19.3.2024 | Svátek má Josef


POVÍDKA: Talent

28.11.2020

K soutěžím talentů jsem měl zvláštní vztah. Učení profesionálové by řekli, že ambivalentní. Někdy bych se až propadl hanbou, jak jsem se styděl za některé soutěžící. Talentu moc nepobrali, ale o to víc si věřili a byli sebejistější než ostřílení mazáci světových scén. Suveréni. Členové poroty a diváci se jim občas nepokrytě a zlomyslně vysmívali, ale suveréni to brali jako potěšený smích spokojených diváků, a tedy úspěch. Zlobil jsem se, jak na posměváčky, tak na rádoby umělce, kteří se tomu posměchu vystavili a propůjčili, i když nevědomost prý hříchů nečiní. Prý. Bylo to trapné, a bylo mi trapně.

Jindy soutěžící předváděli slušně talentovaný průměr, který mohl potěšit příbuzné, přátele, možná i nenáročné diváky na estrádě či tancovačce v malé vsi, možná u táboráků, ale doopravdy nic moc. I tak to byla úleva. Svět o nic nepřicházel, ani nezískával, ale byl jsem rád, že si lidé našli koníčky, a doufal jsem, že je neúspěch v soutěži neodradí.

Ale někdy docházelo k zázraku, který si všichni tak přáli a v který doufali. Třeba ošumělý mužíček rozpačitě a neobratně odpovídá na úvodní otázky poroty a viditelně se mu uleví, když ho konečně skepticky vyzvou, aby tedy předvedl, co umí. Zasedne ke klavíru – a najednou vystřihne takové boogie, že po bezdeché chvilce sál začne ječet a dupat, do uliček hlediště vtrhne několik párů a pustí se do tance, členům poroty poklesnou čelisti a také si začnou taktovat. A už to není mužíček, ale skvělý pianista, co snad musí mít nejméně čtyři ruce a v proudu své hudby se rozpaluje čím dál víc. I když měl své vystoupení pečlivě nacvičené, sám nemůže odolat a pouští se do improvizací, všechny mu s nádhernou lehkostí a radostí vycházejí a sál už řve nadšením... Jindy je to tetka v nepadnoucích šatech, která zazpívá složitou árii nejen technicky dokonale, ale i se srdcem, že porota i diváci slzí. Jindy je to třeba kouzelník, nad jehož kousky zůstává rozum stát, a jindy zase gymnasta neuvěřitelné síly a obratnosti.

A diváci jsou užaslí a nadšení, že byli u toho, že svým způsobem pomohli přivést ten zázrak na svět, že byli jedni z prvních, kteří rozpoznali a ocenili ten úžasný talent. Ještě než agenti, producenti a promotéří zvětřili vynikající obchod a senzacechtiví novináři začali umělcův příběh masírovat ze všech stran. Pravdivých, i ne tak docela. Ale z diváků se stali očití svědci a budou si ten večer, to jedinečné představení snad na vždy pamatovat a vnoučatům poví podrobnosti. Byli u toho.

Mé osobní setkání se zázrakem nečekaného talentu bylo jiné, velice jiné. Posuďte sami.

Sjížděli jsme s kamarády takovou zvláštní, zasněnou slovenskou řeku, Laborec. Bylo to někde kolem Michalovců nebo už u Zemplínské Šíravy, když jsme se se ženou vypravili do blízké vesnice doplnit zásoby. Najednou jsme uslyšeli krásný zpěv a jak jsme šlapali prašnou cestou, zpěv byl stále silnější a zřetelnější. Za zatáčkou jsme konečně dorazili k prameni, k tvůrcúm té krásné hudby, k umělcům, k „pánům muzikantům“.

Bylo jich tak patnáct, možná dvacet, trochu ušmudlaných, trochu otrhaných cikánských dětí. Vedoucí a zřejmě sbormistryně byla snad čtrnáctiletá. Vážně tlačila kočárek s nemluvnětem a možná šestiletým chlapcem, zatímco jiné batole jí sedělo na boku. Ostatní děti, většinou dívky, byly věkově rozprostřené někde mezi.

A zpívaly jako z andělského kůru. Naplno, jako zvon, nic nešetřily. Ladilo jim to, že být to doma, rozdrnčely by se skleničky v kredenci. Ať už zpívaly unisono, nebo vícehlasně, v zádech z toho mrazilo a naskakovala husí kůže, takové to byly harmonie. Efektně a přitom citlivě klouzaly mezi stupnicemi mollovými a durovými, a s rytmem si hrály s neskrývaným gustem a samozřejmostí, jako si jiné děti hrají s míčem. Někteří členové souboru zpestřili svižnější pasáže spontánními tanečními vložkami. Někdy se jim začaly dvě melodie krásně proplétat, rozcházet a scházet, rytmicky i melodicky, a vždy jim to krásně a nějak přirozeně vycházelo a vyúsťovalo do nádherných akordů. A tu si ty děti, bez viditelného zásahu sbormistryně, začaly rozebírat sólíčka se suverenitou a vzájemným respektem zkušených muzikantů. Pouštěly se do úžasných imprtovizací, které ostatní děti snad okamžitě pochopily a nápad rozvíjely dál. Ta hravá samozřejmost byla oslňující a jejich hudba brala dech.

V pauze žena Ludmila jen vydechla: „Vy ale krásně zpíváte!“ A chtěla vědět, kde se to naučily. Děti si zřejmě nebyly jisté ani smyslem otázky, natož pak odpovědí. Mluvily zvláštní směsicí slovenštiny, rusínštiny či ukrajinštiny, pravděpodobně maďarštiny, a nejvíc snad romsky. Domluva nebyla snadná, z mnoha důvodů. Sbormistryně, už zcela zřejmě v pubertě, se ochotně svěřila, že je jí už šest let, a za nejstašího člena sboru označila chlapce, který na těch šest let skutečně vypadal. Podobně její sdělení, jak dlouho už tak krásně zpívá, bylo těžké někde zakotvit na číselné ose. Všechna děcka měla na starosti, protože byla z její rodiny, ale kolik jich bylo, nevěděla.

Vsadil bych se, že pojmy jako stupnice, harmonie, interval, neřku-li kontrapunkt a fuga ty děti vůbec neznaly. A přece to všechno přímo před námi, na místě a v přítomném čase, s přirozenou lehkostí a bez zaváhání tvořily a vlastně znovu vynalézaly. Protože to tak prostě cítily, protože se jim to tak líbilo, protože to tak prostě bylo, protože to v nich bylo jak v koze lůj. Umíte si představit syrovější talent?!

Žádná porota je nevyhlásila za vítěze, žádní producenti nebo agenti se nepředháněli v nabídkách. Jenom má žena Ludmila a já si někdy vzpomeneme, že ten zázrak se konal asi před padesáti lety, někde kolem Michalovců, snad až na Zemplínské Šíravě. A my byli u toho.