednalo by se už o sci-fi (vědu a fikci), ale o non-fiction (literaturu faktu).

Samozřejmě existují lidé, kteří nesnáší operu, neboť nedokáží rozdýchat, že se tam jen zpívá a k tomu všemu docela často na pitomé texty. To, že jde o hudbu, o vyvolání citové odezvy, je prostě míjí. Tito lidé svůj odpor vyjadřují velmi jednoduše, avšak poctivě – prostě na opery nechodí, nicméně se nesnaží je zakázat, uvalit na operní umění cenzuru. Totéž lze doporučit lidem, kterým vadí fyzikální nesrovnalosti a šizení vědy v sci-fi velkofilmech. Prostě na tyto filmy nechoďte a kosmické sci-fi ságy nečtěte. Ale vyprošuji si, abyste naznačovali, že by se měla taková díla zakázat, protože „škodí vědě“.

Jenže právě to otázka onoho mladíka naznačovala. Pokud pokládá sci-fi za škůdce vědy – a protože co škodí, by se mělo odstranit –, zřejmě by přivítal, kdyby tato díla z veřejného prostoru zmizela – byla „zkanclována“, jak jsme říkali u sálového počítače, když se rušil zkolabovaný program.

Teprve doma jsem si uvědomil, že právě to, že jsem takovou dobu „kanclování“ už zažil, bylo příčinou mého podvědomého odporu k tazateli. Začátkem 50. let komunistická diktatura opravdu prohlásila vědecko-fantastickou literaturu, jak přejmenovala sci-fi, na pouhou vědeckou osvětu pro děti, tedy přesně na to, co by se onomu tázajícímu se mladíku minulou sobotu na konferenci R.U.R. 100 asi líbilo. Samozřejmým důsledkem pak byla stoprocentní cenzura veškeré západní sci-fi a nadále směly vycházet jen správně ideologicky a „vědecky“ orientované knížky autorů ze zemí sovětského bloku, důsledně řazené mezi dětskou literaturu. Proto mohly v roce 1956 vyjít české překlady románů Stanislawa Lema Astronauti a K mrakům Magellanovým pouze ve Statním nakladatelství dětské knihy, přestože autor protestoval, že to není dětská literatura. 

Ale to už byl vlastně průlom, neboť stále platila sovětská literární doktrína „nejzazšího obzoru“, podle níž nebyly knihy o cestování vesmírem přípustné jako nevědecké a příliš fantastické, takže by lidi sváděly z cesty budování světlých zítřků komunismu. Ten obzor nastavil Vladimir Obručev již v roce 1924 vydaným románem Plutonie, odehrávajícím se v nitru Země, a další sovětští autoři se museli držet rodné planety až do roku 1957, kdy teprve start Sputniku otevřel dveře do literárního vesmíru a umožnil třeba bratřím Strugackým psát a hlavně uveřejňovat vesmírné ságy. Pak se situace v SSSR zvrhla v pravý opak, začaly tam vycházet rozsáhlé sborníky západních sci-fi povídek v nelegálních překladech, které si čeští fanoušci kupovali v prodejnách Sovětské knihy – pokud jste byli natolik otrlí, že jste se smířili s otřesnými fonetickými přepisy anglických jmen do azbuky.

Jak známo, poturčenec horší Turka, takže zákaz západních autorů sci-fi prolomil v Československu až Adolf Hoffmeister, nejen významný výtvarník a diplomat, ale též komunistický koryfej, který v roce 1962 prosadil vydání antologie amerických sci-fi povídek Labyrint, nyní už ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění. Ještě o dva roky dříve si nakladatelství Lidová demokracie (spadající pod Československou stranu lidovou) trouflo vydat Lemův román Planeta Eden a krátký doušek svobody v letech 1968–1969 umožnil ostravskému nakladatelství Profil vydat oba románové cykly J. M. Trosky. Avšak dostat se k západní sci-fi v celé šíři bylo možné až po roce 1989.

A tak jsem si uvědomil, co mě na dotazu toho mladíka vlastně popudilo. Připomněl mi totiž dobu 50. let, dobu, kdy se též hodnotilo, zda je ten který sci-fi román přínosem pro vědu (hlavně pro „vědecký komunismus“) nebo ne, tedy na dobu, na kterou bych rád zapomněl. Avšak jak se zdá, zapomenout nemohu, či spíše nesmím, neboť bych se ještě mohl dožít časů, kdy bude cenzuroplodné myšlení takových mladíků vyslyšeno a sci-fi romány a filmy, škodící vědě, nikoli už vědě komunistické, leč „zelené“, opět dány do klatby. Nechci se dočkat, aby po literatuře, kde kladnými hrdiny mohli být jen uvědomělí dělníci nebo družstevní zemědělci a padouchem buď prohnilý intelektuál, trpící buržoazními přežitky, nebo agent CIA či jiný přisluhovač imperialismu, se dočkávaly vydání pouze knihy, kde budou kladnými hrdiny jen „zelení“ agitátoři nebo transsexuálové, a tím záporným vždy bílý heterosexuální muž či jiný staromilný dinosaurus, který nepochopil novou dobu, nedokáže se zbavit „uhlíkové stopy“ a „sexistických přežitků“.

Na závěr ještě citát:

Kultura je v podstatě kontinuita a dalekosáhlé uchovávání starého: Dychtění po novotách však vytváří nekulturu a končí v nepokrytém barbarství.
Carl Jung, zakladatel analytické psychologie