Když bylo Bedřichu Smetanovi devatenáct let, odmítl se podrobit vůli otce a rozhodl se zůstat v Praze a věnovat se výhradně hudbě. Přišel tak o jeho podporu, ale díky přímluvě ředitele konzervatoře získal místo učitele hry na klavír v rodině hraběte Thuna. Musel si tam osvojit velkou trpělivost, protože pět urozených dětí nejevilo o hudbu vůbec žádný zájem. Hrabě si však mladíka oblíbil a bral ho s sebou i na své zámky. Ten pak v tomto zaměstnání vydržel tři roky.

Díky slušnému platu, který mu hrabě poskytoval, mohl být Smetana zároveň učitelem i žákem. Začal docházet k věhlasnému hudebnímu pedagogu Josefu Prokschovi, aby se u něho vzdělal v kompozici. Slyšel o něm samou chválu, i to, že je slepý.

Když k němu roku 1844 zamířil poprvé, myslel si, že bude mít na očích pásku jako Žižka, ale profesor měl vyhaslé oči pouze přivřené, jako kdyby neustále snil. Tvář mu lemovaly dlouhé bílé vlasy, spíše se podobal zestárlému slepému mládenci. Vybídl Smetanu, aby mu zahrál něco ze své tvorby, a ten se pochlubil Louisinou polkou z plzeňského pobytu.

Proksch mínil, že učitel a žák se mají navzájem dobře poznat, a proto příchozího zahrnul mnoha otázkami. Zajímal se o vše, velmi ho pobavilo sdělení, že jeho nový žák se narodil v pivovaře. Pak začal mluvit o sobě:

„Jistě jste si všiml, že jsem slepý. Postihlo mě to ve třinácti letech, bylo to pro celou rodinu velké neštěstí. Ale právě v té době zřídil profesor Klar v Praze na Hradčanech ústav pro nevidomé. Tam mě rodiče odvezli a v ústavu jsem prožil několik zajímavých let. Dbalo se tam na to, aby chovanci slepeckého ústavu nezaháleli a postupně dosáhli takového vzdělání, které by jim umožnilo v dospělosti se užitečně uplatnit a nebýt závislý na milosrdenství. Mohl jsem se tam věnovat především hudbě, mým učitelem klavíru byl sám Leopold Koželuh. A když jsem pak ústav opustil, mohl jsem se díky hudbě uživit. Nyní mám povolání, které mě těší, manželku, syna, dceru – jsem spokojen.“

Pedagog se přívětivě usmál a obratně si nalil z karafy do sklenice vodu. Pak pokračoval:

„Člověk se nepříznivému osudu musí vzepřít. Mého oblíbeného Beethovena také potkalo neštěstí – v padesáti letech ohluchl. A přesto ve skládání pokračoval až do své smrti.“

„A není to pro hluchého člověka příliš obtížné - komponovat?“ zapochyboval Smetana, protože o takové situaci ještě nikdy nepřemýšlel.

„Obtížné to je,“ připustil profesor. „Nemůžete si své nápady přehrávat, ale jde to i bez toho. Když si vybavíte v duchu pěkně potichu například lidovou píseň Kočka leze dírou, jistě by pro vás nebyl žádný problém zapsat ji na notový papír.“

Smetana se krátce zamyslil a přisvědčil.

„Hluchota je překážka, která se dá překonat,“ dodal ještě slepec. „Sám nevím, co je pro hudebníka horší. Slepota, či hluchota?“

Smetana docházel k Prokschovi tři roky, potom ke svému zlepšování už nikoho nepotřeboval. Stal se mezi svými současníky v Čechách zdaleka nejlepším hudebním skladatelem, mnoho lidí ho obdivovalo. Objevili se i nepřátelé, to ale většinou souviselo s politickým hašteřením mezi Staročechy a Mladočechy. Složil pět oper, z nichž nejoblíbenější byla Prodaná nevěsta.

Roku 1874 však přišla pohroma. Když pobýval v Jabkenicích u rodiny své dcery, ohluchl náhle na pravé ucho a brzo nato zjistil k ránu ještě v posteli, že neslyší vůbec. Byl zdrcen, místo kapelníka Prozatímního divadla musel opustit. Bylo mu 50 let, jako kdysi Beethovenovi, když se mu přihodilo totéž.

Častěji než jindy teď vzpomínal na svého starého slepého učitele a na jeho rady. Vzepřel se osudu, pustil se do skládání navzdory hluchotě. Vytvořil další tři opery i jiná hudební díla. A když dával dohromady symfonickou báseň Má vlast a přemýšlel o hlavní melodii pro Vltavu, vzpomněl si, jak se profesor Proksch zmínil o té jednoduché písni Kočka leze dírou.

 *****************************

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.