Dne 2. července 1961, tedy před padesáti lety, se zastřelil ve Spojených státech ve městě Ketchum, ve státě Idaho, v necelých dvaašedesáti letech spisovatel Ernest Hemingway. Napsal šest románů, mnoho povídek, nekonečně reportáží a v roce 1954 dostal Nobelovu cenu za kratičkou prózu Stařec a moře. V této dvacetistránkové povídce je popsán boj muže s rybou. Jako předloha k figuře Santiaga mu posloužil rybář Gregorio Fuentes. Ten zemřel o čtyřicet let později v roce 2002 ve věku 104 let na Kubě, kde rovněž Hemingway žil a psal od roku 1939 do druhé půlky padesátých let jihovýchodně od Havany ve Finca La Vigia. A jak znalci místního prostředí napsali: možná takovou rybu, o které povídka pojednává, Fuentes nikdy neulovil.

Hemingwayova rada novinářům a spisovatelům zněla: "Všechno, co musíš učinit, je napsat nejopravdovější větu, kterou znáš." Posedlost vášní psát ho chránila před jeho chmurami, které ho pronásledovaly celý život. Psal denně od mládí, kdy se živil jako novinář nejprve v USA a pak v Paříži, kterou tak nezapomenutelně popsal v knize, která se našla v jeho pařížských kufrech a vyšla pod názvem Pohyblivý svátek až po jeho smrti.

Sám později říkal, že novinařina ho naučila dvěma věcem: používat slang a pauzy. Říkal, že pauzy jsou stejně důležité jako to, co bylo vyřčeno. A dodával: Často jsou ještě důležitější než slova. Zdůvodňoval to tím, že devadesát procent pocitů nebývá vysloveno, jako většina ledovce je neviditelná. Proto zdůrazňoval, že napsané věty musí být opravdové. Zbytek, tedy to nejpodstatnější, musí být tušeno. Z tohoto přesvědčení dvacátých let minulého století se zrodil moderní žurnalismus i próza. Jako spisovatel bývá řazen k tzv. Lost Generation, Ztracené generaci.

Ale protože byl Ernest Hemingway posedlý psaním, měl paniku z pohledu na čistý bílý papír. Uklidnilo ho jen to, když se mu podařila jedna opravdová věta. Každý den před spaním si říkal: Doteď jsi pořád psal a zítra budeš moci určitě taky psát. A když ho jednoho dne ráno nic nenapadlo, vyšel v županu bosky do předsíně, nabil dvouhlavňovou pušku a ustřelil si kus hlavy. Před mnoha lety se podobně zabil jeho otec a po něm další členové rodiny.

Hemingway byl považován za zakladatele tzv. New Journalism, v němž sám vystupoval jako jedna z jednajících figur. Typické pro jeho články bylo ukvapené tempo a telegrafický styl, který přenesl i do literatury. Literární kritik Mathias Matussek nedávno napsal: "Měli bychom si každý den přečíst alespoň jednu jeho stránku, abychom do sebe nasáli čistotu a styl."

Jako novinář začal po škole pracovat v Kansas City Star jako policejní zpravodaj. Tam se toho zřejmě moc nenaučil, protože tehdejší hlavní příkaz jeho editora zněl: Buď pozitivní a ne negativní! Jinou větu prý od něj neslyšel. K perfekcionismu ho zřejmě později přivedla až estetika: čistá a jasná struktura textů a studium klasické, zejména řecké literatury a dramatu. V jeho knihovně na Kubě jsou všechny tyto knihy bedlivě podtrhané a opoznámkované, jak mi ještě nedávno vyprávěl Arnošt Lustig.

Lásku k lovu, o kterém tak rád psal, zdědil po otci, který byl lékař. Od matky, která byla zpěvačkou, zase získal obdiv k velkým výstupům a cit pro melodii jazyka. Od devatenácti jako voják prošel první světovou válkou, v které byl těžce zraněn. Po roce 1918 žil ve Spojených státech jen krátce, vrátil se do Evropy, a sice do již jednou zmíněné Paříže, kde se tenkrát stýkal s John Dos Passosem, Scottem Fitzgeraldem, Ezra Poundem, Gertrude Steinovou a mnoha dalšími umělci, kteří tehdy tam žili, včetně Pabla Picassa. Z tohoto období, kdy potkával v Paříži hodně amerických exulantů plných deziluzí, se vypsal v prvním románu Fiesta, který vyšel v roce 1926. Někdy v této době napsal: "Chci být jenom spisovatelem a jen jako takový chci, abych byl posuzován."

V roce 1935 vyšly Zelené pahorky africké, což byl pokus napsat román jako reportáž podle skutečných zážitků. Kritika ho za to sepsula. Zapsal si: "Cítím se neskutečně prázdný a k ničemu, jako kdybych nikdy nemohl šoustat, bojovat nebo psát, a cítím se prakticky jako mrtvý."

Smrt je něco, čeho se tento spisovatel dotýká i ve svých nejslavnějších románech Sbohem armádo a Komu zvoní hrana: první se odehrává v první světové válce a druhá ve španělské občanské válce, které se rovněž zúčastnil jako válečný reportér.

A smrtí, jak píši skoro všichni jeho životopisci, byl Ernst Hemingway zřejmě fascinován celý život. Miloval smrt a mluvil o ní vždy jako o kurvě. Asi zřejmě proto miloval i válku. Jeho americký nakladatel vzpomínal, že Hemingwaye mu řekl: "Ve válce existuje každý den a každou noc velká pravděpodobnost, že člověk bude zabit a nebude muset už psát." Zřejmě právě tato dichotomie mezi náruživou činností - psaním - a fascinací smrtí, která představuje absolutní klid, byla jeho hlavním motorem a z ní i vyvěraly jeho opravdové věty. Před padesáti lety už toto napětí Ernest Hemingway nevydržel.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel