Ota Hofman to nikdy nepřiznal, ale pro pana Tau se (mimo jiné) inspiroval doktorem Who.

Tomuto britskému televiznímu seriálu o Pánovi času je zrovna šedesát let - a dávno se dostal do Guinessovy knihy rekordů. Je nejdelší. Snad jen o Simpsonových a o Hvězdných válkách bylo řečeno a napsáno víc.

Například se o něm dočteme ve třicet let staré (další výročí) Encyklopedii fantastického filmu (1994), kterou dal dohromady Ivan Adamovič s dalšími autory. Doktor Who je tu označen jako „nejznámější britský SF seriál všech dob“ a symbolem je mu TARDIS (Time And Relative Dimension In Space) - stroj času i kosmický vehikl, jehož prostřednictvím Who (sám Tardisu říká „holka“) navštěvuje nejrůznější lokace a osobnosti. Třeba Herberta George Wellse nebo Alberta Einsteina.

„Postupem času byli představitelé doktora Who stále mladší, scénáře stále inteligentnější a efekty propracovanější,“ píše Adamovič. „Jedním z nejznámějších motivů seriálu jsou destruktivní Dalekové. Hra na ně patřila v Británii k oblíbeným. Děti se honily a volaly na sebe kovovými hlasy: Exterminovat! Exterminovat! Vyhladit!“

Tak zní oblíbené „úsloví“ těchto krutých, fanatických kyborgů - a volně připomíná slovenský sci-fi seriál mého dětství Spadla z oblakov, kde ani (z nebe spadnuvší) Majka z Gurunu nemohla mluvit normálně. Musela jektat roboticky: „Ně-mam-v pro-gra-me!“

Srovnání s panem Tau není úplně od věci. Řada shod prostě existuje. Oba hrdinové jsou poněkud asexuální (Who má ostatně tělesnou teplotu jen 15 stupňů Celsia), oba disponují (trapně) neomezenými schopnostmi a… V obou případech jde od pohledu o britské gentlemany. Who i Tau navíc patří světu dětí a navzdory chladu neradi vidí dětské slzy.

V Hofmanově knize a scénáři se kromě toho vyskytuje raketa, okolo které proletí američtí astronauti v Apollu; a když ten moment ilustroval - bohužel už zesnulý - Jiří Šalamoun, připsal pod obrázek zvolání šokovaného Američana Collinse (skutečné osobnosti): „Proboha! Vždyť jsou v tom skřítkové.“

Who, pravda, nebyl šotek, ale taky je fakt, že se jím nejspíš kdykoli mohl stát. Kdyby chtěl. Může totiž takřka vše, s malými výjimkami, a koneckonců mohl být v některém díle chvíli i tím Tauem, ale to by američtí scenáristi museli pana Tau znát.

Rozdíl i v tom, že Who mívá na palubě Tardisu mladé dámy. Ty mají dokonce tendenci se do něj zamilovávat. On to nevnímá a je asi jako - pozdější a už americký - Spock ze Star Treku.

23. listopadu proběhla oslava šedesáti let série, ale ta se nevysílala bez přerušení a mezi roky 1989-2005 si vybrala pauzu. Od té doby pokračuje a konec mohl přijít, nicméně roku 2022 se stalo spoluproducentem studio Disney. Budí to - možná neopodstatněnou - naději, že srdnatý průzkum kosmu a času nadále nekončí. A proč se právě tenhle seriál udržel tak neuvěřitelně dlouho?

Je to dáno i chytrou flexibilitou základní premisy - a ocituji publicistu Antonína Tesaře: „Jakmile prohlásíte za hlavní postavu mimozemšťana s vizáží excentrického, roztržitého anglického gentlemana, který cestuje časoprostorem v čemsi, co vypadá jako zastaralá telefonní budka padesátých let (a jehož největšími nepřáteli jsou hystericky pokřikující robůtci vyhlížející jako přerostlé pepřenky), můžete si dovolit upravovat podobu fikčního univerza s velkou libovůlí.“ Což se vždycky dělo. Doktor si navíc ani nepamatuje, odkud přišel, a teprve časem pochopí, že je veterán války, která eliminovala takřka celou jeho rasu. Vyvázl a zkoumá (jako naprogramován) vesmír i historii. Úspěšně se potýká s monstry a různými pidižvíky (nápadů má seriál nepřeberně) a napravuje škody. Nebo ne. Někdy nemůže. Některé tragédie už jsou osud a odvrátit je nelze (Krakatoa, Titanic).

S odstupem let nacházíme rozdíl leda v tom, že byl Who původně starší a chatrnější. Jak se obměňují herci, a že jich už bylo, spíš mládne. Ale nejde jen o herce. Pán času má schopnost se na konci každého z 24 životů (a ještě nedošly) regenerovat a každá regenerace sice zvýrazní některé aspekty jeho osobnosti, ale klíčové prvky charakteru se nemění. Navzdory tomu, že měl být původně (1963) zlovolnější.

Působil na začátku až paranoidně, byl podezíravější a schopen „nepěkných zlomyslností“, jak to charakterizuje znalec problematiky James Chapman v knize Inside the Tardis. Dodá: „A zdá se, že má neznámého nepřítele. Po čemsi pátrá. Zároveň před čímsi utíká.“

„Před ženskými?“ napadá mě.

Ne. Nikoli. Těch je v seriálu přehršle a mravně hrdinu opakovaně usměrňují. Jako by (mírně edukativní) série chtěla připomínat, že mužští bez žen vlčí.

Doktor je k nim sice jak psí čumák, ale má větší úkoly. Mnohokrát zabrání přepsání budoucnosti Země a jen jeho nepřátelé bohužel pochopili, že tato spřízněnost s lidstvem je i zneužitelná. Má tuto slabost a např. za Hitlera ví Dalekové daleko dopředu, že Winston Churchill svého „dobrého přítele Who“ povolá, a tak mají šanci chystat past.

Who je mocná síla vesmíru a času, ale není momentu, ve kterém by nehledal na přednostním místě smírná řešení. Nezabíjí rád. Nejprve se vždycky snaží vyjednávat, anebo dá nepříteli (v jednom dílu chce kterási dáma potopit Benátky) možnost volby.

Who není lékař a dokonce není ani vědec. A když se nad věcí zadumáme, nekonečný seriál ani není science fiction, ale spíš nonsensová zábava. Who je mág. Ano, jako Tau. Sice je zamačkán technologiemi a triliony udělátek, ale udělátka jsou magií a Who letí a letí Tardisem dál a dál, asi jako turista. Není divu, že inspiroval Stopařova průvodce po galaxii.

Ten je původně také seriál, ač rozhlasový, a Douglas Adams, jeho autor, předtím chvíli psal právě Doktora Who.

Podle J. P. C. Browna a jeho článku A Very British Alien je Who nejen ztělesnění Brita, ale je ztělesněním „britskosti otřesené rozkladem Impéria“ a nervózně hledající nové sebeurčení.

Proto se ale asi neproslavil. Ani ne díky tomu, že je v podstatě spíš polobůh než Brit. Každý příběh funguje hlavně na základě kvality svých padouchů a těmi je tu metafora nácků. Dalekové. Extaticky, afektovaně vykřikují věčné „exterminovat“ a destruovali by cokoli, co není jako oni. Jinakost. - Úhlavním doktorovým nepřítelem je pak (přesněji od roku 1971) Vládce, prahnoucí ovládnout vesmír. „The Master“ přitom není Dalek, nýbrž odpadlík vlastní doktorovy rasy, a v epizodě Utopie si ho zahrál sir Derek Jacobi. Asi jako doktora Who představoval rovněž Peter Cushing (ve filmech) či Rowan Atkinson. Ten díky parodii Doctor Who and the Curse of Fatal Death.

Sám Who se potkal na misích s Charlesem Dickensem i Rasputinem (když se do Rasputina vtělil Vládce), s Hitlerem i Nerem, Teslou a Edisonem, s Agathou Christie i Shakespearem. Byl ve Francouzské revoluci (Napoleon, Robespierre) i u přestřelky v O. K. Corral (Wyatt Earp, Doc Holliday). A tak byl tento Marco Polo kosmické fikce všude a dokládá, že Britové neradi do koše vyhazují staré, tradiční věci, když si na ně zvykli. Hra Past na myši od Agathy Christie se proto v Londýně (kolikrát už Who jen Londýn zachránil?) pořád hraje a bondovky se navzdory všemu také dál točí. Ani Who nekončí.

Šedesát let Doktora Who

Ota Hofman to nikdy nepřiznal, ale pro pana Tau se (mimo jiné) inspiroval doktorem Who.

Tomuto britskému televiznímu seriálu o Pánovi času je zrovna šedesát let - a dávno se dostal do Guinessovy knihy rekordů. Je nejdelší. Snad jen o Simpsonových a o Hvězdných válkách bylo řečeno a napsáno víc.

Například se o něm dočteme ve třicet let staré (další výročí) Encyklopedii fantastického filmu (1994), kterou dal dohromady Ivan Adamovič s dalšími autory. Doktor Who je tu označen jako „nejznámější britský SF seriál všech dob“ a symbolem je mu TARDIS (Time And Relative Dimension In Space) - stroj času i kosmický vehikl, jehož prostřednictvím Who (sám Tardisu říká „holka“) navštěvuje nejrůznější lokace a osobnosti. Třeba Herberta George Wellse nebo Alberta Einsteina.

„Postupem času byli představitelé doktora Who stále mladší, scénáře stále inteligentnější a efekty propracovanější,“ píše Adamovič. „Jedním z nejznámějších motivů seriálu jsou destruktivní Dalekové. Hra na ně patřila v Británii k oblíbeným. Děti se honily a volaly na sebe kovovými hlasy: Exterminovat! Exterminovat! Vyhladit!“

Tak zní oblíbené „úsloví“ těchto krutých, fanatických kyborgů - a volně připomíná slovenský sci-fi seriál mého dětství Spadla z oblakov, kde ani (z nebe spadnuvší) Majka z Gurunu nemohla mluvit normálně. Musela jektat roboticky: „Ně-mam-v pro-gra-me!“

Srovnání s panem Tau není úplně od věci. Řada shod prostě existuje. Oba hrdinové jsou poněkud asexuální (Who má ostatně tělesnou teplotu jen 15 stupňů Celsia), oba disponují (trapně) neomezenými schopnostmi a… V obou případech jde od pohledu o britské gentlemany. Who i Tau navíc patří světu dětí a navzdory chladu neradi vidí dětské slzy.

V Hofmanově knize a scénáři se kromě toho vyskytuje raketa, okolo které proletí američtí astronauti v Apollu; a když ten moment ilustroval - bohužel už zesnulý - Jiří Šalamoun, připsal pod obrázek zvolání šokovaného Američana Collinse (skutečné osobnosti): „Proboha! Vždyť jsou v tom skřítkové.“

Who, pravda, nebyl šotek, ale taky je fakt, že se jím nejspíš kdykoli mohl stát. Kdyby chtěl. Může totiž takřka vše, s malými výjimkami, a koneckonců mohl být v některém díle chvíli i tím Tauem, ale to by američtí scenáristi museli pana Tau znát.

Rozdíl i v tom, že Who mívá na palubě Tardisu mladé dámy. Ty mají dokonce tendenci se do něj zamilovávat. On to nevnímá a je asi jako - pozdější a už americký - Spock ze Star Treku.

23. listopadu proběhla oslava šedesáti let série, ale ta se nevysílala bez přerušení a mezi roky 1989-2005 si vybrala pauzu. Od té doby pokračuje a konec mohl přijít, nicméně roku 2022 se stalo spoluproducentem studio Disney. Budí to - možná neopodstatněnou - naději, že srdnatý průzkum kosmu a času nadále nekončí. A proč se právě tenhle seriál udržel tak neuvěřitelně dlouho?

Je to dáno i chytrou flexibilitou základní premisy - a ocituji publicistu Antonína Tesaře: „Jakmile prohlásíte za hlavní postavu mimozemšťana s vizáží excentrického, roztržitého anglického gentlemana, který cestuje časoprostorem v čemsi, co vypadá jako zastaralá telefonní budka padesátých let (a jehož největšími nepřáteli jsou hystericky pokřikující robůtci vyhlížející jako přerostlé pepřenky), můžete si dovolit upravovat podobu fikčního univerza s velkou libovůlí.“ Což se vždycky dělo. Doktor si navíc ani nepamatuje, odkud přišel, a teprve časem pochopí, že je veterán války, která eliminovala takřka celou jeho rasu. Vyvázl a zkoumá (jako naprogramován) vesmír i historii. Úspěšně se potýká s monstry a různými pidižvíky (nápadů má seriál nepřeberně) a napravuje škody. Nebo ne. Někdy nemůže. Některé tragédie už jsou osud a odvrátit je nelze (Krakatoa, Titanic).

S odstupem let nacházíme rozdíl leda v tom, že byl Who původně starší a chatrnější. Jak se obměňují herci, a že jich už bylo, spíš mládne. Ale nejde jen o herce. Pán času má schopnost se na konci každého z 24 životů (a ještě nedošly) regenerovat a každá regenerace sice zvýrazní některé aspekty jeho osobnosti, ale klíčové prvky charakteru se nemění. Navzdory tomu, že měl být původně (1963) zlovolnější.

Působil na začátku až paranoidně, byl podezíravější a schopen „nepěkných zlomyslností“, jak to charakterizuje znalec problematiky James Chapman v knize Inside the Tardis. Dodá: „A zdá se, že má neznámého nepřítele. Po čemsi pátrá. Zároveň před čímsi utíká.“

„Před ženskými?“ napadá mě.

Ne. Nikoli. Těch je v seriálu přehršle a mravně hrdinu opakovaně usměrňují. Jako by (mírně edukativní) série chtěla připomínat, že mužští bez žen vlčí.

Doktor je k nim sice jak psí čumák, ale má větší úkoly. Mnohokrát zabrání přepsání budoucnosti Země a jen jeho nepřátelé bohužel pochopili, že tato spřízněnost s lidstvem je i zneužitelná. Má tuto slabost a např. za Hitlera ví Dalekové daleko dopředu, že Winston Churchill svého „dobrého přítele Who“ povolá, a tak mají šanci chystat past.

Who je mocná síla vesmíru a času, ale není momentu, ve kterém by nehledal na přednostním místě smírná řešení. Nezabíjí rád. Nejprve se vždycky snaží vyjednávat, anebo dá nepříteli (v jednom dílu chce kterási dáma potopit Benátky) možnost volby.

Who není lékař a dokonce není ani vědec. A když se nad věcí zadumáme, nekonečný seriál ani není science fiction, ale spíš nonsensová zábava. Who je mág. Ano, jako Tau. Sice je zamačkán technologiemi a triliony udělátek, ale udělátka jsou magií a Who letí a letí Tardisem dál a dál, asi jako turista. Není divu, že inspiroval Stopařova průvodce po galaxii.

Ten je původně také seriál, ač rozhlasový, a Douglas Adams, jeho autor, předtím chvíli psal právě Doktora Who.

Podle J. P. C. Browna a jeho článku A Very British Alien je Who nejen ztělesnění Brita, ale je ztělesněním „britskosti otřesené rozkladem Impéria“ a nervózně hledající nové sebeurčení.

Proto se ale asi neproslavil. Ani ne díky tomu, že je v podstatě spíš polobůh než Brit. Každý příběh funguje hlavně na základě kvality svých padouchů a těmi je tu metafora nácků. Dalekové. Extaticky, afektovaně vykřikují věčné „exterminovat“ a destruovali by cokoli, co není jako oni. Jinakost. - Úhlavním doktorovým nepřítelem je pak (přesněji od roku 1971) Vládce, prahnoucí ovládnout vesmír. „The Master“ přitom není Dalek, nýbrž odpadlík vlastní doktorovy rasy, a v epizodě Utopie si ho zahrál sir Derek Jacobi. Asi jako doktora Who představoval rovněž Peter Cushing (ve filmech) či Rowan Atkinson. Ten díky parodii Doctor Who and the Curse of Fatal Death.

Sám Who se potkal na misích s Charlesem Dickensem i Rasputinem (když se do Rasputina vtělil Vládce), s Hitlerem i Nerem, Teslou a Edisonem, s Agathou Christie i Shakespearem. Byl ve Francouzské revoluci (Napoleon, Robespierre) i u přestřelky v O. K. Corral (Wyatt Earp, Doc Holliday). A tak byl tento Marco Polo kosmické fikce všude a dokládá, že Britové neradi do koše vyhazují staré, tradiční věci, když si na ně zvykli. Hra Past na myši od Agathy Christie se proto v Londýně (kolikrát už Who jen Londýn zachránil?) pořád hraje a bondovky se navzdory všemu také dál točí. Ani Who nekončí.

Doktorovy proměny: