Co bylo dřív, slepice či vejce? A mám Stevensona rád, že jsem ho v dětství (náhodou) četl, nebo jsem ho čet´, a tak ho… Odpovídá se věru blbě, ale ani kritici se neshodnou. Když prvně vyšel Ostrov pokladů (1883), psali o skvělé představivosti. Ten bzukot Mistra provázel do smrti, ale Swinnertonova chvála v Edinburské revue (1914)zůstala nadlouho poslední. Valnou část 20. století brali jeho dílo za dětinské, podivínské, staromódní i prázdné a kvůli Virginii Wolfové jej škrtli z výuky. Oxfordská antologie anglické literatury (1973) ho ignoruje, a přece nyní zase boduje. Čím? Stylem "vzrušujícího letu". A je 25. nejpřekládanější autor světa před Dickensem i Poem.

Robert Louis Stevenson se narodil 13. 11. 1850 v Edinburghu jako jedináček a matka Margaret byla ze starého rodu Balfourů z Pilrigu. Dětství trávil i v domě jejího otce Lewise Balfoura, pastora a profesora etiky a zimy přečkával pro nemoc v posteli: poslouchal Bibli a životopisy povstalců. V šesti nadiktoval Mojžíšovu historii. Jako dítě psal o dějinách vlasti a otec mu to vydal. Hltal Tisíc a jednu noc, Scotta, Shakespeara, Coopera, Dumase a T. M. Reida. Mezi třináctým a sedmnáctým rokem putoval po jihu země i po cizině a zvláštní povídka Will ze mlýna (1887) je obemknuta kol výhledu na Grennerský průsmyk v Tyrolsku. Byl tam roku 1863.

Děd Robert vybudoval 25 majáků. Dodnes lemují západ Skotska, ten nejslavnější je na útesu Bell Rock. I vnuk studoval strojní inženýrství, ale přešel na práva. V pětadvaceti je dokončil, ale praxi nikdy nevykonával. Na literární dráhu vstoupil už ve třiadvaceti po setkání s kritikem Sidney Colvinem a jeho přítelkyní Fanny Sitwellovou (a jejím synem).

V létě 1875 ho bratranec uvedl do umělecké kolonie v Barbizonu u Fontainebleau, žil i v Latinské čtvrti a celý jeho ráz zůstal už francouzský. Což o to, módní to bylo.

Lékař mu doporučoval cesty a nemusel dvakrát: v krvi měl RLS snad i něco z Richarda Burtona. Roku 1876 vytáhl kánoi, s Waltrem Simpsonem, autorem Umění golfu, plul z belgických Antverp do francouzského Pontoise a ze zápisků vznikla jeho první kniha (1878). Vydal ale i Klub sebevrahů připomínající příběhy Wilkie Collinse, Émile Gaboriau, Fortuné du Boisgobeyho a Ponsona du Terrail, tohoto původce Rocambolova a "Klubu Srdcových spodků". O hrdinovi Klubu princi Florizelovi z Bohemie ("půjčeném" ze Zimní pohádky) mluvíval Wilde vždycky jako o skutečném člověku.

Roku 1876 se však stalo i něco podstatnějšího. Stevenson potkal v Barbizonu o jedenáct let starší malířku Fanny Van de Grift Osbournovou, Američanku z Indiany, kde se narodila, a Nevady, kde měla dům. Poprvé se vdala už v šestnácti a teď měla dospívající dceru a osmiletého syna Klouda, zatímco druhý, mladší syn jí zemřel. Stevenson ignoroval mínění rodiny i příbuzné (kteří ho odsoudili) a roku 1879 zmizel za dámou až do San Franciska, načež se usadili na severu údolí Napa v dnešním Státním parku Roberta Stevensona. Pronajali si srub, ale z finančních důvodů žili dva měsíce i ve zchátralé noclehárně na boku hory Sv. Heleny. Roku 1880 se vzali. Fanny si ve Skotsku získala manželovy rodiče, ale lékaři ho údajně nutili, aby celé měsíce nepsal. Roku 1881 přesto překvapil hned dvěma novými knihami a v druhé části roku v Braemeru a pod vlivem dvanáctiletého Lloyda nakreslil a koloroval známou mapu. Zrovna pršelo... a vznikal začátek Ostrova pokladů. Dopsáno bylo dílo až ve švýcarském Davosu a pod titulem Námořní kuchař z ostrova s pokladem (The Sea Cook of Treasure Island) prvně vycházelo v časopise Young Folks (1881-82) pod jménem "kpt. George North". Panu S. L. O., americkému gentlemanovi, stojí na začátku, podle jehož klasického vkusu bylo vytvořeno následující vyprávění, které je mu nyní, na oplátku za nesčetné hodiny radosti a s nejvroucnějšími pozdravy věnováno jeho milujícím přítelem, autorem. Ale až knižní vydání Stevensona proslavilo. Měl snad úspěch, který nemá obdoby, více důvodů? Určitě.

Počátky imperialistického přílivu, které lze položit do roku porážky na hoře Majuba (1882), píše Leon Kellner, se projevovaly v krásné literatuře tím, že vzdělané čtenářstvo počalo shledávat realistický domácí román krotkým, líčení společnosti až do omrzení nudným a události na faře a v zámku bezvýznamnými. Byla pociťována rozmrzelost z jednotvárnosti úzce ohraničeného anglického klidu a touha po rozšíření obzoru, po dobrodružstvích, nebezpečích a světě činů. První vlna tohoto tiše stoupajícího přílivu povznesla R. L. Stevensona, sedmá a nejsilnější učinila zástupcem svého desetiletí Kiplinga.

Náladou Stevenson každopádně představoval návrat k přirozenosti a fantazii a Ostrov se stal i mistrnou kompilací a uzavřením řady dosavadních dobrodružných děl o pirátech. Navázal na ty nejefektnější prvky. V eseji Moje první kniha sám přiznává, že si z Robinsona půjčil papouška ("Samé dukáty!" skřehotá), ze Zlatého brouka kostru jako ukazatel (Poe měl jen lebku na stromě), z Kormidelníka Vlnovského srub a z Kingsleyho knihy Konečně: Vánoce v Západní Indii nebožtíkovu truhlu. Vzorem byl i Tobias Smollett či William Henry Gilas Kingston a Ballantynův Korálový ostrov. Ale když se něco proslaví, pátrají i po neknižním vzoru. Existuje?

Ano. A Kubánci sice rádi Ostrov ztotožňují s Ostrovem mládeže alias Papoušků, už J. S. Stewart však ve své disertaci (1921) odhalil, že Stevenson popsal mys a dnešní rezervaci Point Lobos u Monterey v Kalifornii. Ptačí skála odpovídá v Ostrovu Kostlivců, kopec Velká báň tzv. Dalekohledu atd.

Už roku 1882 vydal Stevenson i Nové příběhy Tisíce a jedné noci začínající reedicí Klubu sebevrahů doplněného o Rádžův diamant. 1884-87 pak psal v domě na útesu v Bournemouthu v jižní Anglii. 1884 uveřejnil v Pall Mall Gazette horor Lupič mrtvol a 1885 vydal Dětskou zahradu veršů (česky Dítě tak samo), jejíž básně byly zhudebněny a některé znárodněly jako písně. S manželkou napsal i "Muže s dynamitem (Další nové povídky Tisíce a jedné noci)" (1885), především se mu však jednou pod vlivem opiového léku zdálo, že kdosi polkl drogu a vecpán do skříně se přetavil v "jinou bytost". Během tří dnů napsal první verzi Podivného případu doktora Jekylla a pana Hyda (1886). Jekyll byl zlý, převtělováním se jen maskoval, a Lloyd byl nadšen. Fanny ne, takže Stevenson rukopis spálil a seděl další tři dni v posteli - a psal novou, alegoričtější verzi. V první chvíli ji čtenáři přijali asi jako deset let nato Wellsův Ostrov doktora Moreaua: s odporem. Následoval obrovský úspěch."Dvě nejděsivější události v literatuře," napsal Stevensonův přítel, francouzský spisovatel Marcel Schwob, "jsou: Robinsonův objev stopy neznámé nohy v pobřežním písku jeho ostrova a úžas doktora Jekylla, když po probuzení zjistil, že jeho ruka položená na pokrývce jeho lůžka se změnila v chlupatou ruku pana Hyda."

Novela neukazuje jen utkání dobra se zlem, ale i rozpolcení privátní a sociální složky (už ústřední problém romantismu) a rozklad viktoriánské individuality, která se vyjeví jako abstrakce maskující zvíře. Jen etické normy možná nutí Jekylla potlačovat přirozenost a ilustruje se to, co "ve velkém" předvádějí horory typu Neffovy Tmy. Ano, za normálního stavu jsme vlastní slabší částí, ale pokud se rozdrolí zeď okolo našeho nitra, vyrazí dravá přirozenost zvířete a… TEN DRUHÝ… a předvede svou hroznou podobu.

Už nezjistíme, nakolik byla novela inspirována Hoffmannovým Ďáblovým elixírem a nakolik i Lyttonovým Podivným příběhem, ale určitě vyšla z osudů edinburského diákona Williama Brodieho. Připomíná však i prózy Sheridana Le Fanu a vztahem Jekyll-Hyda vztah Frankenstein - jím stvořené monstrum. Taky další gotický román Poutník Melmoth (1920) však už kritizoval neúnosný individualismus jedinců.

Sám Stevenson Jekylla předjal povídkou Markheim (1886), jakýmsi Zločinem a trestem v malém napsaným pod vlivem článku z francouzského časopisu a sám Jekyll ovlivnil koncepci Obrazu Doriana Graye (1890) i Arthura Machena, který ho "vykradl" ve Velikém bohu Panovi, Vnitřním světle (obé 1894) i Třech podvodnících (1895), jejichž kapitola Vypravování o bílém prášku je esencí Jekylla a Hyda.

Roku 1887 zemřel puritánský Stevensonův otec a jeho syn navždycky opustil vlast. V Americe zatím už Mansfield Jekylla zdramatizoval a předváděl tak, až prý divačky v křečích omdlévaly.Stevenson zatím (v zimě 1887-88) psal nejlepší svůj román Pán z Ballantrae v domku v Adirondackých horách u jezera Saranac na severu státu New York. Únik do Ameriky ještě rozdmýchal jeho popularitu a v létě 1888 byl minimálně v Londýně autorem století. Hrůzou získal masy a přišlo skutečné vraždění. Znal novelu Rozparovač? Možná, a třeba v románu Karla Alexandera (nar. 1944) Time after Time (1979) je identifikován právě jako Stevenson, i když ne totožný se spisovatelem. Roku 1888 se každopádně psalo snad jen o Rozparovači a Hydovi. Vznikla opera, v burleskním divadle i parodie.

Stevenson zatím vyplul na pronajaté jachtě do Tichomoří (jak o tom od dětství snil) a usadil se nakonec na ostrově Upolu v souostroví Samoa. 3. 12. 1894 bohužel nečekaně podlehl krvácení do mozku, když dospěl v létě předtím k závěru, že "vyčerpal jak talent i síly".

Nejtypičtější jeho vlastností byla zvláštní až čarovná vitalita, připomíná A. Poláčková v doslovu Obrany zahalečů (1881, česky 1992), a pro ni býval obdivovaným a vítaným společníkem. Fanny sice prozradila, že byl dost rezervovaný a chladný, ale Henry James vzpomínal, že šlo o tak "šťastné a romantické manželství, jako by ho Stevenson popsal v některé své knize".

„Asi na mně musí být něco vadného, jinak bych určitě nebyl tak populární,“ mínil "Lou" sám v jednom dopise jemu a jeho chlad jako by kontrastoval s permanentní duševní aktivitou. A někdy i kolidoval. Ta jiskřivá vitalita byla jednoduše chorobným projevem psychické křeče.

Vytýkali, že píše podle osvědčených vzorů a "nemá co říct", že zjednodušuje, že se mu vytrácí cosi ze skutečné složitosti života ve chvílích, kdy každodennost pomíjí nebo jen nahlíží očima vlastní imaginace, ale právě tím, jak byl jeho realismus ireálný, zůstal všemocný. Jeho výjevy zacloní skutečnost a on se nedíval jinak, než zrakem imaginace, a neexistoval pro něj předěl mezi dobrodružstvím a vážností. I dnes fascinuje různorodostí a neochotou se opakovat, dětskou představivostí disponoval do smrti. A krize? Ještě se vzpamatoval a rozepsal mistrný román Weir z Hermistonu (1896).

Mládí mu bylo počátkem i koncem evangelia, jak postřehl Henry James, a přesně chápal, že děti nežijí ve stejném čase jako my, ale v jiné, bájné epoše. Jednoznačně se stavěl proti dekadenci a bezútěšnému naturalismu konce století, plný idealismu a protichůdný Poeovi. Než zemřel, dokázal napsat i variaci na přikázání nezabiješ, Falesánské pobřeží (1893), a stal se tak realistou. V jeho případě to byl obzvláštní výkon!

Poznámka redakce - Na výročí R.L. Stevensona nezapomněl ani Google: