Jiří Suchý přehlušil z pódia vyzývavě nepatetickým, rozjařeným a nespoutaným výronem hravosti a frivolnosti, oficiální dřevěný jazyk. Toho si nebylo možné nevšimnout.

Proč nemám pas do ciziny
a proč tady hynu touhou
proč nemůžu jako jiný
vydat se na cestu dlouhou
Vydat se za sedm moří
v duši naděje, v ruce skývu
člověk si rád zaživoří
když má ňákou perspektivu

To jsou slova z písně Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra z konce šedesátých let minulého století. Tuhle citovanou sloku sice cenzura záhy zakázala, ale lidé si ji dalších dvacet let zpívali u táboráků po celém Československu, aniž často věděli, kdo ta slova napsal. A právě ta anonymita byla pro Jiřího Suchého tím nejpřesvědčivějším důkazem jeho úspěšnosti, řekl mi na konci roku 1989, kdy jsme se zase po letech viděli, znali jsme se od roku 1958, a začali pracovat na naší první knize Povídání. Ta vyšla hned v následujícím roce. Později jsme spolu napsali další dvě knihy a s malým dodatkem jsme je všechny vydali pod názvem Jiří Suchý a tingltangl u Lubomíra Houdka v nakladatelství Galén v roce 2019, k 60. výročí divadla Semafor, které oslavili na scéně v Dejvické ulici v Praze, kde sídlí od roku 2005.

Jiří Suchý začal vystupovat od roku 1954 v pražské Redutě, později v Divadle Na Zábradlí, v kavárně Vltava v Revoluční ulici a od roku 1959 v Semaforu. Ten sídlil nejprve v ulici Ve Smečkách a do začátku devadesátých let v pasáži Alfa, dnes U Stýblů, u Františkánské zahrady a pro mou generaci představoval událost v jazyce. Dezerci z ideologií okupovaného jazyka, který měl stejně jako železná opona nás oddělit od svobodného života. Jiří Suchý přehlušil z pódia vyzývavě nepatetickým, rozjařeným a nespoutaným výronem hravosti a frivolnosti, oficiální dřevěný jazyk. Toho si nebylo možné nevšimnout. Tím se ale odlišil nejen od komunistického žvástu, ale i od komerčního provozu písničkářů: záhy se ukázalo, že Suchý je osobitým básníkem, který se učil od Nezvala, Halase a Morgensterna, proto jeho písničky se zpívají dodnes a on patří do pantheonu, tedy společnosti uctívaných individualit.

To dokázal minulý týden i jeho koncert s názvem Árie měsíce s písněmi o vodě, kterým zahájil oslavy svých devadesátin, které bude mít 1. října. Pojmenování vystoupení nebylo náhodné, protože Suchý zpíval na Vltavě u Žofína, kde vyrostla plovoucí scéna pro téměř tisíc lidí. Další seděli na zapůjčených lodičkách nebo dokonce stáli na mostě. Lidé byli fascinováni, stejně jako když před lety mohli v roce 2018 v Praze slyšet zpívat třiadevadesátiletého Charlese Aznavoura. I Suchý fascinoval charismatem, moudrostí starého klauna a nezakrývanou chutí, s jakou si svá vystoupení užíval. Štěstí měl celý život i na své jevištní partnery: Nejprve na Jiřího Šlitra a po jeho smrti i na Jitku Molavcovou, která jeho hodinovému vystoupení dodala vitalitu, energii i osobitou komiku. Jak zaznamenali skoro všichni recenzenti, její provedení Rekviem za utopenou rybu patřilo k nejvýraznějším chvílím celé show, která připomenula divákům šedesátá léta, kdy na jevišti Semaforu ožívala atmosféra šantánů, tingltaglů a music hallů.

Jiřímu Suchému i Jitce Molavcové, která své významné kulatiny oslavila již v minulém roce, přejeme zdraví i jiskrný úsměv nejen na jevišti.

Napsáno pro ČRo Plus