19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZHOVOR: „Svět jistě není jen antikvariát“

5.6.2023

, o kterém už psal tady v deníku Ondřej Neff; a tak nechci opakovat dojmy (zdejší „holešovický“ veletržní palác skutečně letos prvně působí jako zřícenina, ale na „lukách“ za ním to vůbec není špatné), a tak radši krátce, jen krátce vyzpovídám Jirku (řekl jsem si). Není totiž, myslím, charakterističtější osobnosti pro současnou střední třídu a její situaci, její smutky a naděje. Jiří měl řadu let antikvariáty v Praze, což je interesantní pravda, a blízce vnímal chvíle, kdy se knihy začaly spíše (a více a více) prodávat přes internet. Jiří má - jako padesát procent z nás, nejméně - i zkušenost s rozpadem vztahu. Vzchopil se, v mnohém začal znovu a je to muž, a to se mi právě líbí nejvíc, současně velmi prostý i složitý. Je snad intelektuál? Nevím. To u něj nelze rozklíčovat. Něčím určitě. A je snílek? Tuším, že je.

Chovat se umí přátelsky, řádně, pije s mírou, napsal vícero knih, řeší vlastní život (kdo ne), ale vnímá taky životy ostatní. Tak…

Ty jsi, Jiří, zahájil dvacátá léta knihou, a to - přinejmenším pro sebe - přelomovou publikací Šťastný kosočtverec. Ta sestává z několika na sebe logicky navazujících oddílů. Jak vlastně vznikaly? Co jsi opsal ze života?

JIŔÍ KAČUR: Už nevím, jak přesně vznikaly, protože můj způsob psaní je… Řekněmež jiný. A řekněme, že asi jako rána kladivem do hlavy. Já to tak cítím. Nebo lépe řečeno: v nitru jeskyně anebo možná někde na pobřeží se ozval hlas, který řekl: „Napiš to a to, i kdyby svatému Janovi.“

Hm. Ale lidé dneška nejsou už uvyklí hlasům shůry. Dnes takové naslouchaly pomalu posílají na psychiatrii. Ale vážněji. K napsání Šťastného kosočtverce mě přivedlo hned několik životních krizí - a v průběhu příběhu (nebo jak to nazvat) se můj hrdina nejprve vyrovnává s minulostí.

Pak začíná hledat to podstatné pro další život. I v jeho případě je to láska. Má ale, víme to, mnoho podob, jen základ je vždycky stejný.

V další části té knížky prožije mé alter ego různá dobrodružství, abych nakonec doputoval tam, kam jsem asi doputovat měl.

A závěr?

Ten je hodně pohádkový. Pro mě jsou ovšem pohádky, ty vybrané z reality, skutečnější než ona skutečnost. Měl jsem dost dnešního spisovatelství. A kdo měl - z dnešních pisatelů děl - skutečnou vnitřní touhu a hoří, tak ví.

Nebude to zase tolik lidí.

No, tak vidíš. Taky si to myslíš. A tato má kniha vyvstávala na „světlo boží“ úplně chronologicky. Má, jak připomínáš, šest částí a - svým způsobem - může její stavba připomínat žebřík. Po něm se dá šplhat vzhůru, víme to; ačkoliv za jistých okolností taky letět dolů.

Šťastný kosočtverec se dá, dodám, najít i zde: Šťastný kosočtverec - Jiří Kačur | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví.

K tomu odkazu jen poznamenám, že knihu vydalo nakladatelství Volvox Globator, které na to získalo grant Ministerstva kultury. Ale… Ehm… Po roce jsem smlouvu s nakladatelem vypověděl. Proč? Jelikož jsem si uvědomil, že mě dřou z kůže.

Jak jsem navíc zjistil, je dnes podobné jednání s autory běžné.

Dostáváme s výjimkami úplné minimum - z prodeje - a největší část pozře distribuce; takže oporučuji spíš https://www.origopublishing.com/. Stránky jiného nakladatelství, které autorům nabízí - po odečtení bankovních poplatků - 100% z prodeje. A totéž tu platí pro e- knihy.

Jak vnímáš město Bruntál. Jsi přece odtamtud. Co si případně říkáváš o výhodách ryze pražských spisovatelů, ba občanů jako takových?

Bruntál jsem opustil už v roce 1986; od té doby žiji v Praze. O výhodách pražských spisovatelů jsem, člověče, nikdy moc nepřemýšlel. To jsi mě dostal. Ale… Asi ano. Jisté výhody mít budou.

Ale nedokážu je posoudit, přece jen tady žiji takřka čtyřicet let. Co chci říct?! Pro mě je spisovatel ten, kdo se tvůrčím způsobem plně nasadí do díla. Je stejně plně oddán svému cíli. A jestli je z Prahy nebo Brna, to je asi úplně jedno.

A Bruntál tvých vzpomínek?

Hory, sníh. Chvíle, kdy jsem se tam na „jevovém poli univerza“ (to nevyškrtni) vynořil.

Vzpomínky mám pěkné. NEZAJÍMÁ MĚ UŽ ALE TA MINULOST. Jen KRAJ. KRAJ TO JEST PŘENÁDHERNÝ.

A pojem pražský spisovatel? Co to je? Možná i Jan Nepomucký? Možná. Ta socha na Karlově mostě.

Ještě máš nějaký antikvariát? Proč jsi s tím skončil? A co říkáš na trend, kdy je antikvariát výlučně virtuální a knihy se prodávají na webu?

Soudobé trendy jsou mi již poněkud cizí. Zkrachoval jsem, dočista. Ale byl taky jedním z prvních, kdo si udělal webové stránky: Www.kacur.cz-prodal. Ty jsem ale prodal, nedávno. Měli jsme tam přes milion knih a kam se hrabe: https://knihobot.z/. Současný trend je zcela logický a nic na něm nezmění, jestli se mi líbí či ne. Nelíbí se mi.

Jako pomalu zmizela menší knihkupectví, tak budou pomalu mizet kamenné antikvariáty. Místa, kde člověku občas sice hrozí, že mu spadne kniha na hlavu, ale může si tam knihy ošahat, prohlídnout; asi víš, o čem mluvím. Po Praze jsem provozoval v průběhu let hned několik antikvariátů a poslední v Holešovicích já musel zavřít někdy v roce 2015. Potom jsem se snažil knihy prodávat na stáncích a na různých farmářských trzích a tento způsob obživy mi zařízl teprve Covid.

Přiblížil bys i svou literární tvorbu před Kosočtvercem?

Ono je vážně „před a po“. Změna stavu mysli (to byla) a vnímání skutečnosti. Před Kosočtvercem, který se měl - mimo jiné - jmenovat Milostný román (ale nakladatel trval na originálnějším názvu), jsem vydal knihu Ulrich, Titus a přízrak minulosti. Byl to… V podstatě literární experiment. Hodně hravého obsahu. Detektivní novela, která není detektivní, ale její hrdina každopádně záhadně zmizí. Ne zde. V Bruntále. Vydal jsem to dílo vlastním nákladem a dopadl jako hubkař, protože mi nezůstal ani výtisk. Ale myslím, že to je aspoň k zapůjčení v Národní knihovně.

Kromě toho jsem napsal - společně se Štěpáném Chábem - dadaistický román Davos. Ten ale existuje pouze jako e-kniha - na Origu.

Společně s přítelem Lubošem Vlachem jsme pak samizdatově - a hlavně díky němu - vydali „tekutý dialog“ filozoficko-anarchistického obsahu Intergalaktický borec.

Po své změně jsem napsal i jakousi sci-fi Mezigalaktický borec, kde to, ehm, zkrátka lítá. Kde dva borci (Brent a Hugo) pátrají v hlubinách universa po kameni mudrců. A to je taky e- kniha.

No, a ještě mi vyšla básnická sbírka On to někdo zařídí. Sám jsem si ji ilustroval.

Co dalšího bys řekl k éře PO?

K „po“ bych podotkl, že je snaha prolomit se jaksi skrz ta slova k sobě samému, ke skutečné skutečnosti. Řekněme.

A máš nezveřejněné rukopisy?

Nechci vypadat jako chaotik anebo grafoman, ale mám desítky různých zlomků a novelek. Pokus o životopis svatého Pavla, Příběh osamělého Sputniku… Drobnou črtu z života Mozartova - ve formě dopisů mezi mrtvým géniem a jeho obdivovatelem, zatrpklým trpaslíkem… Mám i pokračování Mezigalaktického borce a divadelní hru Bolzano a Goethe.

Ale něco jsem ztratil, anebo nevím, kde to mám. Já totiž měl posledních deset let dost turbulentní osudy. Nějaká to stěhování Prahou, zdravotní problémy, a tak jsem nějaké věci poztrácel. Včetně rukopisů.

Jaké jsi měl dětství? Kdy skončilo? Názory mnoha badatelů kladou faktický konec dětství až do věku okolo pětadvaceti, upozorňuji čtenáře.

Já byl vždy poněkud svůj a měl jsem štěstí, že jsem vyrůstal v šedesátých a sedmdesátých letech a navíc kdesi na konci světa, v onom Bruntále. Užíval jsem si to a… V Bruntále byla výborná městská knihovna, takže jsem se opravdu nenudil.

A případné trauma? Já mám trauma z dospělosti a rozporu mezi duchovním a tělesným. Trauma z toho, že jsem člověk a že je každý člověk zatížen živočišným původem. Ale to se nedá nic dělat, že. Každopádně jsem pánu Bohu vděčen, že se mohu účastnit tohohle kosmického dobrodružství a otestovat, jak na tom jsem.

A přechod mezi jinochem a mužem? Až do dvaceti osmi let jsem měl se ženami značný problém a víš, i na ponorce Nautilus bych se cítil lépe, než v nějakém vztahu. Ale potom se to zlepšilo. Ačkoliv moje vztahy nebyly - až na výjimky - právě ideální.

Ta tvá kosočtverečná a šťastná kniha znamená pro tebe tlustou čáru? Vážně? Nebyly podobné čáry předtím? Mohla by vyvstat přelomová knihočára i v budoucnosti?

Těch čar bylo víc. To je pravda. Jsou součástí přirozeného vývoje každé normální lidské bytosti. Šťastný kosočtverec není ani tak čarou jako poslední příčkou, tou šprušlí žebříku. To už jsem ti ale zdůraznil. „A kampak jsi vylezl?“ říkám si. Nádhera?

Ale ano, ještě se musí něco ukončit. Uzavřít. Nastal čas slézt po žebříku i dolů a ještě cosi napravit. Možná bude prostředkem k nápravě další kniha. Možná něco jiného. Ještě úplně nevím. Já se dost možná občas ztrácím v platónské říši idejí a mezi paradoxy nekonečna. (Smích.) I ty rukopisy se bohužel ztrácejí. O Bolzanovi jsem napsal novelu, ale nevím, kde je. Možná na nějakém USB, lidově řečeno flešce. Nebo jen v záblesku paměti? Víš to ale sám! Začneš psát příběh a náhle se ti stane, že jsi napsal něco nezamýšleného. Tak třeba první část Kosočtverce Vzdušné zámky vznikala v roce 2018, kdy jsem se vyrovnával s rozchodem s přítelkyní. Ale už tehdy se začal, mimovolně, rýsovat onen žebřík (schody do nebe). A stavba pokračovala přes dobrodružnou druhou část knihy Láska a přes Kouzelné ostrovy a Apothéosu až do dílu knihy Nebe, té závěrečné partie. Jen první čtyři díly vyšly za dost kuriózních okolností v onom nakladatelství Volvox Globator a zejména od druhé části jsem se při psaní velmi bavil. Postavy si začnou žít po svém, příběh se píše sám. Ta kniha je milostný román, jistě, ale také sci-fi a báseň a pohádka. Hledá se v ní láska, nalézá se, a katarze následuje po pádech do propastí. Kniha je to nejméně pro mě krásná, ale minul jsem se asi s duchem doby, proto ji ani moc nikde nepropaguji. A nyní si zrovna říkám, že se kdekterý halama se někam cpe, a nechápu, a teď pozor, proč bych neměl i já upozornit na Šťastný kosočtverec.

Ale ty ses rozešel s tím Globatorem…

S Volvoxem jsem se rozešel, jelikož jsem pochopil, že nakladatelé dělají z autorů blbce. Taky proto jsme s přáteli založili onen výše zmiňovaný web. Jsou tam k nalezení nejen moje knihy, ale třeba i ty z nakladatelství Talent Pro ART, tj. Talent Jirky Pešauta. Autorům nabízí slušné podmínky. Stránky jsou otevřeny pro každého autora, který chce knihy nabízet přímo. Obejít distributora.

Líbí se mi, že si psaní užíváš.

Výtečně jsem se bavil i při psaní Davosu. Je to kniha knih, kterou lze číst odkukoli. Psal jsem ji spolu s přítelem Štěpánem Chábem - a šli jsme trochu proti sobě. Víš, mám rád Kouzelný vrch Thomase Manna a jsem korektní, ale nedalo se - při vší úctě ke klasikovi - udělat nic jiného, než z toho jeho románu vypreparovat Davos… a několik postav. A pustit se do práce.

Vůči Švýcarsku ale mám ambivalentní vztah a tato jinak malebná země mi v některých ohledech připadá komická. Především ona idyla spojená s modrou oblohou nad velehorskými štíty, lyžaři... Podobně to mám s Rakouskem. Snad proto se v Kosočtverci objevují alpské scenérie.

Abych to shrnul (pokus jen), jsi krásný člověk a určitě ne běžný autor.

Na běžné příběhy nemám čas. Píši a přiznávám, v těch momentech mě čtenář nezajímá. Anebo ano, ale je to velmi složité.

Prvně jsme proti sobě seděli na obří autogramiádě u Vráti Ebra. Ondřej Neff mi o něm říkal, jak před mnoha lety objednal obrovské množství knihy Svět Julese Verna. Byl Vráťovi - a je - vděčen. A já se tam tehdy na té podpisovce krapet ostýchal, ale ty jsi klidně tančil. S partnerkou. To oceňuji.

To nic nebylo.

Závěrem už jen pragmatická otázka. Musí se knížka nutně „rentovat“? Víš, Ondřej Neff mi jednou řekl (se smíchem): „Vy kdybyste věděl, co všechno dělám zadarmo…“

Rentovat se musí všechno. Záleží ale na tom, co kdo považuje za rentu.