Sunand Tryambak Joshi - žijící v Seattlu - se ve čtvrtek 22. června dožil pětašedesátky a je nejvýraznější světový specialista na Howarda Phillipse Lovecrafta - autora podle některých názorů přeceněného, navzdory tomu kultovního. Za detailní Lovecraftův životopis, který vyšel roku 1996 a znovu v obsáhlejší podobě roku 2010, převzal Joshi Cenu britské fantasy i Cenu mezinárodního sdružení autorů hororu. Jako osobnost je pak STJ zachycen mj. románem Paula La Farge Noční oceán (2017, česky 2018), který si přečtěte. A přečtete-li jej, jasněji pochopíte, odkud pučí Lovecraftův kult a kterými štolami se šíří. Jistě: o kdekteré celebritě nakonec vzniká román, dost často špatný. Málokterý bude stejně kvalitní jako Noční oceán, toto dílo překvapující snad na každé stránce a přinášející nová a nová odhalení a kladoucí zároveň otázky.

Ale nikoli pan La Farge, už Joshi vybudoval Lovecraftovu mohylu. K vydání připravil definitivní soubor jeho statí, beletrie i poezie. A dlouhodobě pracuje na publikování veškerých dopisů, a protože je jich moc, činí se víc než otrok lampy. Někdy v roce 2010 se tak stal i editorem antologií Černá křídla Cthulhu, kde dodnes a i česky vyšlo neuvěřitelných 114 povídek „v Lovecraftově stylu“.

Těch šest knih mám a nejnovější ležela nedávno na pultě. Nekoupil bych ji a umně jsem raději kličkoval prodejnou Kosmasu, kde to již znám jako své boty. Myslil jsem, že uniknu, ale neměl jsem vůbec vstupovat do jámy lvové a přepočítal se. To vlastně už roku 2014, kdy česky vyšel první svazek té Joshiho řady. Ale kdo čekal, že půjde o celou řadu?

Možná každý kromě mě.

Pošesté jsem chtěl před chapadlem série konečně zdravě ucuknout, ale prodavačka mě zná, takže mi „šestku“ rovnou podá přes pult. A má reakce? „Já to nechtěl, ale jó, tak prosím, vy jste holt dobrá prodavačka a zkušená, klobouk dolů, tak si to výjimečně vezmu.“

Kdo do těchto morbidních antologií přispívá? Mnozí, a to i opakovaně. Mezi autory jsou třeba Darrell Schweitzer, Caitlín Kiernanová nebo slavný BRIAN STABLEFORD. Ten je ověnčil povídkami Pravda o Pickmanovi a Zpoza neznámého světa. Publikuje zde i pověstný Ramsey Campbell či Charles Lovecraft, což je australský spisovatel a nakladatel, který si legálně nechal změnit příjmení podle svého idolu. Rovněž sem přispívají Nicole Cushingová, autor bestsellerů Stephen Woodworth, Steve Rasnic Tem, profesor Robert Waugh a nově taky proslulý William F. Nolan, který bohužel zemřel roku 2021 ve věku 93 let.

Bill Nolan (u toho se zastavme) psal převážně v žánru science fiction, fantasy a hororu a do své smrti zveřejnil přes 2000 povídek a studií. Taky sestavil takřka třicet antologií a posbíral šňůru žánrových ocenění, korunovaných cenou Brama Stokera (za celoživotní dílo). Joshimu posmrtně přispěl Masožravostí, což je „přitažlivá odpudivost“ o rostlinách, které asi nebudou jen rostlinami a které živí manželský pár. Slovo ŽIVÍ ovšem chápejte různě. Špatně to dopadne! Ale Joshi tvrdí, že lovecraftovské motivy disponují „nekonečnou tvárností“. Zcela bych nesouhlasil. Proč ne?

Myslím, že se v určité fázi parafrázování nutně cosi nalomí a výsledná povídka už jednoduše není lovecraftovská. V antologiích jsem našel řadu próz disponujících erotickými nebo i eroticky zvrácenými prvky: jsem si jistý, že nic podobného by - asexuální - Lovecraft nikdy nevyplivl a v životě na papír nevrhl. A ví to samé i Tryambak Joshi, není trumberou. Přesto… Nechci, dodám, tvrdit, že byl HPL výslovně asexuální, to jistě nebyl. Ale do jeho díla sex neproniká ani na píď daleko. Chybí.

A proč se tedy zrovna z jeho díla stal až takový kult? Jenom kvůli asexuálnosti sotva! Snaží se na tu otázku odpovědět leckdo a sporu není, že žili velicí kabrňáci co strůjci hororových povídek, a kult nemají. Tak například Montague R. James. Uměl psát, ale tak často jako Lovecraft napodobován v jemnosti svých duchařin věru nebývá. A copak jeho díla. Jsou svá. Ale práce většiny velikánů není kupodivu tak okamžitě rozeznatelná, jako se to přihodilo právě Lovecraftovi. Není dostatečně divná, abych tak řekl, a sice ti borci psali a píší o hrůzách, ale kuriózní, ne-li bizarní lovecraftův styl nenašli. Pokud vím, i Stephen King napodobil HPL jen asi dvakrát, a to sice zdařile, ale víceméně žertem. Zabrousil do těch vod. Nic víc. Ani do svých antologií jej Joshi nezískal a v knize O psaní King pobaveně cituje sekvenci, kterou má HPL v jedné své povídce a na místě, kde by skvěle fungoval dialog. Ale ten chybí. Mistr měl s přímou řečí a s uvozovkami dole i nahoře evidentně problém. Zrovna jako se (zmiňovaným) sexem. Absence žen v jeho díle je na pováženou a může překvapovat. Jestli byl HPL homosexuál, nehraje přitom sebemenší roli. Tak či onak psal hodně podivně, ale nikoli naštěstí zase tak podivně, aby to mnohé nenadchlo. - Bezděky vzpomínám na švagra Martina: vysoce inteligentní muž, nesmírně úspěšný podnikatel. Vyzná se v umění. Přesto či právě proto (a mě to připadá překvapující) jednu dobu hltal, a to s nesmírnou důkladností a soustředěně, jen a pouze Howarda Lovecrafta. Co na něm, propána, viděl? Nemám páru. I mě HPL fascinuje, ale četl jsem s obdobným nadšením i pastiše se Sherlockem Holmesem anebo dílo Ludvíka Součka a Verna. Literatura je rozmanitá; ale švagr to tak nebral a tenkrát a na dlouho popadal jen a jen Lovecraftovi. Ano, občas mírně vybočil za horizont, přece jen, a louskal v Neffově a Ríšově Ikarii taky Holdstocka, nicméně… Opět se vracel do krajiny mýtu Cthulhu. A Joshi ve studii The Rise, Fall and Rise of the Cthulhu Mythos (2015) tvrdí, že u jím akceptovaných pastišů nikdy nejde jen o mechanické napodobování, které kdysi úspěšně praktikoval August Derleth, anebo - později - Brian Lumley. Ne. Joshi má za to, že už začala éra, kdy tvůrci chtějí víc a zkoumají věci na prahu hloub, aby zjistili, že lze vyjít z mnoha a více motivů a vsadit motivy do kontextů, které by dnes „Lovecraft sotva poznával,“ kdybychom jej probudili ze spánku. Joshi pak fandí osobitosti každého a nebere nikomu jeho šmrnc. Ani šanci. Sex mu nevadí. A pokud individuální osobitost umně rozvíjí cokoli z klubka smotaného „snílkem z Providence“, je vyhráno. A Joshi ani moc nemlží: ústředním poselstvím Lovecraftova díla je podle jeho názoru „kosmicismus“, který počítá s bezvýznamností lidstva „na kraji vesmírné propasti“. Jako symbol kosmické hrozby užíval HPL ve svých raných povídkách boha Nyarlathotepa, ale Joshi zdůrazní také markantní význam archeologie, která je možná někde v Indiana Jonesovi nádherné dobrodružství, pro Lovecrafta však byla až překvapivě intenzivní zdroj hrůz. A mimořádnou důležitost měl proň jakýkoli genius loci.

Což si představuji asi jako svůj vlastní pobyty ve Znojmě. Už jsem potkal víc lidí, kteří mi opakovaně doporučovali k návštěvě spíše Hodonín. Proč tam tedy nejedu? Nevím. Ale zažil jsem párkrát genia loci Znojma a toto město u rakouských hranic mě přitajuje jako magnet. Určitě, to jsem si jist, už musely v němčině, češtině i angličtině vzniknout povídky z onoho prostředí a těchto starých uliček a vonných strání, ale ne, žádnou nepsal HPL. Pochopitelně. Nikdy ve Znojmě nebyl. Kdyby ano (a kdyby stanul u zdejšího kostela a shlížel do propasti k Dyji), měli bychom dnes pár Znojmem inspirovaných lovecraftovek. Jenže je to daleko. Amerika taky. HPL místo toho investoval do poznání lokalit kdesi u Quebeku nebo až Charlestonu v Jižní Karolíně. A především rodnou Novou Anglii oživil souhvězdím smyšlených měst, Arkhamem počínaje. A Joshi? Ani nechce zapomenout, že HPL nepřichází do toho prostředí jen s hrůzou nevysvětlenou, ale rovnou s „prastarými“ mimozemšťany. A to je taky ONO. Jsme možná jen čísi „majetek“ a ve Stínu nad Innsmouthem vegetuje „rybožába“, která nepřipomíná pranic z této Země.

V povídce Číhající děs sice straší cosi jako gorila, ale skutečná gorila? „To není,“ konstatoval by Tarzan. Gorila je totiž proti oné obludnosti Miss Universe. A HPL?

Je dál v podezření, že ho fascinovaly anomálie spojené s hybridomem a mutacemi lidského těla. Nevěřím. Jako si na papíru a v poklidu sepisoval témata vhodná pro hororové povídky, tak se mu sumírovaly bizarnosti. Ale nemyslím, že by ho vzrušovaly. Jen je rád používal pro efekt. A většinou zdařile. Jeho následovníci dělají dnes, co jen mohou, aby ho dohonili, a jeden z nejpozoruhodnějších příběhů knížky Černá křídla Cthulhu 6 napsal Jonathan Thomas.

Příběh se jmenuje Waite bývalý a budoucí a je to - důmyslná - variace na Lovecraftův horor Věc na prahu. Sofistkovaněji zaujme Brockovo Přesycení. Než tu totiž dojde na akci (a dojde, brr), analyzujeme u stolu s jednou moudrou dámou kritické přijímání Roalda Dahla.

A v Záhadě prokleté chalupy Davida Hamblinga se daří kombinovat lovecraftovské prvky s klasickou záhadou zamčeného pokoje. Snad vás to neodradí, ale kniha obsahuje i štěpné verše: Baladu o Asenath Waiteové a hrůzyplné básně Na měsíci snové říše, Námluvy noci a Studna. Závěrem položím otázku.

Měl Lovecraft to, čemu obyčejně říkáme STYL?

Odpovídám, že určitě. Měl. A jak napsal (mainstreamový) autor Gore Vidal: „Styl, to je, když víte, kdo jste, co chcete říct, a ostatní je vám ukradeno.“

S. T. Joshi: Černá křídla Cthulhu 6. Přeložili Milan Žáček, Filip Pardy a Tomáš Přidal. Redakce Helena Šebestová, Tomáš Jirkovský a Boris Hokr. V edici Laser vydala Euromedia Group. Praha 2023. 344 stran.

Černá křídla Cthulhu 6 - S.T. Joshi (ed.) | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví