Bývám příjemcem všelijaké korespondence. Třeba se mi ozval plačtivý chartista, že ho vyvezli do Austrálie, jenže chtěl by do Ameriky, a abych to tedy zařídil. Odpověděl jsem, že nikdo ho tam násilím nevyvážel, teď se ocitl v demokracii s nevýhodou břemena a odpovědnosti za vlastní rozhodování. Načež jsem se dočkal odpovědi, začínající oslovením „Vy hyeno“. Měl jsem nutkání takové lichotky si nechat zhudebnit.

Jinak tomu v případě dopisu z 27.12.1995, v němž se mi představil mladík Martin Dejdar, o jehož existenci jsem neměl, nemohl mít ponětí: vždyť z rodné klece jsem vykličkoval o několik roků dřív, než on se narodil, než byl počat. Popudem jeho iniciativy byla má „Příručka pro zájemce o americký svět“. A dopis doprovázela zásilka videí jeho filmů Šakalí léta a Učitel tance.

Zvedl jsem telefon, jemu zatelefonoval, dlouze jsme si povídali, tak započalo přátelství s překlenutím víc než jedné generace. Hromadí se mi naše korespondence, všelijaké materiály, právě jsem to měřil: tlouštky čtvrt metru již dosaženo.

V úmyslu jsme měli vytvořit televizní seriál o Americe, podařilo se dát dohromady dost unikátní scenář, zájem v televizi veřejné i soukromé byl znatelný až značný, se zárukami na devadesát devět procent. Pak ovšem dopadlo kladivo zklamání s tím jedním chybějícím procentem. S uskutečnitelností projektu jsme pak zápolili po několik roků.

Přijel k nám s chotí Danielou, když ji náš synátor architekt prováděl ve své firmě, jeden jeho kolega ji prohlásil za nejkrásnější ženu, kterou kdy viděl, a dodnes se z toho nevzpamatoval.

Žíjeme na půl cesty mezi New York City, onou Sodomou a Gomorou, a Niagarskými vodopády. Dejdaři přivlékli golfové hole, jež pak nedotčené zas odvezli.

Bystrý multitalent, s mnoha nápady, celebrita bez nutkání se jako páv producírovat. Zásluhou jeho dřívější zkušenosti v Indonesii, spíš jsme si mohli rozumět probíráním exotických témat, vyhovoval mu náš smysl pro humor, třeba ocenil, že v jídelně máme na zdi přibité autentické lidožroutské vidličky. Seznámil jsem ho s etiketou kanibalismu (obšírná to kapitola v jedné mé knížce). V druhém našem baráku s několika hektary lesů jsem ho vykořisťoval jako drvoštěpa, ale v paměti nejvíc uvízl zážitek z našeho protivného shrabávání podzimního listí, pak pečlivě nakupeného, když vidím Martina, jak s kanystrem benzinu pěkně pozpátku cmrndá tekutinu do vzdálenosti asi tak deseti metrů. Načež sirku přiložil, pěšinka zčervenala, ke kupě doběhla a najednou bác, petarda jak z Aurory. Martin se začal válet smíchy, že něco takového viděl v jednom filmu, na rozdíl od mé reakcí typu ty pitomče, teď tady zpopelníš část státu New Yorku.

Přijeli k nám několikrát. Martin mi dal k dispozici rukopis knížky, již nazval „Jak jsem poznal Ameriku“. Na mou námitku s tím poznáváním to pozměnil na realističtější jak že Ameriku potkal .

Revanžoval se mi v Praze seznámením s kádry Ypsilonky, však ta se stala centrem mého zájmu, vznikla přátelství s velikány kalibru principála Schmida, unikátů Labuse a Kaisera, dalších a dalších. V lesním baráku, paličem Dejdarem nedotčeným, mnohé zdi krášlí programy jejich vynikajících produkcí. Tito zde jmenovaní se rovněž u nás ukázali.

V Praze je Martin ovšem k přetrhnutí, jakoby v tradici údernic přadlen obskakujících několik strojů najednou. Jak to jen všechno můžeš zvládnout? Dva měsíce před katastrofálními povodněmi, v Karlínském divadle, kde jsem ho seznámil s náhodně přítomným kamarádem, slavným lékařem Slávkem Maříkem z Los Angeles, Martin se tehdy potýkal s hlavní rolí ve Zpívání v dešti – hrát, zpívat, stepovat, v náručí nosit nikoliv křehké poupátko.

Martin je snad jediný Čech, od něhož jsem nikdy neslyšel sebemenší vulgarismus – něco naprosto netypického, nevlasteneckého. Když se mi jeho Daniela svěřovala se svou zkušeností při zkoušce na právnické fakultě, s úšklebkem examinátora, že ona je ta chudinka manželka známého záletníka, tehdy jsem se zpožděním doporučil, že měla zareagovat tvrzením, že ona je ta daleko větší smilnice.

Martin má výtečný smysl pro humor, pro absurdno. Vyčítám mu – místo abych velebil – jeho v podstatě chvályhodnou vlastnost, a sice citlivost, to, čemu se anglicky říká thin skin, jež je pak dvojčetem jeho zranitelnosti. To já mu opakuji over and over. „Nenech se tak snadno vyvést z míry, vždycky si připomeň samozřejmost, že závist je lidská vlastnost – i když s nezřídka s nelidský dopadem, jako závistivci jsou Češi snad k nepřekonání, talent se nepromíjí, má přece punc neodpustitelné drzosti.“

Cituji ze svého dopisu z 9. prosince 1998:

„Milý Martine, Danielo a brzo se již dostavivší Minidejdare:

Třeba se už dostavil, a proto se napřed obracím k němu: Mladíku, gratuluju. Začínáš život správně, což dokazuješ tím, že sis vybral správné rodiče. Až se v Praze uvidíme, podrobnosti prodebatujeme.“

Oslovený plod Matěj se za pár dní na svět skutečně dostavil. Letos už mu je jedenáct roků, syn s výtečnou myslí a fyzickou kondicí, na ledě se hbitě pohybuje, jestliže už teď dovede lámat hokejky, v brzké budoucnosti dojde na lámání dívčích srdcí.

A teď když končím zmínkou o budoucnosti, ještě poznamenám prastarou zkušenost, že naděje umírá poslední, a tedy se závěrem, že by se přece jen mohlo podařit k životu zpět přivézt ten náš neuskutečněný záměr s oním televizním amerikánským projektem.

Martine, pořádně si své pětačtyřicátiny užij. Už je víckrát mít nebudeš.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče