Petr Vrobel (*1965) je nejvýraznější český mandolinista. Kromě toho talentovaný výtvarník, všestranný umělec. Znám Petra od útlého věku a dlouho jsme blízko sebe žili, teď opět žijeme. Na osudovou mandolínu (která si jej vybrala sama, tohle neproběhlo naopak) hraje od roku 1989 (předtím na jiné nástroje, samozřejmě) a začínal mj. v bluegrassových kapelách Centrum, ChBQ, Bluegrass Collection a Grassock-teil.

Kromě toho vystupoval a vystupuje s X uskupeními, a to všelijak specializovanými. Příklady. Duo kytara plus mandolína s Alenou Kozákovou, svou někdejší životní partnerkou.

„The MaMaMaMandolin Quartet“.

Oklahoma (pro klasickou hudbu),

„Acoustix (new acoustic music)“, Faux pase FONET (“band“ zaměřený na folk), Zuzana a spol. (irská hudba), vanSwing (vedle swingu uslyšíte gypsy jazz), orchestr MANOR (specielně ustrojený pro hudbu mandolínových orchestrů), Orchestr Atlantis, ND Praha, operetní a muzikálový orchestr Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, BERG orchestr…

Hře i učí; jak doma, soukromě, zak v Základní umělecké škole Terezie Brzkové v Plzni a v ZUŠ J. S. Bacha v Dobřanech. Vedle toho učí taky na workshopech u nás i v Německu a založil fascinující notový archiv (právě s notami pro mandolínu).

PV soustřeďuje informace o takto zaměřených souborech a uspořádal v květnu 2012 specifický koncert Giganti světové mandolíny, na kterém vystoupil s esy M. Marshallem, C. Lichtenbergem anebo R. Zenklem.

I pro mezinárodní workshop v Santa Cruz v Kalifornii připravil Petr „skromný“ příspěvek o naší mandolínové hudbě a - ve Spojených státech - je mimo to v kontaktech s The GER mandolin orchestra či The Modern Mandolin Quartet. Založil a diriguje i orchestr DOBRMAN a zdůrazněme, že hudbu taktéž skládá a měl ČSR řadu roků čest zastupovat v Evropské mandolínové a kytarové akademii EGMA.

Má taky vlastní pořad Letem mandolínovým světem na rozhlasové stanici Radio Samson a s Rudolfem Měřínským nahrál hudbu Ondřeje Brzobohatého a Mirka Chyšky k filmu a televiznímu seriálu Ať žijí rytíři. Hudbu Michala Vaniše pak nahrál k divadelní pohádce Umanutá princezna. Jeho mandolínu slyšíme i ve filmu Mad Marx. Odehrál i koncert s hudbou japonského oskarového skladatele Hisaishiho.

Z množství jeho zvukových nosičů jmenujme: Mandolín in time I (1998), Mandolín in time II (2002), Pohádky pro malé i velké aneb Kdo to psal, ten to čte - Zdeněk Svěrák, Václav Havel, Arnošt Goldflam, Petr Šabach, Ivan Martin Jirous (2005), Mandolín in time III (2009), Dávné písně plzeňských mandolín (2012), Ozvěny barokní hudby (2014), Acoustix - Acrosstix (2017). Taky se podílel na mnoha nahrávkách dalších hudebníků a Českého rozhlasu; v srpnu 2019 mu vydali knihu Škola hry na mandolínu - a v prosinci 2020 na trh přišla jeho historická studie Dávné písně plzeňských mandolín.

O některých jeho dalších aktivitách v rozhovoru níž.

Začnu malováním, tak jsem tě poznal. V dětství. Ale po LŠU jsi - na rozdíl ode mě – pokračoval dál a dál. Dnes jsi proto i malíř, a kdo ví, vystavoval bys možná často, kdybys neměl X dalších talentů.

Přímo malířem jsem se, řekl bych, nestal. Ostatně… Vždycky mě víc bavilo kreslit než malovat (i když také malovaných obrazů mám dost).

A výstavy?

Samostatných výstav jsem příliš neměl, ale hodně se objevoval při skupinových prezentacích. Něco prodal či daroval, ale pár obrázků mi zůstalo. První olej, první plátno… Ke kreslení se vracím jako tvůrce log, značek a maskotů.

Po gymnáziu, kam jsme také chodili spolu, jsi získal vysokoškolský titul ale…

Ale následkem problémů mé maminky s komunisty jsem se složitě dostával na pedagogickou fakultu, a totiž aprobaci český jazyk, výtvarná výchova. Přijímací zkoušky jsem sice udělal velmi dobře, ale přijetí mi převedli (aby se mi snad i trochu pomstili) na obory matematika a základy techniky. Úplně původně jsem ovšem chtěl studovat aprobaci matematika-výtvarná výchova - a moc mi tedy změna nevadila.

Přesto jsi tam ale nevydržel.

Ne. Už za rok jsem přešel na obory Čj-Vv a... Zase… Opět jsem bojoval s politikou, ale vybojoval to a dostudoval; pak jsem si ještě udělal jednooborově dějiny umění.

A dál?

Po vysoké jsem začal učit na Masarykově gymnáziu v Plzni. A po dvou letech na soukromém gymnáziu Františka Křižíka. Snažili jsme se vyrovnat státní dotace, které byly nižší než dotace na žáka státní školy, a povedlo se to zčásti školným a zčásti založením grafického studia Veset. Byl to tichý provoz a vysloužilé počítače mohly odsud jít na výuku dětí. Na počátku devadesátých let byla tohle nová, nadějná, rozvíjející se oblast, která dětem přinášela spoustu poznání, a byli jsme velmi úspěšní.

Ještě s pár lidmi jsem tudíž odešel a založil a vedl - po mnoho let - reklamní agenturu STONE. Teď jsem už opět několik let v pozici učitele a reklamu dělám jen jako OSVČ. Zároveň ale učím na Fakultě designu a umění na Západočeské univerzitě (tzv. SUTNARKA), a tím se udržuji.

A hraním.

Hraji především na mandolínu a desek jsem nahrál vícero. Mandolin in time 1-3, Dávné písně plzeňských mandolín, Ozvěny barokní hudby a nahrávám zrovna další. Účastním se taktéž na projektech jiných muzikantů (Jozef Scheiner, Janek Eret, Jirka Mucha, Gutta, Asmodeus), nahrávám občas pro televizi a filmovou hudbu (Ať žijí rytíři) i tu (Poplach na laguně). Mandolína je má. Pomáhá mi navíc potkávat výjimečné lidi - a hrát s nimi. Namátkou: Jethro Tull, Magna Carta, Matuška, Eben, Suchý, Mládek, Redl, Havelka, Brabec, Budweiserová, R. Zenkl, B. Šedifka Rohrich, Š. Kos, M. Kos, Druhá tráva, M. Marshall, C. Lichtenbergová, D. Stiernberg, J. Hisaishi, M. Schroeder. A štěstí, že občas i dál hraji divadelní či baletní představení (ND Praha, DJKT Plzeň), anebo se symfonickými orchestry (BERG orchestr, Atlantis…). Muzika mě baví.

Vystupuješ kdekoli?

Všude, kde mě chtěli a chtějí, a zatím jezdím, díky Bohu, hodně do ciziny. Cestování s hudbou, to vůbec je další rozměr. Španělsko, Německo, Dánsko, Švédsko, Slovensko, Indie, Itálie…

A ještě skládáš?

I to mě baví. Skládám spíš krátké skladby pro děti v ZUŠce, kde učím, ale skládám i pro sebe. Mám mandolínový orchestr a teď i radost, že mohu tvořit duety pro žačku Johanku. Je šikovná, několik skladeb jsme natočili. Napsal jsem rovněž učebnici hry na mandolínu, a tak něco ode mě můžete zahrát i podle ní.

Ale konkurentem slavných muzikantů nejsem a možná to ještě bude nějaký pátek trvat. Jestli ani to, na mé lásce k hudbě se stejně nic nezmění.

S kolektivem autorů jsi nedávno napsal i dvě objemné publikace o Starém Plzenci (bývalé a původní Plzni), kde žiješ.

O Plzenci včetně přifařené vsi Sedlec jsem začal literárně přemýšlet spolu s poznáváním nástěnných maleb ve zdejším malostranském kostele.

Mrzelo mě, že o nich obyvatelé města moc nevědí, a tak jsem poprosil známého plzeňského architekta Jana Soukupa o hlavní starost nad odborným obsahem knih. A Daniela Stacha jsem požádal o fotografie. Pak i sehnal peníze, ba vysázel ten svazek (v InDesignu), nechal jej vytisknout a…

A při této práci (Kostely Starého Plzence) jsem získal i řadu necírkevních podkladů o městě, což byl podnět. Zašel jsem za majiteli vydavatelství Starý most, přesvědčil je o nutnosti vydání (původně měla vyjít kniha jedna, ale po několika rozhovorech souhlasili s dvěma díly), dal dohromady skupinu sedmi lidí a začali jsme intenzivně pracovat. Smutné je pouze, že se ani do obou dílů nevešlo vše, co jsme nashromáždili; ale naše hlavní autorka, historička Anna Velichová píše dál. Za čas tak možná vyjde i třetí povídání. Co mě těší? O tu historii se tím zajímá čím dál víc lidí. A věř nebo ne, ještě je dost důležitých věcí, které o našem městě nevíme, aspoň ne všichni; tak bude pořád o čem psát.

Při všem jsi zastupitel. Koukám někdy na vaše debaty a hádání na webu.

Jsem zastupitel a snažím se dělat, co zvládnu. Na městě mi záleží. Jsem už zastupitelem druhé období a práci na radnici beru s velkou pokorou a nerad bych zklamal.

To takové psaní je proti vší oné komunikaci hračka, ne? Jak jsi začal s fejetony?

Fejetony jsem začal psát jako oživení staroplzeňských Radyňských listů, onoho měsíčníku, a nová redakční rada si dala za úkol časopis proměnit - a představovat čtenářům (čtivou formou) vše, co se ve městě děje.

Nejde to možná všecko hned a rychle a každá změna přináší chyby a těžké okamžiky, ale snad se nám to aspoň trochu daří. Pořád věřím v to lepší.

A nejsi náhodou všestranný unikát?

(smích) Žiji standardně. Máme s Magdalenou obrovské štěstí na místo, kde bydlíme, i na skvělé sousedy. Mám práci, která mě baví, a potkávám příjemné, pracovité, inteligentní lidi. Poslouchám hudbu, novou a novou, ale i starou a kvalitní, a občas si něco přečtu. Hlavně však věřím, že brzy skončí válka na Ukrajině.

Bohužel ti nedávno podlehla zhoubné nemoci mladší sestra-lékařka Alice.

Stalo se. Měl jsem ji moc rád. Poslední tři roky už byla pro mě poslední z nejbližšího okruhu rodiny (po matčině smrti) a zůstalo po ní mnoho dobrého. Ty jsi ji taky znal, a tak víš nejlépe, o čem mluvím a jak byla hodná.

Lidi vytočí, když nakonec přijde dotaz na plány. Máš je? Nebo je lepší lapat příležitosti za pačesy, jak je život přihraje?

Mám to v životě asi tak napolovic.

Plány si nějaké dělám, ale protože dnes již vím, že je vše relativní a že se vše rychle mění, snažím se svět okolo přijímat, jaký je. Moc mi to nejde, zatím, ale pomáhá mi každodenní kontakt s mladými lidmi ve škole. Z nejbližších plánů a přání musím uvést dovedení Radyňských listů do nové podoby s co nejmenším počtem přešlapů a omylů, dotočení desky (měla by tam sednout skladba rokycanského skladatele Jana Děda pro mandolínu a staroplzenecké varhany, kterou mi věnoval) a hlavně chci být co nejdéle zdráv, což přeji všem. Dnes totiž nejlépe vím, že je to nejvíc.