V neděli 9. července bude Františku Čechovi osmdesát.

Jak přišel k tomu prostřednímu Ringo? Samozřejmě podle bubeníka Ringo Starra, který se narodil jenom o tři dni dříve, a tedy 7. července, nicméně už roku 1940. Tak mu bude v pátek třiaosmdesát. A podle čeho si říká „Ringo“ tento člen Beatles? To si zjistěte sami a můžete, pro mě za mě, k tomu využít i anglický slovník (slovo RING samozřejmě znamená prsten), ale původně se jmenoval tento gentleman Richard Starkey.

František Čech taktéž prahl válet na bicí (aspoň jako Starkey), a tak prý u soupravy občas i spal. Cvičil a cvičil. Jako ďas. Takže to, že mu brzy začali říkat ve Skupině Olympic, kde válel, Ringo, je pouze přirozené.

Povětšinou nemusel nikomu vysvětlovat důvod a roku 1965 byl dokonce vyhlášen nejlepším hráčem na bicí v republice, tehdejším Československu. Nikdy jsem navíc neslyšel, že by oprávněnost udělení této plakety někdo jakkoli rozporoval. Ringo byl jednoduše již ve dvaadvaceti jednička a pouze sám a sám jednou v televizi odpověděl na dotaz ohledně svého středního jména poněkud překvapivě: „Jeden čas, víte, běžel takový pořad, který já uváděl, a jmenovalo se to - Ring volný. Tak podle toho to vzniklo.“

Moderátor: „Hm. Ale já myslel…“

„Ne. To Ringo se vžilo právě podle toho pořadu.“

Čili kecal. Ale. Protože jsem Ringa dobře znal, tak jsem se jenom pousmál. Šlo o typickou „ringovskou lež“ alias tu tolerovatelnou. A byla drzostí a žvástem, žvláště pokud ji vyslovíte na půdě socialistické televize, že ano! A byly - u Ringa - i lež takzvaně tolerovatelná. A proč?

Protože pravdu v tomto případě nezná či nepochopí leda pako, které žije na Marsu. Nebo na Luně. A uvedu ještě jiný příklad téhle odrůdy chytrého plus drzého humoru, který se tenkrát jinak nenosil.

V časopise Pionýr otiskly za toho režimu Frantovi opravdu mnohé, a to i díky Vojtěchu Steklačovi, jenž přišel z Ohníčku a byl šéfredaktorem. Tak například jsem na stránkách magazínu nacházel jako dítě podivný seriál plný podivných vehiklů - a technologií. Františka s každou vychytávkou (heligon?) vyfotografovali, načež pod fotkou vysvětloval, k čemu vehikl prý slouží. A samozřejmě, že prášil. Pábil.

V tom samém časopise následovala odvážná rubrika, kde František radil mladým, jak se vhodně oblékat, česat a vůbec jednat podle bontonu. Válel jsem se u toho smíchy. Jednalo se o parodii na Gutha-Jarkovského - a vybavuji si, že Ringo psal: „A pro takovou příležitost bych volil žluté kalhoty, zelenou vestu, modré sako a červenou kravatu. Váš strýček Ringo.“

Tak to i pokračovalo. A nakonec Steklač vřadil Čecha dokonce do - celý rok - zveřejňovaného cyklu o našich literárních klasicích. Nad tím jsem se pozastavil i já. Cyklus měl totiž jen dvanáct částí, tenhle Pionýr byl měsíčník. A sice je pravda, že se jednalo výhradně o humoristy, ale typičtější trojstránka byla věnována Svatopluku Čechovi. A každý ten klasik se chlubil stručnou bibliografií, přičemž u Ringa pouze stálo: Půl a půl je celá.

Jak jsem později zjistil, anebo mi to vlastně vysvětlil František osobně, jde o několikastránkové omalovánky s jeho textem, nic víc. Někde je mám a dočkaly se reedice. „To ani nesháněj!“ mávl nad tím tenkrát Franta rukou. Jenže… Není to trapas? Každý klasik měl přece v časopise ukázku z díla. Karel Poláček ukázku z Bylo nás pět… A tady jen podotknu, že sám Vojta Steklač se mezi ony klasiky jako šéfredaktor samozřejmě nezařadil, na to byl dost soudný. Ono to ale bylo skoro jedno, protože pod pseudonymy či anonymně psal stejně většinu toho časopisu. Sám. Některé jeho pozdější knihy jsou sestaveny jen z textů pro Pionýra! Ale zařadit za Frantův medailon jenom text k omalovánkám? I kdyby vtipně veršovaný? To nešlo. To bylo za hranou. Naštěstí si děti mohly ozřejmit, že spisovatelé píší taky scénáře, a Ringo tudíž Vojtovi dodal jeden díl tenkrát vysílaného televizního seriálu Zpívá a hovoří František Ringo Čech.

Znamenalo to část, kterou - jako jedinou - sepsal ve štěpných vrších a ve které zábavně paroduje podbízivost, když vítá „samotného“ tehdejšího Zlatého slavíka: „Radostí přeskočil bych plot! - Diváci drazí! Karel Gott!“

Je pravda, že i pro Karla (říkal mu Karluša) napsal Franta takřka dvacet písní, z nichž nejznámější se jmenuje Nápoj lásky číslo deset - a tematicky až podezřele připomíná Schelingerovo Sim-sala-bim, rovněž od Čecha.

Snad vám bude pořad obdařený Michalem Prokopem, Helenou Maršálkovou, Jiřím Schelingerem a „božským“ Gottem připadat slabý a dobový (je na konci tohoto článku) a kupř. Mistr Prokop se o té epizodní spolupráci nikdy nezmínil. Ale mě seriál bavil, bylo mi ostatně teprve čtrnáct a musíte si uvědomit, že se cokoli podobného tehdy do Československé televizi pasírovalo zatroleně těžko. Vidět a slyšet recesi bylo skoro nevídané a dost suchá pravidla se překračovala jen opatrnicky a stranicky. Kdo to nezažil, nepochopí. A co povoleno bylo „královu šaškovi“, neprošlo nikdy Karlu Krylovi, samozřejmě. Aby taky! Emigroval. Kryla jsem poslouchal leda na Svobodné Evropě a díky tomu, že mě upozornil na jeho vstupy táta. Ale doma ticho po pěšině, povolily jen Zelenáče a Plavce a Mládka roky a roky trápilo, že slyší z obrazovky různé Ringem psané legrační songy jako Trpaslíci trávou jdou, Žárlivý Kakadu, Ježek se má či Zelená je tráva, zatímco Ivanovy legrácky mají dál stopku u hranic. Nakonec ji prorazil, ale musel si počkat. Tuším se mu to výrazně povedlo teprve s Dášou Novákovou a následně i slavnou obludou z moravské bažiny. Jóžinem. Ale tou dobou byl „překuklený“ Ringo dávno jinde. Přetáhl ze Šípovy kapely Faraon Jiřího Schelingera a přeobsadil vlastní band (dříve Shut Up, což taky zatrhli) takovým stylem, že klidně mohl absolvovat polské a ještě ruské turné se skupinou Smokie. Co víc, hráli vbrzku ještě o dost tvrději než Normanova formace. Z turné na Východ vznikla památná kniha Ruský týden, kterou ale neberme jako doslovnou reportáž. Zase tu je stylizace a výběr… „Co se stalo během řady týdnů, shrnul jsem do jednoho,“ komentoval Ringo dílo - a do listopadu 1989 vyjít nemohlo.

Do té doby mu vlastně vyšly jen ony omalovánky (tuším, že je kreslil pan Filcík), básnička o kriticích v Melodii (“Kritik Kotek/jedem přetek“) a kniha Z mého života; což jsou - opravdu legrační - vzpomínky na studia na konzervatoři, ale třeba i zájezdy, koncertování, obecnou tupost některých lidí. A sice sem epizoda z Ruského týdne či turné po Polsku rovněž pronikla, ale jedna a… Pozor! Knihu vydala pouze Jazzová sekce a oficiálně se vůbec nedostala na trh. Přišel jsem k ní náhodou. Věnoval mi ji spolužák. První skutečné vydání je popřevratové a rozšířené, ale v obou případech, musím říct, ilustroval příhody Vladimír Jiránek.

Ještě však do Pionýra. Již po převratu jsem se spisovatele a scénáristy Vojtěcha Steklače ptal, když jsem s ním dělal rozhovor pro Tvar, co jej s Ringo Čechem tak moc spojilo. Jaká malta. Spontánně vyhrkl: „To je… To máš prostě stejné vidění. Stejnou krev.“ A existuje Steklačova kniha Dvoreček, kde má František kapitolu. Jistě z ní měl i tenkrát za socialismu radost - a spisovatel (tehdy poněkud režimní) se pokochal Mistrovým sklonem začínat v určitých chvílích nové etapy života. Onen sklon je skutečně markantní a klíč k Čechově osobnosti, věřím tomu. V knížce Dvoreček o tom samém rozjímá Františkovo alter ego následovně: „Takže teď se zakuklím a budu tak sám, bude to chvíli trvat; ale kukla se otevře a přijdu, vrátím se jako znovuzrozený a s něčím novým.“

Ano, jsou ta slova citována i poněkud ironicky, to by snad tehdy jinak nešlo, ale ani Mistr je nemínil 100% vážně. Choval se ovšem dost podobně. Málokdy udělal chybu a ještě jinačí proň typické lhaní-nelhaní mi pomotalo hlavu - nad stránkou v časopisu Gramorevue.

Uveřejnili tu v osmdesátých letech pár Ringových obrázků a on okolo barvitě vylíčil, jak jednou za tmy potkal na mostě přes Vltavu malíře Zrzavého s paletou. A jak si oba nesli malířské nádobíčko. To, které Franta zrovna dostal od ženy k Vánocům, když si ho přál. Věřím, že se to stalo! Dodnes pak tvrdí, že teprve ono osudové setkání nad řekou mu dalo impulz k celoživotnímu malování. - Ve stejném rozhovoru se ale Ringo ledabyle zmiňuje o tom, že je barvoslepý, a líčí, jak si u jednotlivých barviček poznačuje písmenka, aby při tvorbě nic nepopletl. Přiznávám, že jsem věřil i tomu a jen jako další vtipnou lež toto nevzal. Ringo to nikdy ani nedementoval, ani nerozvíjel, a jsem dodnes přesvědčen, že je skutečně barvoslepý, ač jen částečně (což je častější). Ringo nevidí jen některé barvy, anebo některou. Ale nikdy jsem se přímo nezeptal. Lékařské tajemství, řekl bych.

Co víc? Můj kamarád-muzikant Petr Vrobel mě nedávno upozornil, že televizní moderátor Honza Dědek četl v televizi legrační hymnu Fanriče alias Fanklubu Františka Ringo Čecha, který jsem založil koncem roku 1982, kdy se podobné organizace příliš neobjevovaly. Pan Dědek text říkanky musel asi najít někde na webu, když si pořad připravoval, a Ringo se zasnil, jak jej klub kdesi uvítal transparentem. Na to si skutečně nevzpomínám a realita byla následující.

Viděl jsem - v nějakých osmnácti - jeden silvestrovský program, kde se Franta ve finále a před půlnocí vynořuje s českou verzí tehdy známého songu Agadou. Poskakuje se saxíkem okolo krku, na který přitom neumí hrát, a mně přišlo, že má kouzlo, a připadalo mi, že se toto jeho vystupování úplně vymyká vystupování socialistického člověka, kterým tehdy mezi zpěváky byl (a nic ve zlém, ale typický příklad) třeba pan Štědroň.

I šel jsem za Frantou, ale nejprve mu zatelefonoval. Ještě neexistovaly mobily, jistěže ale telefonní seznamy. Pozval mě do ateliéru v Holečkově, kde ho hlídal nebezpečně vyhlížející pes Nero. Do Holečkovy jsem to neměl daleko, protože jsem tenkrát žil na Strahově, a vybavuji si, že se mi Čech do telefonu nepředstavil jménem, ale řekl pouze: „Ano?“

Což se mi tenkrát zdálo chytré; takže to v soukromých hovorech, když mi někdo brnkne na mobil, od té doby občas používám. Zcela to tehdejší „ano?“ kopíruji. Někoho to docela rozhodí.

Čech mi tenkrát podepsal pár černých desek (singlů) a měl i jinak vše připravené, řekl bych. A ne? Promýšlel věci dosti zevrubně a dopředu a především mě sprdl, že jsem mu neodpověděl na dopis. To byla pravda. Ale já bral jako odpověď návštěvu. Potom řekl, že se fanklubu nebude moci věnovat. Proč? „Protože mám nepředstavitelně málo času.“ Popravdě, ta samá věta vlastně už je v jeho dopise. Byl by „blázen“, jak psal i říkal, kdyby proti naší činnosti ovšem cokoli měl. A tak jsem šel do toho, zveřejnil výzvu ve zmíněné již Gramorevue a samotného mě překvapilo, kolik se mi hlásilo lidí. Byl jsem tehdy v SSM, ale pod tu hlavičku by nic podobného nevzali. Jednalo se o ryze mou akci, mou a mých přátel. Soukromý klub. A protože jsem psavec, všecko jsem od první chvíle zaznamenával. Postupně vznikla mnohodílná Kronika Fanklubu Františka Ringo Čecha, jejíž charakter se ale mění sešit po sešitu. Jak? Stále méně se zajímám o nové, přistoupivší členy, ale - od samého začátku - co nejpodrobněji mapuji Čechovu všestrannou kariéru. Tu veřejnou. Vznikla tak biografie, ale je pár věcí, které mě od jejího zveřejnění vždycky odstrčí. Ani jednou tou věcí samozřejmě není žádná náhlá nenávist k idolu. Naopak: Ringa miluji. Navždy: a vím o něm možná první, poslední. Ale napsal sám dost knih, a to často právě o sobě, tak mi připadá můj spíše fanouškovský pohled už snad kapku nadbytečný. Dřívím neseným do lesa. To, že jsem byl pár let fanatik do jednoho barda, nutně nemusím rozprodávat. Těšilo mě to!

Navíc… Text má extrémně silné těžiště v letech osmdesátých, načež ještě devadesátých a na počátku nového milénia. Ale sedmdesátá a šedesátá léta jsem si musel rekonstruovat, protože jsem ještě Frantu vnímal méně. Nevyčleňoval ho. Byl jen doprovodný klaun a šéf Jiřího Schelingera, kterému vedl kapelu, a na deskách se jeho jméno smělo psát jen F. R. Čech (bez RINGO). Taky v televizi přezdívku Ringo většinou potlačovali. Neměli to přízvisko rádi. Dokonce i ve známém pořadu Písničky včera, dnes a na zítřek jej spolumoderátor Vašek Zahradník oslovuje spíše Františku.

Za druhé nejsem stoprocentní expert na Ringovu diskografii. Jen rozhlas registruje nějakých tisíc čtyři sta jeho nahrávek a často překvapivé pecky. A proč je rádia hrají jen chabě, to já netuším. Na mé stanici občas sice poslouchám od Ringa co textaře dva kolem dokola omílající se hity Což takhle dát si špenát a Jahody mražený, ale toť vše. Alias devalvace. A vsadím se, že tuto neděli, až bude mít osmdesáté narozeniny, „dají“ navíc ještě tak Perníkovou chaloupku. Přitom…

Existuje až neuvěřitelné množství skvostů, které otextoval takřka geniálně a někdy je i stejně geniálně točil v televizi. Anebo na černé desky. Bohužel, toho se dočká teprve můj syn, až bude Ringo doceněn. Jak to v Česku chodí. Napsal přitom i většinu té první a zakázané desky Pražského výběru, vysnil i krajně pochmurné písně pro Jiřího Schelingera, které bezděky věštily jeho konec v Dunaji (Jsem prý blázen jen, Pohřeb přítele, Galéra, Hostina, Hodina H), napsal vůbec nejchytlavější šlágry žánru bubble-gumu (Šťastné narozeniny, Dělám hú, Malá dívka, Béda slon) a vytvořil rovněž perfektní taneční diskoskladby (Manekýnka, Zuzů, Zdenda Bum Bum Kanón, Dermacol je tentam), anebo songy, ve kterých bez obav shazuje sám sebe (Slyšte můj hlas lahodný; Já jsem básník, mistr péra; Brouk Pytlík, Létáme Franta - já, létáme oba dva, Lupič Willy).

Těžiště Ringovy geniality jednoduše a nesporně tkví v těchto textech písní - a jasně, Dívčí válka je třetí nehranější česká hra po Strakonickém dudákovi a Lucerně. A líbí se mi. Líbí se mi dokonce i ostatní Čechovy hry a snesu i jeho filmy pro kina, které ovšem napsal s Petrem Novotným a jsou někdy i horší (Sedm hladových). Nic nemám proti jeho angažmá v parlamentu, kde si také poseděl, nic proti počtu gólů, které vsítil, a nic proti jeho obrazům, na kterých je třeba i Malá Strana. Ale... Těžištěm osobnosti nejsou dokonce ani ony knihy, kterých je nakonec daleko více než JEDENÁCT, jak letos tvrdil Honzovi Dědkovi… Je jich už tak dvacet - a FRČ tedy projevil nezvyklou skromnost. Schválně k stáru blbě počítá. A ono těžistě?

Těžištěm je sama jeho barvitá osobnost, k tomu nenapodobitelné moderátoroví (zažil jsem ho třeba při Beatsalónu na Výstavišti) a improvizátorství před kamerou. Zvláště televizní. Konečně i ony - nezaměnitelné - texty. Nelze je nerozeznat. - Všechno nejlepší k narozeninám, barde!

RINGOVI BYLO PĚTATŘICET (1978), KDYŽ PSAL NEJPODAŘENĚŚÍ, PROTOŽE KOMPLETNĚ ZVERŠOVANÝ DÍL SERIÁLU Zpívá a hovoří František Ringo Čech. Tehdy to nějak prošlo (tušíme proč), ale do Schelingerova skoku z mostu do Dunaje a skonu už scházely jen tři roky… A okolnosti jeho smrti nejsou jasné dodnes.