O knize Slasti plavby od Radbuzy k oceánům

Deset týdnů plavby na zaoceánské lodi líčí suchozemec Ota Ulč ve své nové knize. Zcestoval celý svět několikrát dokola a vždy to bylo letadlem, nyní se ale vypravil do čtyř úhlů světa na velké lodi. Plavil se kolem Aljašky, Karibikem vnikl do Panamského průplavu, aby ho důkladně prostudoval, z Chile obeplul Ameriku z jihu děsivými vodami v průlivech Ohňové země. Škoda, že si neodskočil na Antarktidu, při jeho zvídavosti bychom se dozvěděli něco užitečného k zapamatování i z polárního kontinentu. O to více se ale dozvíme o jeho čtvrté plavbě z Nového Zélandu do Japonska po bojištích 2. světové války. Kniha vyšla koncem května, kdy Ota Ulč přijel do Prahy. O Slastech plavby jsme si s ním přes oceán povídali již před tím - co kdyby někdo z nás českých suchozemců chtěl také vyplout a čerstvá cestovatelská zkušenost by mu přišla vhod.

Je vaše kniha čistokrevným cestopisem?
Tím zcela není. Neodolám se pouštět do všelijakého informování a meditací - například porovnáváním tak nebetyčného rozdílu ve vývoji Ameriky severní a jižní, a jak že by to bylo dopadlo, kdyby Britové a Španělé tehdy jeli kolonizovat opačným směrem.
V té nejdelší části - o Pacifiku a tamějších bojištích za druhé světové války - jsem se pustil do nástinu všelijakých těch strategií, čtenářům v Evropě vesměs málo známých.

Jak se vám podařilo dostat od Radbuzy k oceánům?
Radbuza je jedním ze čtyř nepozoruhodných toků v Plzni, mém rodném městě. Řeka či jen říčka mi je pouhým symbolem k vyjádření mého odpichu do světa.

Je o vás známo, že nemáte rád zimu, natož Sibiř. Jak jste z toho pohledu prožíval cestu na Aljašku?
Prožíval jsem ji v létě, kdy i tam dovede být sakramentské horko. Pořádně jsem se potil v univerzitním městě Fairbanks, hodně už na severu. Od podzimka do jara bych si takový výlet rozmyslel - a kdoví, zda by byl vůbec uskutečnitelný. Těch pramálo silnic v dálavách, téměř bez lidí, jsou nesjízdné, vlaků z Anchorage do Fairbanksu bude rovněž pramálo, pokud vůbec nějaké budou, a po zamrzlých řekách by se obtížně dalo pádlovat. Jedině pak letadélka, tamější hlavní způsob přepravy.

Při cestě do Karibiku a Panamského průplavu se podrobně zmiňujete také o Kostarice. Čím vás tato Costa Rica tak zaujala?
Zaujala svou unikátností. Však se podívejte na mapu a trošku se seznamte s historií Střední Ameriky: bída, převraty, diktatury, plno nebetyčné sociální a ekonomické nespravedlnosti. A téhle Kostarice se podařilo být výjimkou - nikdy žádná vojenská diktatura, tam si totiž už před mnoha lety armádu zrušili. Osvícené zákonodárství zavedli. Hlavní město San José se dokonce stalo oblíbenou adresou penzistů z USA a Evropy.

Nestýská se vám při vzpomínce na plavbu do Patagonie a kolem Ohňové země do jižního Atlantiku po velrybách, olihních a hlavně tučňácích, které ilustrátor Jiří Slíva umístil do vaší nejtěsnější blízkosti?
Sympatičtí jsou mi zejména tučňáci. I když jsou značně menší, přece se lze s nimi častěji a snadněji potkat. Poprvé jsem se s nimi seznamoval v Austrálii, ve státě Victoria - Phillip Island. Roztomilí tvorečkové. Těžko bych si mohl představit, že se rukou dotknu a pohladím velrybu.

Být tak daleko na dálném jihu, nelákalo vás odskočit si až na Antarktidu, jediný kontinent, na kterém jste ještě nebyl?
Nelákalo mě to. Už jenom plavba do tísnivých vzdáleností a děsivého počasí u Hornova mysu mi stačila k ověření realistického dojmu, jací my pozemšťané jsme vlastně snadno zranitelná stvoření, že živly, tamější vichry, obrovské studené vlny s námi snadno dovedou zamést.

Téměř každý už zažil úlek při autonehodě. Vy jste však jeden z mála suchozemců, který zažil karambol zaoceánské lodi. Jaké jsou to pocity?
To nebyl žádný karambol - pouze jednou, když se loď přiblížila k argentinskému břehu, tam u Buenos Aires jsme se dna téměř dotýkali, a poněvadž jsme se tam dostavili po právě proběhnuvší vichřici, při níž dno se všelijak přetvořilo, o ně jsme drcli a tam na pár hodin uvízli. Zanedbatelný zádrhel, každopádně v porovnání s karambolem, který mě postihl ve věku pěti let při střetnutí s nákladním autem. Výsledkem byla roztříštěná lebka, pět operací a také předčasný článeček v místních novinách, že jsem kolizi nepřežil.

Na prozatím poslední plavbu jste vyrazil s veterány 2. světové války do Pacifiku, kde jste sám předtím strávil nejvíc času. Bez nadsázky se dá říct, že v Pacifiku jste napůl doma. Poznal jste tam tentokrát něco zajímavého, co vás překvapilo?
Pro mě nový byl Rabaul, někdejší hlavní velitelství japonské armády. Jenže víc než válka tam končinu poznamenaly sopečné výbuchy téměř o půl století později, kdy došlo k evakuaci sto tisíc obyvatel celého města. Poprvé jsem se také dostal na mikronéský ostrov Yap, kde mají dvojí měnu - dolary a kamení. V tak surrealistickém absurdnu jsem si tuze liboval. Rovněž pak Iwojima, dobývání hory Suribači, které stálo rekordní množství amerických životů.

Cestovat bez peněz je velmi obtížné. Na zaoceánské lodi platí bezpeněžní hospodářství. Jak to bylo s penězi, když jste vystoupili na pevninu?
Pošetilosti vandrování s prázdnou kapsou jsem se nikdy nedopustil. Když se v tom kterém přístavu vylezlo na břeh, nedalo se všude spoléhat na možnost platby americkými dolary. Pak aby se spěchalo ke směnárníkům, do banky. Na Nové Kaledonii mě obdařili bankovkami a jednu, v hodnotě pěti tisíc francouzských pacifických franků, tady pořád mám, v korunách by to bylo několik tisíc, a nikde jinde se mi nepodařilo se jí zbavit. Když jsem s chilskými bankovkami vylezl na břeh v sousední Argentině, ani jedna tamější banka se jich nechtěla dotknout.

Na zaoceánské lodi jste ocenil, že se stala po dobu plavby vaším domovem a odpadá starost, kde na cestě spát a vláčet kufry. Jaká je na takové lodi zábava, než se někam dopluje?
Obrovská výhoda mít takový dočasný domov. Potkal jsem se tam i s bohatými vdovami, které na palubě trávily či strávily víc než rok, někdy i dva roky života. A co na lodi činit, čím se zabavit? Všemožný výběr - samotu či společnost, zábavu či kulturu, namáhání ducha či svalstva. Každý den v kabině denní program s tucty či třeba i veletucty aktivit.

Plavba Pacifikem končila v Japonsku, kam jste se prozatím mnohokrát nepodíval. Jaký na vás udělala dojem současná tvář staré ostrovní říše?
Máte pravdu - předtím jsem byl v tamějších končinách jen třikrát, a to pouze v Tokiu. Tentokrát jsem měl možnost tam nahlédnout z opačného konce, z Nagasaki.
Významné pro mě v kontextu druhé světové války a pak dlouhá plavba oním vnitřním mořem mezi Honšú a Kjúšú, zírat na obrovské mosty, z Kobe pak po souši sto kilometrů autobusem totálně přeindustrializovaným prostředím do Osaky na letiště vybudované na umělém ostrově. Disciplinovaní, pracovití lidé, ale rozhodně nezdatní lingvisté. Za tři generace povinné školní výuky angličtiny pramálo jich úkol zvládlo.

Kam byste se rád vypravil na pátou zaoceánskou cestu, až k tomu bude zase příležitost?
Příležitosti tu jsou. S manželkou dumáme, zda by to měl být Atlantik k jihozápadnímu břehu Afriky nebo třeba něco středozemního nebo zpět do Asie, k protinožcům - Vietnam, Kambodža, pár zastávek v Indonésii a vylézt na souš v Austrálii - Klokánii, tamějšímí početnými našinci tak pojmenované.

(Záběry z autogramiády na YouTube.com/Neviditelnypes - poznámka redakce)

Děkujeme za rozhovor