19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZHOVOR: „Bradbury nebyl šílenec.“ Zpověď publicisty Ivo Fencla

6.6.2023

Autor rozhovoru: Jiří Kačur

Spisovatele a publicistu Ivo Fencla (*16. 4. 1964) jsem potkal dvakrát v životě: roku 2022 při autogramiádě na setkání spisovatelů pořádaném v Praze nestorem českých knihkupců Vratislavem Ebrem - a podruhé - celkem nedávno - na festivalu Svět knihy. Pár otázek ho znemožní, ale od toho máme rozhovory, jak by řekl Karel Hvížďala. Nebo neřekl? On přece neznemožňuje.

Vím, že jsi napsal hodně knih, a to včetně detektivek.

Zrovna detektivek jsem napsal jen pár. Tak třebas Vraždu na rozhledně. Ona rozhledna je průhledná a zapadá za ní slunce a nahoře vidíme budoucí oběť. Ta rozpřáhne ruce, řítí se dolů podle konstrukce, a když doběhnou k věži, trčí v zádech nůž. Sama by se tak oběť bodnout nemohla. Oni hned běží onou dutou věží vzhůru, ale nikdo tam není. Přesto jsem vraždu vysvětlil přirozeně a dýka, upozorňuji, nebyla střelena z dálav. Napadlo mě to nsapsat, když jsem četl, že někdo v Anglii nebo Americe podobný příběh sepsal; ale teprve nedávno jsem si v Levných knihách všiml románu Ten, kdo šeptá Johna Dicksona Carra. A je to ono. Byl přeložen teprve nedávno. Mě zajímalo tamní vysvětlení, hm, a je asi desetkrát propracovanější než to mé. Navíc jde o horor, ale pozor, vše se vysvětlí přirozeně. Můj příběh o rozhledně je povídka a prvně ji zveřejnili v mé knize Zabiju Putina v Karlových Varech.

Taky vím, že jsi napsal moc článků a glos a esejů, nebo i studií do různých novin…

Psal jsem a píšu do novin a pozoruji, jak umírají. Prodává se jich méně a méně a Neff to nedávno srovnal s nanukem. Jak to? Když si dnes koupíš nanuk a k tomu noviny, je to v obou případech hýření a luxus a zbytná akce. Ale píšeme taky do virtuálních časopisů, že, anebo těch, které vycházejí současně elektronicky i papírově. Interkom, Plzeňský literární život…

Co je zvláštní? Od dětství jsem sledoval dráhu Ondry Neffa, a přece mě po dobu asi deseti let nenapadlo, že bych do jeho deníku mohl přispívat. Poradil mi to až Karel Hvížďala.

Zrovna poslední rok píši nějak víc, miliony za to jsou, ale odpadnu.

Jak to?

Aston píše úvodníky a politické úvahy a já dělám většinou recenze, tu ambici on nemá. Nebo výjimečně. Nějak se stalo, že mám ambici tvořit pro Psa co nejvíc, takže si kladu otázku: „Stihnu psát i něco jiného?“ A nestihnu.

Ani román, co?

Ani román. Nebudu ale rudnout a přece jenom už mi (od roku 2001) vydali v různých nakladatelstvích takřka třicet knih. Čemuž se já sám divím. A jsem spoluautor desítek dalších. Některé mám rozepsané.

Ale jak ses k psaní dostal? V dětství? Díky náhlému osvícení?

V dětství a později při sérií osvícení, jak jsi to velikášsky nazval. A neříkám, že autentická kniha, která je psaná i jako terapie (z potřeby), je rovnou dobrá. To neplatí. Ani to netvrdím. Ale nikdy, nikdy jsem nevydal jinou knížku, takže umím o každé dlouze rozprávět. Proč jsem začal, co mě inspirovalo, co nakoplo.

Jaký žánr tě baví nejvíce?

Horor.

To já horory nesnáším. Z jednoho prostého důvodu. Že se u nich bojím. Prostě. Ale kdybych se náhodou chtěl zbláznit strachem a hrůzou, který horor bys mi doporučil?

Pro Stephena Kinga prý byl nejhroznějším klasický Pán much: jediný „horor“, za který kdy udělili Nobelovu cenu. A mě vyděsily filmy jako Evil Dead, Moucha, Věc a Noční můry v Elm Street. Od dětství mě taky magnetizoval Dracula. Koho ne, ale mě hodně. Román i filmy. Na ty jsem ale mohl - v Plzni - koukat pouze na západoněmeckých kanálech ARD a ZDF.

Baví mě i dřevní horory Rogera Cormana (ještě žije!) anebo ty s Lugosim, který uspěl v Hollywoodu, aniž moc uměl anglicky. Ale stačil mu šarm (dlouho) a styl. Způsob, jak vyslovoval I AM DRACULA.

V aktuálním filmečku Renfield - je o Draculovu nadháněči, co jedl mouchy -, paroduje N. Cage tu Lugosiho výslovnost, se kterou se charismatický Maďar představoval i dámám.

A další horory? Co povídky? Napadá mě Byl to démon od Henry Kuttnera, nebo Hrůza na hradě Chilton, nebo Odhalení v černé. Mám kopce antologií a předčítal jsem co nejpůsobivěji synkovi, když byl kluk. Docela mi to dnes chybí.

A víš, horory jsou dnes i některé holmesovky. Ďáblovo kopyto, Lví hříva, Žlutá tvář… Ve Žluté tváři je moment, kdy sebou dětský posluchač trhne, vyvalí oči. „Čti dál, táto.“ Beru ale horory hodně romanticky a nějaké realistické vyvražďovačky anebo mučení, to nemusím.

Co ještě je zajímavé? Že když jsi dítě, je horor skoro všecko. Najdu ti klidně i pohádku Boženy Němcové, která mě v dětství šíleně vyděsila. Je tam jen pár takových řádek, ale byly mi teprve čtyři roky, takže to stačilo.

Nebo jindy… jsem zaslechl kus hrůzného příběhu z rádia a představil si onu právě vylíčenou nestvůru. Jó, rozhlas. Umí strašit - a skvěle. O hororech bych ale mohl vykládat měsíc. Mám třeba vše od Kinga i Bradburyho a… Bradbury napsal geniální povídku Zástup o dopravních nehodách a působivou písničku z toho udělal bavič Petr Novotný - jmenuje se Poznávám vás. A to je skutečně děsný příběh a mohl ho napsat jen ten Bradbury, který ani neměl řidičák, strašně se bál přecházet a na slávy ho autem vozili kamarádi; jinak prý jezdil na kole. Byl to strašně zvláštní a jistěže taky charismatický šílenec, ale šílenec v dobrém smyslu toho slova.

Dělal jsi v minulosti dost rozhovorů. Kdo zaujali nejvíc a proč?

Zaujal mě třeba mladý kluk Lorenc z Klatov, co vyhrál mistrovství ve skocích a kotrmelcích na kole. Udělali jsme spolu rozhovor do časopisu, ale on brzy přešel na motorky a zkoušel na nich, ehm, skoro to samé. Modlím se, aby ještě v tuto chvíli žil.

Udělal jsem také pěknou sérii rozhovorů se spisovateli, jejichž knížky mě nadchly v dětství, a Radim Kopáč z toho sestavil publikaci Smíš zůstat dětem. Byli tam třeba Jaroslav Tafel a jeho paní (Prázdniny se Sherlockem Holmesem), František Tichý a jeho paní, František Skála, Zdeněk Svěrák, Rudolf Čechura, Zdeněk Karel Slabý a jeho paní Dagmar Lhotová, Olga Hejná, Daisy Mrázková, Vojta Steklač… Nebo se to nepovedlo. Mám moc rád Dobrodružství s větrníkem Saši Klimenta, i dal jsem mu otázky. Telefonoval, že mu leží na stole; ale nikdy se k tomu nedostal. Zas ovšem zvládl celý knižní rozhovor s někým jiným a rád jsem si jej koupil. - Sám jsem pak realizoval knižní rozhovor s Ondrou Neffem (Královská zábava) a otázky tu jdou po jeho životě i díle; takže je to i trochu životopis. Neffův kamarád Vlado Ríša byl dokonce překvapen, co vše se tam dověděl. Ale ve smlouvě jsem taky měl, že dodám i fotky. Nebo tam bylo „dodáme“? Už nevím. Moc jsem se tím netrápil. A Ondra pořád nic neposílal, ale je teoretik i praktik fotografie, tak jsem byl v klidu. Úplně. A když nic neposlal, něco jsem tedy schrastil sám. V Akropoli se zhrozili. Ještě nikdy nedostali sadu tak technicky mizerných snímků. Já jsem tomu ale vůbec nerozuměl, takže mně připadaly dostačující. Ale redaktor se nasupil. Rozhodli, že kniha vůbec nebude mít foto-přílohu. Tak to telefonuji Neffovi a on - v nanosekundě - opáčí: „To mi spadl kámen. Já měl hrůzu. Nerad se na sebe koukám.“ A jeli jsme do Památníku národního písemnictví a dělali křest v hrozném horku před prázdninami a přišel tam i Saša Tomský, kterého si strašně vážím. Nebo Láďa Babnič, písničkář. A já i Neff jsme v tom Klementinu dostali po balíku autorských výtisků, každý asi dvacet, a Ondra se vzdal honoráře v můj prospěch, což já přijal skoro bez mrknutí, jenže jsem udělal skutečný lapsus. Tam totiž přijeli taky mí kamarádi a různí známí a já jim tam všecky ty výtisky před očima nakladatele rozdal. Mně to pak došlo (až po letech). Faux pas. A oni si dodnes myslí, že to asi byla buranova pomsta za absenci těch fotek v buranově a Neffově knize.

Docela mne pobavily názvy některých tvých knih. Zabiju Putina v Karlových Varech, na to už jsme narazili. Pipi vypídí Šangri-la, V nitru Kamerunu... Byl jsi někdy v Kamerunu?

V Kamerunu jsem zatím nebyl. Ten příběh se ale musel odehrávat v Africe, protože hlavní hrdinkou je obří kočkovitá šelma MGVA, o které psal Ludvík Souček. Psal o ní, ale ne tak, že by MGVU vysnil. Jde o skutečnou legendu pralesů a její oběti - se srstí v zaťaté pěsti - nenašli v Kamerunu, nýbrž poněkud východněji; jenže mně lépe ZNĚLO V nitru Kamerunu.

Budeš si teď myslet, že jsem blázen, ale já jsem ten typ, co si vychutnává zvukomalebnost názvů. Jedu na kole a chvíli si zpívám Historie téhle káry, ale pak už ne. Pak přeříkávám tituly příběhů. Nejen mých. A nejen V nitru Kamerunu. A teď mám v plánu dodělat další knihu a jmenuje se Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně. Nezní to skvěle? Opakoval jsem si to hodněkrát a nenašel vady.

Nebo Dvě tváře doktora Jekylla, to taky zní slušně. Což? Ale tady byl už stejnojmenný film. Původní jsou názvy knih Smíš zůstat mrtev, Norman Bates kontra Fantomas, Lektorka z galerie na rohu nebo Columbo a já. Jen knihu Veřejný nepřítel už napsal i Vojta Steklač.

A co Tři tváře Edgara Poea. To je životopisná studie?

Je to komplex esejí a studií na téma Poe. Téma, které už bylo vytěženo a proseto tak, že nelze říct nic nového. Ale naléhali na mě, abych to napsal, protože mi jedny noviny předtím zveřejnily dlouhou studii Poe a dutá země; materiály pro ni mi osobně ofotil Josef Škvorecký v Torontu. Poe měl ovšem víc tváří než jen tři, to víme. Ale já tam probírám jen některé aspekty jeho života. Ta první jeho biografie, kterou jsem v dětství četl, byla od básníka Miroslava Holuba a vyšla v knize Údolí neklidu. Pak… Jako kluka mě jeho povídky přitahovaly a ctil jsem dokonce ty slabší; ale miloval i Stevensona a napsal taky jeho životopis: rok vycházel na pokračování v Tvaru. Je to kupodivu jediná jeho knižní biografie u nás. A ve stejně edici jsem uveřejnil i Poea, když mě k tomu přemluvil redaktor Vladimír Gardavský.

Píšeš občas i dobrodružně-fantastické příběhy, ale skutečnost je fantastičtější. Mnohdy i než ta nejlepší sci-fi. A nikdy by mě nenapadlo, že si budu - již pomalu i v bulváru - moci jitřit nervy hrozbou umělé inteligence. Jak ten rozruch či povyk okolo té strojově se sebezdokonalující mašiny vnímáš?

Hrozba to není. I Neff řekl na Světě knihy 2023, že ne; okamžitě jsem mu uvěřil. Nějak to vysvětloval, teď si ty argumenty nevybavím. Asi je to ale jen další technologie. Ani já se umělé inteligence nebojím. Řekněme, že napíše knihu, která mi bude konkurovat; dobrá. Ale konkuruje mi přece i tisíc živých autorů. Anebo užiju umělou inteligenci já sám a napíše za mě knihu. Jenže to ne! Já bych ji nikdy nevydal v té podobě. Četl bych, upravoval a považoval bych to nakonec za svůj text. A proč ne? Ta inteligence sice tvoří, ale je mrtvá, takže jsem nikomu živému nic neukradl a jen využil technologii. V devatenáctém století jezdili taky na Divokém západě dostavníkem a najednou do toho přišla auta. Je to podobné. Nebo jsem psával na stroji a teď píšu na počítači.

Já se AI také nebojím. Horší je to s lidmi, kteří ji ovládají. Takže se dá taková mašina použít k různým neblahým cílům. Maně si vzpomínám i na počítač Hall z Vesmírné odyssey. Ale mlčíš, takže zpět do Plzně. Piješ tam vaše plzeňské? Jaký máš k tomu městu vztah?

Narodil jsem se v Plzni (jako skopec) a nejen proto nedám ani na tamní pivovar dopustit. S jednou svou milou jsme dokonce chodili na místo, kde začíná Berounka, no, a to je přes tok proti pivovaru. Abych ale nekecal, pivo nepovažuji za nějak moc tvůrčí nápoj. Byl jím u Hrabala a spousty dalších machrů, ale sám při psaní alkohol, ehm, ani moc nepiji. Je to trapas, ale vlastně vůbec. Dokonce ani nekouřím.

Zato mám celý život chuť si vymýšlet, a tak jsem i teď mohl zalhat a říct: Při psaní do sebe neustále liju plzeň za plzní a vykouřím asi šest krabiček cigaret Marlboro bez filtru. Nevím, koho by to zaujalo, kdybych to řekl, ale zaujalo by to určitě.