2.3.2021 | Svátek má Anežka


OSOBNOST: Sklidil, co viselo ve vzduchu

10.5.2006

Před 150 lety se v Příboře na Moravě narodil Sigmund Freud

Dějinným obdobím se často říká podle jediné, charakteristické osoby. Taková čest dlouho náležela králům či jiným nositelům moci, v novověku je však často nahrazují Sigmund Freudrelativně bezmocní intelektuálové, kteří svou éru neutvářejí politickými skutky, zato však vyjadřují jejího ducha. Machiavelli, Voltaire nebo Goethe se stali značkou pro široký komplex kulturně historických úkazů, o kterých třeba ani nevěděli. Podobně emblematické osobnosti má i dvacáté století. Dalo by se nazvat třeba po Einsteinovi, Picassovi nebo Kafkovi, čelné místo mezi kandidáty však jistě náleží Sigmundu Freudovi.

Mediální rozruch kolem 150. výročí jeho narození demonstruje, jak epochální význam mu je stále přisuzován. Nápadná je však i podivná nejistota nad otázkou, v čem vlastně onen význam spočívá. Byl Freud geniální badatel a lékař, nebo spíš nápaditý esejista s mimořádným smyslem pro psychologii? Má psychoanalýza, obor, který založil, blíž k přírodním vědám, nebo spíš k novému náboženství? Mnohým se Freud jeví jako pronikavý, avšak příliš dobrodružný myslitel, který dosáhl největších úspěchů hlavně na mediálním trhu. Někteří jej dokonce pokládají za šarlatána, jenž za pomoci sugestivního pojmosloví oděl do hávu vědy jakési podezřelé šamanství. V každém případě však nutno konstatovat, že před ním byla západní civilizace podstatně jiná než po něm. A to nejen navenek, ale především v tom, co si o sobě sama myslela.

 V roli detektiva

Z hlediska kulturní historie se Sigmund Freud řadí k zakladatelským osobnostem, které v prvním desetiletí minulého století osnovali radikální modernistickou proměnu, věkem však byl nejméně o generaci starší (jeho českým vrstevníkem byl například Vrchlický). Se svým převratným učením přišel krátce před padesátkou a vystupováním, oblečením i životními návyky trochu připomínal relikt viktoriánských časů, jejichž rakouskou variantu výtečně vystihl Stefan Zweig v knize Svět včerejška. Ohromný ohlas jeho díla, který dodnes nepohasl, by nasvědčoval tomu, že předběhl svou dobu, to se mu však zřejmě povedlo jen proto, že byl jejím dítětem.

V úzkostlivě morálním, ale zároveň notně pokryteckém klimatu císařské Vídně dozrávalo Freudovo myšlení zhruba ve stejné době, kdy se ve Velké Británii začaly těšit nebývalé pozornosti první klasické detektivky. Arthur Conan Doyle, duchovní otec Sherlocka Holmese, ostatně patřil ke stejné generaci. Fiktivního hrdinu veleúspěšného čtiva nelze srovnávat s proslulým psychoanalytikem, úspěch Sherlocka Holmese nicméně dokládá, jak mocně čtenáři prahli po odhalování temných choutek, hříchů a zločinů v prostředí, jež chtělo budit zdání nejvyšší ctihodnosti. Díky stejnému hladu se po roce 1900 stávaly kontroverzními senzacemi také Freudovy teorie o složitých strukturách lidské psychiky, která v nevědomých hlubinách ukrývá chapadla i pasti obludného sexu. Pod maskou lidumilné spořádanosti, v jaké si libovaly viktoriánské elity, prostě muselo kvasit něco nepěkného, jinak by obraz světa postrádal pointu.

Za nejvhodnější nástroj k poznání šokujících tajemství pokládala tehdejší veřejnost přírodní vědy, jejichž exaktní zjištění zdánlivě nepodléhala mravním předsudkům, sentimentalitě ani společenským ohledům. I proto Doyle svého hrdinu učinil amatérským přírodovědcem, jenž bez velké lupy a příruční laboratoře nedá ani ránu. Freud byl v přírodovědeckém ohledu dokonce vysoce erudovaný profesionál. Nejslabší lidské stránky i nejmocnější živočišné pudy odtajňoval s autoritou odborníka, kterou sice žárliví konkurenti v akademických kruzích rádi zpochybňovali, kulturní veřejnost ji však v úžasu nad jeho objevy respektovala. Věřila mu, protože v zásadě racionalizoval a systematizoval, co dávno tušila.

Oklikami k neznámému cíli

Ke životní roli Freud nedospěl přímočarou cestou, ale inspirativními oklikami. Narodil se 6. května 1856 v moravském Příboře, předci ovšem pocházeli z Haliče, shodou okolností ze stejného městečka, kde se později narodil Simon Wiesenthal. Když mu byly tři roky, přestěhovala se rodina do Vídně. Na střední škole uvažoval nejdřív o studiu práv, později jej okouzlil darwinismus, ale nakonec se zapsal na medicínu. Na vídeňské univerzitě navštěvoval i přednášky z řady jiných oborů, účastnil se filosofických seminářů Franze Brentana a přivydělával si překládáním knih anglického filosofa J. S. Milla, klasika prakticismu, empirismu a utilitarismu, jinak řečeno zdravého selského rozumu. Tím ostatně po celý život disponoval i Freud. Z medicíny jej zpočátku nejvíc zaujaly fyziologické výzkumy nervových buněk, zabýval se však i chirurgií, internou, dermatologií či psychiatrií, zkoumal anatomii mozku a napsal několik studií o nervových chorobách. Už před třicítkou vyvolal v odborných kruzích rozruch, když nadšeně velebil kokain jako skvělý prostředek k léčbě depresí a morfinismu, po dvou letech však svůj nebezpečný názor korigoval.

Na práh nového učení dovedl Freuda výzkum hysterie, v němž navazoval na francouzského neurologa Jean-Martina Charcota, u nějž absolvoval roční stáž. Za důležité postřehy vděčil i vídeňskému internistovi Josefu Breuerovi a berlínskému otolaryngologovi Williamu Fliessovi. Slavný "případ Anny O.", v němž je spatřován prvopočátek psychoanalýzy, převzal Freud právě od Breuera, jenž odmítl pokračovat v léčbě půvabné hysterky pro neshody se svou manželkou. Z téhož důvodu nepublikoval ani zjištění o sexuálním pozadí duševní poruchy své pacientky. To učinil v průkopnické studii teprve Freud. Dalo by se říci, že na počátku své hvězdné dráhy sklízel myšlenky, které visely ve vzduchu. Objevil však něco podstatnějšího: způsob, jak vážně a věcně pojednávat téma, které lidstvo až dosud halilo do lyrických šlářů, mravně se nad ním pohoršovalo nebo si o něm po straně pošuškávalo.

Průkopnické Studie o hysterii vyšly v roce 1895. O pět let později Freud vydal Výklad snů, obsáhlé dílo, jež mu zajistilo věhlas i mimo odborné kruhy. Podobně jako u řady jiných velikánů, započala i jeho cesta k nesmrtelnosti společenským vyobcováním a zuřivými štvanicemi tisku, který v něm viděl propagátora všemožných úchylek. I tím však psychoanalýza získávala na přitažlivosti. V konverzaci mondénních vídeňských kruhů posunula hranice společenské přijatelnosti, neboť až dosud nepřípustnou intimitu zbavovala bulvární primitivnosti. Dvojnásobně ji filtrovala - jednak poeticky snovou symbolikou, jednak odtažitým odborným žargonem, který v sobě jako alibi nesl nesčetné ozvěny klasické vzdělanosti.

Urputným útokům i neobyčejné popularitě se v předválečné Vídni těšily i další Freudovy studie, Vtip a jeho vztah k nevědomí z roku 1905 a především Psychopatologie všedního dne, kde analyzoval podvědomé příčiny různých chybných výkonů a přeřeknutí většinou s důrazem na potlačené erotické souvislosti. I z toho se ve společenském styku pochopitelně daly vytěžit neobyčejně zábavné momenty. Když v roce 1909 přednesl Freud cyklus přednášek v USA, kde má jeho učení dodnes nejvíc následníků, stal se světovým fenoménem.

Co zůstalo

Co se před první světovou válkou zdálo dráždivě zábavné, získalo po ní hrozivou příchuť. Z Freuda se po roce 1920 stále víc stával uctívaný prorok krajně nezvyklé revoluce, jež by se neodehrála na barikádách, ale v ložnicích. V německých zemích se freudismus dostával do blízkosti různých hnutí, jež usilovaly o kolektivní proměnu lidstva pomocí meditací, hygieny, diet či tělocviku, ve Francii podnítil jeden z mocných proudů avantgardního umění. Freud sám se k takovým aplikacím stavěl odměřeně. Co se týče morálky či vkusu, zůstával konvenčním staromilcem. Své pozdní dílo rozvíjel směrem k jakési obecné kulturně psychologické antropologii. Pár měsíců před smrtí musel opustit Vídeň, které se zmocnili nacisté. Ti pro něj nakonec znamenali ztělesnění těch nejtemnějších sil civilizačního podvědomí.

Sigmund Freud pootevřel téma, v němž se ukrývala obrovská energie. Demaskoval svatouškovskou morálku, jež se tvářila jako nezbytná podmínka civilizace. Pojmy, které razil, zůstávají dodnes v oběhu, byť teorie, z nichž vzešly, jsou vesměs překonané. Bývá jim vyčítán dogmatismus a redukcionismus, tedy účelově zúžený pohled. Důraz na sexualitu jako prazáklad veškerého konání se může mimo kontext viktoriánské prudérie skutečně jevit jako umanutost, jenže pacientky, které Freud vyšetřoval, byly potlačeným sexem asi opravdu posedlé. Po sto letech je společnost nezřízeným zveřejňováním intimit spíš znavena, na nové Freudy nicméně čekají nová tabu, totemy i pokrytecké masky.

(psáno pro Respekt)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.