Mnohdy ještě stále hodnotíme lidi podle jejich křestního listu. Bohužel. Ačkoli historie nás učí, že jsou i jiná měřítka. Málokdy se však stane, aby téměř vedle sebe současně působily výrazné osobnosti rozdílného původu, vzdělání, názorů i činů.

Antonín Koňas byl rozhodně roduvěrným Čechem. Narodil se v roce 1691 v Praze a v tomto městě také v roce 1760 zemřel. Jiráskův páter Koniáš je ovšem výhradně ztělesněným zlem a Martin Růžek ho ve filmové roli ztvárnil tak hrůzostrašně, že dlouho nebylo možné pronést či napsat na obranu tohoto nešťastníka ani slovo.

A přitom syn pražského knihtiskaře Vojtěcha a jeho ženy Kateřiny mohl být úplně někým jiným, kdyby se ve svých sedmnácti letech nezamiloval. Jeho vyvolenou se stala katolická církev a jeho snem katolické Čechy. A tak po bohosloveckých studiích nastoupil P. Koniáš na svoji neuvěřitelnou misii, v jejímž rámci až pětkráte denně kázal (německy i česky), mezitím zabavoval a pálil knihy, případně v knihách méně závadných pouze škrtal či zamazával některé věty nebo celé odstavce. Jeho obsesivní chování můžeme posuzovat různě, faktem je, že zabavoval (a případně pálil) závadné knihy bez ohledu na to, v jakém jazyce byly napsány. Takže Koniáš nebyl paličem českých knih, ale knih dle jeho posouzení závadných.

Mluví se o desetitisících spálených knih, ale Koniáš jich více zkonfiskoval, než spálil. Malý Toník původně snil o zámořských misiích jezuitů, avšak jeho nadřízení usoudili, že bude užitečnější doma.

Pravdou je, že Koniáš byl také docela schopným autorem; vydával své knihy v češtině, v němčině či latině, některé práce vydal i ve třech jazykových verzích. Byl velice plodným překladatelem děl z němčiny a z latiny do češtiny. Psal tedy i díla jednoznačně vlastenecká.

Ani jezuité nebyli stoupenci bezohledných metod Koniášových. Svého času uvažoval generál řádu P. Franz Retz o Koniášově odvolání z misií, avšak Koniáš sám udivoval své okolí nezměrnou obětavostí, někdy i úžasnou sociální inteligencí. Například v letech 1741 – 1742, kdy Prahu obsadila francouzská a bavorská vojska a dobývala ji vojska rakouská, se nestyděl žebrat a přinášet chléb potřebným, byť se při tom dvakrát nakazil infekční horečkou. Dokonce se naučil francouzsky, aby mohl podávat umírajícím nepřátelům rozhřešení při jejich odchodu z tohoto světa.

Páter Koniáš byl ovšem cenzorem velice důmyslným. Již v roce 1729 sepsal Clavis haeresim claudens et aperiens – Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající. Aneb Registřík některých bludných, pohoršlivých, podezřelých, nebo zapověděných kněh, s předcházejicími oučinlivými prostředky, s kterými pohoršlivé a škodlivé knihy vyskoumati a vykořeníti se mohou. V prvním vydání Klíče shrnul zkušenosti z deseti let své misionářské práce, o dvacet let později vyšlo druhé vydání, pochopitelně mnohem podrobnější. Klíč byl k dispozici na každé faře. A podle něj i kněží rozhodovali o přípustnosti a nepřípustnosti knih, mnohdy šlo totiž také o knihy pouze mravně pohoršlivé. I když mezi zakázanými knihami je i Hájkova Kronika česká, poezie Šimona Lomnického či dokonce Kronika česká od papeže Pia II. či díla filozofa a katolíka Erasma Rotterdamského.

Proč tomu tak bylo, to se již nikdy nedozvíme, ale autoři seznamu věděli své. Klíč byl v podstatě jakousi předzvěstí nám známého, ale často již zapomínaného Poučení z krizového vývoje z prosince 1970, v němž se konstatovalo, že okupace z roku 1968 byla bratrskou a nutně potřebnou pomocí. Což musel podepsat každý, kdo po roce 1970 vstoupil do KSČ. Takže nic nového pod sluncem.

Dvacet dva let po Koniášově smrti, v roce 1782, přijímá císař Josef II. v audienci velice vzdělaného a dobře vypadajícího devětatřicetiletého muže. Ten vysvětlil císaři, že není v zájmu státu, aby venkovští faráři požívali pověstného Koniášova Klíče ve své práci. Neboť je tak omezována svoboda uvažování poddaných. A že by bylo dobré, aby všechny výtisky Klíče byly farám odebrány a odevzdány do depozita Veřejné c. k. univerzitní knihovny. Josef II. uznal logiku argumentace návrhu a také se tak stalo. Muž, který s tímto návrhem přišel, byl na rozdíl od pražského rodáka P. Koniáše roduvěrným Němcem, který má obrovské zásluhy o rozvoj české knihy a českého knihovnictví vůbec. Jmenoval se Karel Rafael Ungar. Narodil se před 270 lety, 12. dubna 1743 v Žatci, kde v té době snad vůbec žádní Čechové nežili. Němčina byla jeho mateřským jazykem.

Karel Ungar vstoupil již ve svých patnácti letech do premonstrátského řádu, v němž převzal řádové jméno Rafael. Předtím vystudoval v rodném městě gymnázium. Premonstráti se od doby svého vzniku počátkem 12. století poblíž francouzského Prémontré zabývali především rozvojem vědy a vzdělávání. Jejich první klášter byl u nás založen již v roce 1142 na Strahově. Jejich heslem je "Ad omne opus bonum parati", což znamená "Připraveni ke každému dobrému dílu". A právě v klášteře na Strahově Rafaelu Ungarovi učarovaly knihy. Pilně zde studoval a nakonec si později vzal do správy celou klášterní knihovnu, která obsahovala mnohé knižní poklady. Současně pečoval i o velice rozsáhlou sbírku mincí. Nadaný chlapec již ve svých dvaceti pěti letech dosáhl studiem na pražské Arcibiskupské koleji doktorátu filozofie, o dva roky později, v roce 1770, byl vysvěcen na kněze. Již tehdy byl znám jako stoupenec osvícenství, české literatury a kultury. Přednášel filozofii, přírodní vědy, matematiku a teologii. V letech 1786 – 1788 byl děkanem filozofické fakulty a v letech 1789 – 1790 rektorem pražské univerzity. V říjnu 1780 byl mimo jiné jmenován správcem univerzitní knihovny v Praze a až do jeho smrti v roce 1807 vytvářel a reformoval knihovnický systém tak, že mnohá pravidla jím zavedená platí dodnes. Zasloužil se tak značnou měrou o rozvoj českého knihovnictví a o českou knihu vůbec. Konec konců ony povinné výtisky, které za zákona musejí vydavatelé poskytovat vybraným knihovnám pro jejich archivní účely, to byl Ungarův nápad. Více než padesát tematických oddělení, které Ungar zavedl, platí v Národní knihovně dodnes.

Již v době svých studií se tento muž zajímal o kulturní historii českého národa a stal se skutečným českým vlastencem a buditelem. Neznamená to ovšem, že by zavrhl jazyk mateřský či kulturní svět, v němž vyrostl. Jako vzdělaný člověk věděl, že prolínání kultur je pro lidstvo tím nejlepším. Byl to on, kdo vydal krásný Balbínův spis " Učené Čechy", který do té doby ležel v rukopise.

Důležité bylo i jeho přátelství s Mikulášem Adauktem Voigtem (1733 – 1787). Spolupracovali spolu (a také s Bornem a Pelclem) na vydání "Podobizen vzdělaných mužů", což byly dva svazky životopisů význačných českých umělců a vědců od doby Karla IV. Vyšly pochopitelně v němčině a v latině, byť šlo o dílo českých vlastenců. Voigt pocházel z Horního Litvínova, vyrostl v jednoznačně německém prostředí, ale to pro vzdělaného člověka, podobně jako pro Ungera, nebylo důležité. Základní vzdělání získal u piaristů, když mezi jeho učitele patřil Gelasius Dobner. Vědec, který miloval české dějiny natolik, že zaujal velice kritický postoj k jejich hodnocení, což jim mohlo jedině pomoci. Měl ovšem tu smůlu, že byl kněz a pražský Němec, takže na jeho kritický přístup k české historii dochází až koncem minulého století. Právě díky Dobnerovi Voigt pochopil význam vědy a umění pro národní existenci.

Ungerových pět vědeckých statí o minulosti české kultury, zveřejněných v ročenkách České společnosti nauk, je dodnes ozdobou české publicistiky 18. století. V roce 1790 ho právě za jeho vydavatelskou, publicistickou, knihovnickou a pedagogickou činnost jmenoval Josef II. císařským radou. Dva roky předtím Karel Ungar veřejně demonstruje svoji podporu reformám Josefa II. tím, že vystupuje z premonstrátského řádu. V té době je rovněž veřejně známo, že je členem několika pražských zednářských lóží. Což se dodnes u nás bohužel považuje stále za něco nepatřičného.

Karel Rafael Ungar udělal nesmírně mnoho pro českou literaturu. Založil dokonalý knihovnický systém. Do univerzitní knihovny v Klementinu zařadil tisíce knize ze zrušených klášterů. Fondy knihovny za jeho působení vzrostly na trojnásobek. Zabezpečil všechny dosažitelné staré české tisky, kterých bylo kolem dvou tisíc, a zpracoval jejich katalog. S jedním úředníkem prozkoumal více než sto tisíc českých knih a spisů. Do knižního fondu zařazoval i soukromé knihovny odkázané státu. A tak máme dodnes v Karolinu knihovnu Václava z Vřesovic nebo knihovnu Jana Františka Löwa z Erlsfeldu. O tom, že této veřejné knihovně věnovali v roce 1777 svou majorátní knihovnu zástupci šlechtického rodu Kinských, se také již dohromady neví.

Když byla 30. října 1777 otevřena Veřejná c. k. univerzitní knihovna, šlo vlastně o první knihovnu tohoto typu v Evropě. Byť její veřejnost byla chápána jako přístupnost fondů pro studenty, pedagogy a členy učených společností. V té době měla tato knihovna více než 150 000 svazků a trojnásobně stoupl i počet čtenářů. V roce 1801 přicházelo do Klementina denně až 300 zájemců, kteří si vypůjčili kolem 500 knih.

Na čelní galerii barokního sálu Národní knihovny ČR je nápis Bibliotheca Nationalis. Nechal ho tam umístit Karel Rafael Ungar. Muž, který také sepsal dějiny knihovnictví, o sobotách vzdělával knihovníky a prosazoval perfektní péči o knihy ve všech jazycích, leč na ty české nenechal nikdy dopustit.

Vidíte, dva muži, kteří mají nesrovnatelný podíl na rozvoji české kultury. Můžeme je označit téměř za současníky, avšak říci, že jeden byl Čech a druhý Němec, by bylo nejen nepřesné, ale strašlivě nesmyslné. Lidé se hodnotí jinak. Jednou to třeba tak bude fungovat obecně.