Antihrdina nemusí být asociál a dnes je bohužel takřka normál. Ne stálicí, ale jednou z norem. Nebo jste nikdy neviděli ani část seriálu Dexter?

Titulní postavou je usměvavý sériový vrah, náhodou i forenzní analytik. Přímo jeho série ne, ale ta televizní byla nominovaná takřka na dvě stě ocenění. Čtyřicetkrát vyhrála. - Dají se tím omluvit Dexterovy činy? To nevím, ale každopádně likviduje jen jiné vrahy a násilníky, co proklouzli sítí vyšetřování anebo nikdy nebyli ani odhaleni. Nebo je soudce pustil. I Dexter je soudce. Kat. Oběti seká na kousky. Pytle prostě hází do Atlantiku. Prošlo by mu to v reálu? Nemám ponětí. Kdyby zlikvidoval Breivika, neměl bych proti tomu vůbec nic. Chvíli tu televizi (největšího zloděje času) sledujete a možná se vcítíte do mysli sériového zabijáka tak, až fandíte stejně vesmírně jako při nějakém Závodu míru… „Já jsem, prosím, prosebníček, a doufám ve víře, že nebudete hned v příštím dílu odhalen!“

Seriál Dexter glorifikuje násilí, o tom žádná, a prokazatelně se vyskytlo několik jedinců, kteří se pomateně inspirovali. Zabíjeli. Naštěstí byli kapkou v moři všeobecného násilí. Normální člověk si Dextera přece za vzor nebere - a i ten Anders Breivik by vraždil i v případě, že by Dextera neznal. Ale zná, mimochodem řečeno, a místo aby byl „jako někde v Číně“ popraven bez mediální účasti a zapomenut, celospolečenský přetlak práv nad odpovědností tomu brání. Lidské svobody „letos“ interpretujeme cynicky a úcta k obětem zmaru a masakrů odešla k Brdíčkům. Asi to nevíte, protože se o tom stydlivě nemluví, ale kvůli Breivikovi postavili zvláštní blok, kde má tenisové kurty, jednu posilovnu, bazén, saunu, dvě plně vybavené tělocvičny vč. horolezecké stěny; samozřejmě knihovny. Dokonce i kompletně zařízené nahrávací studio s hudebními nástroji. Pokoje pro hosty, kteří mohou zůstat přes noc, a celé místo obklopeno v rozloze třicet hektarů. Přesto, uznávám, Breivik trpí víc, než kdyby zemřel, a to zvláště při specifičnosti své povahy. Nikdo mu, prosím, nebere, že taktéž v dětství trpěl (viděli jste jeho dětský úsměv-masku?), ale postřílel a výbušnou zabil takřka osmdesát lidí, na což se léta připravoval, aby v akci postupoval systematičtěji než Dexter. Než Dexter, který je zaprvé fikce, zadruhé vrah sériový, zatímco Breivik jest vrah masový, v čemž je rozdíl, který by vám dobře vysvětlil Andrej Drbohlav a jeho knihy o psychologii.

Je štěstí, že to stále nedopadlo nejhůř a Dexter je víceméně výjimka. Ani roku 2024 nekoukají antihrdinové z každé druhé čtvrti či detektivky a poručík Columbo plus Herkules Poirot to nadále jistí. Ale ohledy na vrahy a zločince jsou nesporně jiné než před sto lety. Smích budí, co tenkrát literární kritici vnímali jako kontroverzi. Jejich zdvižené obočí zažil i populární spisovatel Ernest William Hornung (1866-1921), jenž je měkčím předchůdcem bondovského Iana Fleminga (1908-1964). Je to osmdesát let (1944), co proti zhrubnutí a drsné škole, již začal v Anglii produkovat James Hadley Chase, brojit George Orwell. Jako na smilování a spásu zavzpomínal u knihy Žádné orchideje pro slečnu Bladishovou na Hornuga, když píše o jeho smírném antihrdinovi Rafflesovi. Když přemýšlí o tom, jaký byl tento PROTOTYP antihrdinů, než nastouplo DRSNO: „Raffles měl rád vlast a tu reprezentoval v kriketu. Na Piccadilly vlastnil garsoniéru v bytovém komplexu Albany, ale v noci vykrádal lepší vily, ve kterých se za světla pohyboval jako host, aniž by nectil zásadu hostitele nepoškodíš. Okrádal totiž hosty.“

Raffles ještě nebyl Dexter. Zdaleka. Zabil člověka, ale jednou, a pouze za smrt dvou nese odpovědnost, ale nebyli to Angličané, jak je zdůrazněno, a nechovali se bezúhonně.

Nezabíjel už ze zásady. Do akcí si s tím záměrem nikdy nebral zbraň. „Jedinkrát zvažoval, že zavraždí, ale vyděrače,“ zmiňuje se Orwell - a tušíme, že u detektivek platí jakási pravidla, podle nichž se právě zavraždění vyděrače nepočítá.

Nejstarší prototyp antihrdiny Arthur J. Raffles se vynořil v Londýně roku 1898 v seriálu povídek In the Chains of Crime. Následovaly tři sbírky a román, celkem sedmadvacet příběhů. Ne víc. Tedy kromě děl řady napodobitelů, z nichž obdržel jeden i licenci.

Hornung miloval Anglii, ačkoli měl po otci maďarskou krev. První román, Nevěstu z buše, publikoval roku 1890. Tady zase zazněl vliv jeho pobytu v Austrálii.

Roku 1891 vstoupil do kriketového klubu Idlers, jehož členy byli také Arthur Conan Doyle anebo Jerome Klapka Jerome. Roku 1893 si vzal za ženu Doylovu sestru Connie (1868-1924) a synovi (1895-1915) dali jména Arthur Oscar - druhé po Oscaru Wildovi. Prvního lupiče-gentlemana dějin zachytil Hornung už v románu Irralie´s Bushranger (1896) a lupič si tam říkal Stingaree. Posléze vzniklo pro časopis šest prvních povídek s Rafflesem (1898), jedním z jehož vzorů byl absolvent Cambridge a kriminolog George Cecil Ives (1867-1950), který obýval, podobně jako Raffles, bytový komplex Albany ve čtvrti Mayfair.

Na Hornungově koncepci figury je pár zvláštností. Podobně jako si Sherlock Holmes hlídá oddaného Watsona, má i Raffles kamaráda (a životopisce) Harry „Bunny“ Manderse. U vztahu Sherlock-Watson tomu tak naprosto nebylo, ale u Hornunga navodí líčení vztahu pocit latentní homosexuality. Ives byl koneckonců gay. Ale není doklad, že by to Hornung vůbec vnímal. Vztah jeho hrdinů nemusí nutně znamenat víc, než je řečeno. Dá se přirovnat k mladistvě nevinnému vztahu školních kamarádů a konjunkci šíleně odvážného organizátora a jeho spolehlivého komplice. Na druhou stranu… Vzorem pro Rafflese a Bunnyho prý byli také Oscar Wilde a lord Alfred Douglas.

Knižně vyšlo prvních osm povídek s Rafflesem roku 1899 pod titulem The Amateur Cracksman. Autor připsal svazek švagrovi a další knižní pokračování se jmenují Černá maska (1901), Zloděj v noci (1904) a Mr. Justice Raffles (1909). Titulní antihrdina reprezentuje Anglii v kriketu, to je světlá stránka krajiny, ale je otázka, nakolik je kriket hlavní a nakolik funguje jako kryt. Raffles velmi suverénně krade šperky, obrazy… a ve finále šlohne i tu část inventáře Černého muzea (ve Scotland Yardu), která je věnována jeho „práci“.

Zločinu se věnuje i kvůli adrenalinu. Brilantně a i pomocí vlastních vynálezů se umí vlámat do honosných sídel smetánky - a je to příčina, proč se považuje za umělce. Ne vždycky mu jde o výtěžek - a příhodnou zástěrkou bývá Bunny. Tenhle maník totiž vyhlíží nevinně a onu nevinnost v příteli si Raffles pěstuje. Jak?

Taky tím, že kámoše drží zkrátka a nikdy mu nevyzvoní všecicko; což ale nedá žádnou práci, anžto je Rafflesovi jako Richelieuovi vlastní až instinktivní tajnůstkářství. Má mysl notorického zločince a my si připomeňme, že také - zločinu neholdující - Sherlock se chová k jinak milenému doktoru Watsonovi stejně tajnůstkářky jako stará Jeremiáška.

Bunnyho „krytím“ je práce žurnalisty. V té ho sportsman Raffles povzbuzuje. A jsou dvojka. Věru šedě vedle vyzní inspektor Mackenzie - ze Scotland Yardu -, kterému se ne a nedaří pár usvědčit. Cokoli mu přišít a přivést jej za katr. Podobně jako Leblancův Arsene Lupin, zrozený až roku 1905, pracoval Raffles, i když výjimečně, taktéž na straně zákona. Ale be z pověření policie, v zájmu právníka. Jinak svět nešetřil. Ten chlap je Janus i mrzká, protřelá štika. Fiktivní milionář Reuben Rosenthall každopádně náleží k legitimním cílům jeho paklíčů.

Úplně první prototyp vztahu Raffles-Bunny se objevil v Hornungově povídce After the Fact (1896). Tamní hrdina náhle pozná, je to šok, v lupiči obdivovaného spolužáka! Stojí tam proti sobě, vzpomínky z mládí se vrátily. Je jim osmadvacet a čtyřiadvacet - místo osmnácti a čtrnácti. Hornung přitom vypráví o vztahu jaksi „školně“ - a specificky. Konstitučně slabší vypravěč povídky je totiž pyšný, když ho starší přítel znovu bere za ruku, a hrdý, může-li mu nabídnout cigaretu… Vztahy podobného typu se vyvinou mezi mazákem a jeho „mladým“, někdy na vojně; ale zde se jedná o zvyk a styky z internátní školy.

Zkušený Conan Doyle povídku znal a vytkl švagrovi pouze jediné. Nechal na konci lupiče umřít. „Byl by to přece dobrý seriál.“ Hornung švagra poslechl a vznikl Bunny, který je vylíčen jako bláhový mladík, co právě probendil dědictví a říká hned úvodem Rafflesovi (v Albany), že se zastřelí. Oba se ale naštěstí znají ze soukromé školy, takže mazák někdejšího služebníčka podrží. I následkem podpory pocítí náhle Bunny obrovskou loajalitu.

Následuje řada dvaceti šesti dobrodružství, ale roku 1900, kdy jsou na černé listině a nuceni se skrývat, oba dobrovolně rukují do búrské války. Raffles se tam hrne do první linie a padne. I Hornungův syn, což je už život a první světová válka, padl. Později.

Ve svých vzpomínkách nezapomíná Bunny zdůraznit, že vynechal v zápiscích všecku denní nudu neboli ty krádeže, co se povedly bez komplikací, a takže líčí jen a jen komplikace. Jsou přece čtenářsky zajímavější. Aby taky ne. Ostatně i doktor Watson vybíral spíš bizarní případy a konkrétně Doylova povídka Charles Augustus Milverton byla inspirována skutečným londýnským vyděračem, to je fakt; ale když ji autor komponoval, bylo to dle Hornungova nápadu zmíněném právě v Rafflesovi.

Vztah Rafflese a Bunnyho dobře ukazuje, jak může být i muž nevinný stržen romantikou nočních výprav, oněch „výletů“ do sídel vyšší třídy. Nechtěl to dělat, původně, ale podlehl a neumí si pomoci. Odolat. Zůstává přišpendlený na šikmé ploše, kde slavnostně a slastně stojí po boku božského, krásnějšího přítele. A mistra kriketu. Muže dvou tváří. Předchůdce Zorra. Předchůdce Batmana. Předchůdce Svatého Sima Templara. A tomuto nevědomému předchůdci skrupule věru chybí.

Raffles, mimochodem, prvně umírá už v osmé povídce. Ale bylo to předčasné a roku 1901 se vyjeví, že se vlastně neutopil. Stejný trik je i pozdější Holmesovo oživení u Doyla - a zjištění, inu, že se také neutopil (1903).

Oba divní patroni, tj. Sherlock a Raffles, se prostě vrátili po letech z hrobu - a shodně šli a teatrálně odhodili převleky před svými Watsony. Nesvlékli se do naha, ale Watsony to stejně zaskočilo. Doktor dokonce omdlí.

Zatímco Bunny je idealista, Raffles působí jako ryzí cynik. Mezi pohledem doktora Watsona na jeho přítele Sherlocka a pohledem Bunnyho na Rafflese jest rozdíl; a když Bunny vypráví o kamarádovi, i před námi, čtenáři, mu pochlebuje. Je podlézavý, aniž si to vůbec uvědomuje. Přímo trapně to nepůsobí, ale divně ano. Watson byl, jistě, občas nespolehlivý vypravěč, nicméně Bunny čhá), to je vám vypravěč ještě stodvacetkrát nespolehlivější. On je unesen svým „pánem“ a svého parťáka a parda ve zločinu přikrášluje. Glorifikuje tak zlodějny. Je to hrůza? Tenkrát se pohoršovali! I sám Doyle „šváru“ vatoval. Z etického hlediska Bunny navíc funguje jako filtr, který nás, čtenáře, pokaždé ujistí, že nemusíme trpět svědomím. Vždyť už Bunny rozpor duše zažil: buďme z obliga.

Raffles je - podobně jako Sherlock Holmes a později „Svatý“ Leslie Charterise - mistr převleků a britských dialektů. Ale taky muž s vrozenou morálkou. On ví, že se určité věci nedělají. „Prostě nikoli.“ A neudělal by je.

Jako posvátné vnímá přátelství a je, jak řečeno, nacionalista; takže by asi dnes hlasoval pro Brexit.

Někdy to, pravda, až přehání (a spisovatel s ním), takže k oslavě diamantového jubilea chce Viktorii zaslat poštou starožitný zlatý pohár. Ač ho zrovna čórnul v Britském muzeu. „Jeho kousky zanechávají spíš dojem uličnictví,“ píše Orwell. „První kniha o Rafflesovi je technicky vybroušenější, ačkoli dnes zajímavější zachycením dobové atmosféry.“

Jako pokorný „absolvent“ Raffles vyjádří jedinou vlastní výčitku svědomí, kterou cítí, slovy, která už dnes takřka nechápeme: „Znectil jsem svou starou dobrou školu! Nejsem víc amatér. Jsem profesionál. Pozbyl jsem právo se pohybovat ve vybrané společnosti.“

Ale to říká. Jedná jinak a nevěří, že je krádež zlo, a jen jednou utrousí poznámku o tom, že majetek „stejně“ není rozdělen spravedlivě. Nepovažuje se za hříšníka a společně s Bunnym se posléze cítí jako psanci a odpadlíci; takřka ta sorta, na niž si v povídce Richmal Cromptonové hraje slavný Jirka, postrach rodiny.

Raffles je tedy příslušník vznosného londýnského klubu - a současně zloděj. Na té ironii kouzlo příběhů stojí. Raffles vyniká také v jiných sportech, ale nejhlouběji miluje kriket, což sedí. Kde jinde se totiž projeví nejpodstatnější rys anglické povahy? Formu a styl - při kriketu - oceňují víc než konečný úspěch! Jde o eleganci. Ne počet bodů. Kriket patří navíc ke hrám, kde to i amatér snadno nandá profíkovi, tedy někdy. Pravidla jsou definována volně a interpretace je otázka etiky. Kriket sice byl hra vyšších vrstev, o to nic, ale i pro nižší vrstvy zůstal vším britským, co značí. Jednak symbolizuje dobrou formu, jednak čestnou hru.

A Bunny sice tvrdí, že přítel uvažoval při kriketu obdobně jako při plánování krádeží, ale hráč kriketu a zloděj představují směstnáni v jediné osobě KONTRAST. Asi největší, jaký si Hornung uměl představit. Rafflesova dobrodružství samozřejmě poukazují i na snobismus - a šlechta jej sice přijímá, ale možná především dík jeho osobnímu šarmu. Anebo, což s tím souvisí… „Vyhledávali mě jen kvůli kriketu,“ říká Raffles sklesle Bunnymu v jisté fázi života. „Ve skutečnosti mezi ně nepatříme.“ Oba jsou předchůdci Woostera a jeho sluhy Jeevese, ale zapomenuti, a dnes, kdy letí Dexter (a šarmantní Breivik, který absurdně prodělal i plastiky) píše v base knížku za knížkou, je překvapivé, jaký úspěch kdysi zaznamenal Ernest William Hornung s „provokativním“ Rafflesem.

V divadle Raffles obse raffevil prvně roku 1903, následovala další dramata a ve hře Grahama Greena Návrat A. J. Rafflese (1975) ztvárnil titulní roli (homosexuální) herec Denholm Elliott. Vypráví se zde, mimochodem, o pomstě za smrt Oscara Wilda.

Samostatnou kapitolou se staly adaptace filmové, jejichž linie se vine od samých počátků kinematografie (1905). Roku 1917 hrál Rafflese ve filmu i John Barrymore a roku 1930 krasavec Ronald Colman. Ikonickým je dodnes film Raffles (1939) s mladým Davidem Nivenem, kde slavný scénárista Francis Scott Fitzgerald přitvořil Bunnyho sestru - objekt Rafflesova zájmu.

Po televizním seriálu Raffles (1975-1977) následoval i seriál rozhlasový od BBC (1985-1993) a další rozhlasový seriál americký, ale nic to nemění na tom, že podstata díla kontrastuje s dnešními časy. Co tolerováno, se posunulo. Někdy podstatně. Zlatá éra gentlemanů minula.

Ještě v povídce Jedno společné zachytil humorista O. Henry (Hornungův současník) tři kategorie lupičů. „Druhý typ,“ říká, „je pravé ztělesnění Rafflese. Nosí límeček! Ve dne se chová bez výjimky jako gentleman. Snídá ve fraku! Vydává se za malíře pokojů. Sotva se ale setmí, provozuje nekalé řemeslo. Lupičství. Matka je úžasně bohatá. Váženou občankou přímořského městečka; a když takový typ lupiče odvedou do cely, okamžitě žádá o pilníček na nehty a příručku Policejní zprávy,“ postřehl slavný humorista. „Pokaždé má manželky ve všech státech Ameriky a snoubenky ve všech amerických krajích.“

Ani historik Leon Kellner (1859-1928) Hornunga nevykopl z britské literatury, nicméně ho pojal ve svých dějinách stručně. „Jeho nejlepší knihou, která ale měla nejmenší úspěch, je Peccavi (1900); příběhy silné duše, která se stravuje dobrovolným pokáním za hřích mládí. Je záhada,“ pokračuje Kellner, „jak se autor té jemné charakterové studie mohl rozhodnout k tomu, aby v přímo směšném napodobení Conana Doyla líčil lupiče jako hrdiny.“

Tu umělecky údajně nejzdařilejší knihu přeložil do češtiny (1903) jako Zločincovo vyznání známý propagátor sportu a etikety (a tím i etiky) Stanislav Guth-Jarkovský.

Pro „WarnerBros“ zosobnil Rafflese (1939) - až moc uhlazený - David Niven ve filmu, na jehož scénáři pracoval Francis Scott Fitzgerald: