Úsilí císařovny Marie Terezie o zvelebení monarchie se dotklo i Rabštejna nad Střelou. Do města přijeli vojáci a pustili se do popisování domů čísly. Jedničku dostal zámek, od něj pokračovalo číslování dolů až k mostu, odkud se pak vracelo po druhé straně silnice k horní městské bráně.

Obtížnějším úkolem bylo zřízení školy, nakonec byl vybrán nevelký domek mezi náměstím a zámkem. Muselo se do něj vejít téměř 200 žáků z Rabštejna a okolních vesnic a bydlel v něm i kantor. Třebaže byla školní docházka povinná, děti často chyběly a někdy jich až třetina musela opakovat.

Je samozřejmé, že ve stísněných poměrech se žáci často prali. Když se jim v boji psací tabulka rozbila, spravit ji nemusel být velký problém, protože břidličných destiček byl u zdejších věhlasných lomů nadbytek.

Nad bídným stavem školy se nakonec slitoval farář Klement, který zde vyučoval hlavní předmět náboženství, a roku 1837 uvolnil část kláštera pro zřízení dvou učebních světnic. V refektáři, kde dříve řeholníci jedli, přijímali nyní žáci duševní potravu. Je divné, že takový nápad nedostali farářovi předchůdci, protože po zrušení kláštera Josefem II. měli celou budovu pro sebe jako faru. K vybavení nové školy přispěla obec i hrabě Lažanský, jednotliví měšťané věnovali okna a krucifix. Za 76 zlatých byl zakoupen i olejový obraz tehdejšího císaře Ferdinanda, aby tento „v srdcích útlé mládeže věrnou lásku a úctu k dobrotivému panovníkovi povzbudil“.

V Rabštejně tehdy bývalo zvykem, že kantorské místo zůstávalo v jedné rodině – rodině Wirthů. Po celé 19. století si zde katedru, pomůcky a rákosku postupně předávali Rudolf, Anton a Franz. Oblíbený byl především Anton, často označovaný jako „vzorný učitel“. Stejně jako za komunistů i tehdy měli kantoři ještě další povinnosti a funkce. Starali se o hudbu, Rudolf byl městskou radou pověřen sepisováním rabštejnské kroniky (bohužel se nezachovala), Franz velel hasičskému dobrovolnému sboru.

Wirthové měli k ruce i pomocníka. Z nich se ve městě nejvíce mluvilo o Misophovi, který se v červnu roku 1848 utopil v řece při koupání. Jediné místo na Střele široko daleko, kde při plavání dospělý člověk nestačí, je hlubina pod mostem, ale učitelský pomocník utonul v úzkém pruhu vody při skalách pod Sychrovem naproti chmelnici.

Když Franz Wirth pro pokročilé stáří odešel na odpočinek a musel uvolnit byt svému nástupci, umožnil mu hrabě bydlení v zámku. Nový učitel Prinz založil v Rabštejně okrášlovací spolek. Proto ho velmi rozzuřilo, že právě jeho žáci z bujnosti vyvrátili během přestávky starou borovici na blízké středověké věži.

Po vzniku Československé republiky byla v Rabštejně zřízena také česká škola. Vznikla podfukem, protože byly do ní nahlášeny i děti ze Stvolna, kde měly vlastní školu. Hrstka českých žáků v Rabštejně si musela na německou přesilu zvyknout a příliš ji nedráždit.

Jejich učitel Bojan asi nebyl dobrým pedagogem, protože na svého syna očividně nestačil. Ten se postaral o patrně nejpozoruhodnější zločin meziválečného období ve městě:

Hraběcí rodina Lažanských dávala přednost Manětínu a jejich zámek v Rabštejně zůstával většinou prázdný. To dráždilo zločinecké povahy. Roku 1922 vnikli dovnitř mladý Bojan s pekařským tovaryšem z Chýší a ukradli tam řadu cenností. Poté se převlékli do drahých šatů, uvelebili se v lenoškách a kouřili doutníky. Překvapil je kastelán Richter. Výrostci ho střelili browningem do hlavy, a když se ještě hýbal, posekali ho šavlemi, které sňali se stěn. Potom s kořistí utekli.

Zkrvavené tělo objevil kamarád, kterého dlouhé čekání na partii kulečníku už omrzelo. Způsobil poplach. Přivolaní lékaři prohlásili kastelána za mrtvého, toho však oživil četnický pes. Mladí zločinci mezitím prchali v odcizených šatech. Hokynářce ve vlaku připadali vyšňoření burani podezřelí a upozornila na ně četníky. Na otázku, kdo jsou, uvedli mladíci jména dvou vážených rabštejnských občanů. Nikdo jim neuvěřil a darebáci skončili za mřížemi.

Posledním rabštejnským řídícím učitelem (Oberlehrer) byl Adolf Nürnberger. O zimních prázdninách roku 1929 sepsal malou knížečku „pro naše vážené hosty a výletníky“, kteří sem jezdili na letní byt. Jeho český kolega Janeček přeložil dílko do češtiny.

Po mnichovské zradě byl Rabštejn připojen k Německé říši a česká škola zanikla. Německá škola vydržela až do května roku 1945, kdy do města vtáhla Rudá armáda s koňskými povozy a děly. Nejdříve Rusové přestříhali telefonní dráty, pak se nastěhovali do kláštera a zámku.

V říjnu roku 1946 byli žáci se svými rodiči naloženi do náklaďáků a odvezeni do sběrného tábora v Nečtinách a brzo nato do Německa. Odešel i Adolf Nürnberger. Když potom v Západním Německu vznikla encyklopedie nuceně opuštěných obcí v Sudetech, napsal do ní o Rabštejně stať.