Dámy zastupuje v Amatérském symfonickém orchestru spanilá slečna Marcelka u prvních houslí. Ochranná křídla nad nevinnou dívenkou drží zvěrolékař doktor Žaket (viola), který má dle vlastních slov se ženským elementem bohaté zkušenosti. Bodejť ne, vždyť v našem okresu jsou například dvě kozí farmy, v každé přes 150 koziček, dále je tu slepičárna, která kdysi při ptačí chřipce musela z 25 000 kusů rázem klesnout na nulu, což byla tragédie, dále tu máme obrovský kravín jedné agrární velkofirmy, a to nepočítáme kobylku dcerušky pana inženýra Přenosila a spoustu psích slečen a dam; ano, pan doktor Žaket může směle tvrdit, že s ženským elementem je v neustálém kontaktu. Na spanilou Marcelku si nikdo nesmí nic dovolit, pan doktor také například dbá na to, aby měla vždycky alespoň chvilku v šatně sama pro sebe, i kdyby kvůli tomu musel celý orchestr vypadnout na dvůr. Atakdále. Ale proč to celé vyprávím.

Pro podzimní sezónu hodlal orchestr nastudovat krom jiného také půvabný Valčík č. 2 Dmitrije Šostakoviče. Snad to způsobila právě ta líbezná hudba sama, bůhví, prostě klarinetistu, lékárníka pana Dubského napadlo, že by zrovna tuhle skladbu měla dirigovat žena. A rovnou plácnul, že by to mohla být spanilá slečna Marcelka od prvních houslí. Vždyť přece tuhle, jak se dirigent maestro Josef Vlach Vrábelský, regenschori proboštského chrámu Nanebevzetí Panny Marie, někde zapovídal a Marcelka ho zastoupila, totiž si stoupla a odmávla začátek, neboť dohromady o nic jiného nejde, a šlo jí to skvěle, tak proč ne ona. Nápad byl nadšeně přijat, také Marcelka po chvilce zdráhání souhlasila, akorát vyšlo najevo, že nemá co na sebe. Takže byla pozvána ke konzultacím paní Ema Melicharová, poněkud korpulentní majitelka módního salonu Ema.

Obeznámena s problémem připlula do orchestrální zkoušky v sále restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, a oznámila rovnou, že to vidí jako klasický dámský kalhotový kostýmek. „Prokristapána,“ zaječel klarinetista pan Dubský, „to bysme tam mohli rovnou postavit nějakýho chlapa. Žádný kalhoty, prosím.“

Salon Ema to chvilku brala dotčeně, ale pak připustila, že jinou možností, když pánové budou ve smokingu, by mohly být velmi elegantní večerní šaty. A hned začal vyprávět o nahých ramenou a dekoltu a klarinetista vyletěl znovu. „Madam, vždyť vy tomu vůbec nerozumíte. Jaký nahatý ramena a jakej dekolt? Víte, na co se bude obecenstvo půl hodiny koukat? Na její záda! A o ty tu především jde!“

Zděšená podnikatelka v oboru módy pak musela vyslechnout přenášku o fracích dirigentů šitých právě s ohledem na jejich pozadí, to jediné, co z nich obecenstvo mnohdy trpící takzvanou vážnou hudbou vlastně vidí. Že ty dirigentské fraky nemůže šít kdekdo, ale vzácně specializovaní a podle toho i drazí krejčové, pan lékárník se doslechl, že právě takové krejčovské firmy jsou snad všehovšudy jenom dvě, někde ve Vídni.

Nakonec to, jako u našeho orchestru vždycky, dobře dopadlo. Byla nahá ramínka, byl výstřih, byla tmavě rudá róba až na zem, Marcelka Šostakoviče báječně odmávala a obecenstvo k potlesku povstalo.

Druhý den chytla naši dirigentku v sámošce na náměstí paní vedoucí, že také byla na koncertě a jak to Marcelce náramně slušelo. „Myslíte, že jsem neměla ten dekolt moc velký?“ ptalo se to nevinné dítě. „A víte Marcelko, že jsem si ani nevšimla. Vy jste měla výstřih?“.