O některých spisovatelích se říká, že píší celý život jednu knihu. Míní se tím, že v celém svém díle zobrazují určitou mozaiku postřehů, emocí, subjektivních deskripcí skutečnosti, s průběžně a neustále přítomnou společnou ozvěnou autorského ega. Jinými slovy: takový autor píše vlastně celý život sám o sobě, promítá se do svých příběhů, ale tyto příběhy si bez autorova vyhraněného ega nelze představit: neexistovaly by, rozpadly by se na prach slov, která by nedávala žádný smysl. Tato charakteristika určitě, zejména v posledních patnácti letech jeho tvorby, platila třeba na Bohumila Hrabala. K tomu patří jeho vypjatý subjektivismus, psaní nekonečného příběhu plného zdánlivě pitoreskních postaviček, které ale pocházely z vnějšího světa jen zprostředkovaně: přes autorovu velmi intenzivně angažovanou mysl. Stylově úplně jinak, ale paradigmaticky z téhož území pochází americký spisovatel, dnes už klasik literatury 20. století, Kurt Vonnegut.

Narodil se 11. listopadu 1922 v Indianapolisu, ve státě Indiana. Studoval na technice, věnoval se především biochemii a později antropologii. Pro literární dráhu se rozhodl už v 50. letech. Nejprve tiskl své povídky časopisecky, a to i v magazínech s jiným než literárním zaměřením, příkladně v Playboyi, ale také třeba v Ladie´s Home Journal. Sám to později sarkasticky hodnotil větou: “Psal jsem zakzvanou ulízanou literaturu, bylo v ní hodně science-fiction.” Roku 1952 Vonnegutovi vyšla románová prvotina Mechanické piano. Už od této knihy, a pak průběžně během celé jeho tvorby se vedly nekonečné diskuse o tom, zda je Vonnegut autorem žánru science-fiction či autorem tzv. vážné literatury. V jeho románech totiž najdete značné množství rekvizit běžných právě pro vědeckofantastickou literaturu. Ale jde právě a pouze o rekvizity. Za nimi je zpravidla závažné sdělení, které nemá s žánrem sci-fi pranic společného. Ovšem pokud sci-fi chápeme jen jako nezávaznou hru na vesmír, rakety a mimozemské civilizace. Velcí autoři žánru, počínaje Clarkem a konče Lemem, nám už dávno ukázali, že podstatou dobré sci-fi není hra s technikou, nýbrž filosofické poznání světa až bolestivě vezdejšího. U Vonneguta toto poznání má bez výjimky hořkou a velmi často ostře ironickou příchuť. To ovšem nic nemění na jeho závažnosti.

Vonnegut je totiž, a v tom je to podstatné, autor do morku kosti politický. Všechny jeho romány jsou politické, nesou politické sdělení, postoj, názor. A je úplně lhostejné, zda je tento názor zabalen do rekvizit sci-fi jako je to asi nejcitelněji v románu Sirény z Titanu, nebo zda je tomuto politickému sdělení opatřena ambaláž reálných či pseudoreálných historických kulis. Nejvíc k dějinám Vonnegut přičichl v románech Matka noc a Jatka č. 5, kde zpracoval své zážitky z 2. světové války, a také v románu Hokus pokus, kde se vyrovnává pro změnu se syndromem války ve Vietnamu. To byly knihy, do nichž bylo historické pozadí vtěleno bezprostředně. Jenomže bez těchto dějinných traumat by nevznikly ani nejsilnější Vonnegutovy romány, které si s časem minulým, současným i budoucím pohrávaly až dadaisticky, kde dějinná deskripce ztrácela kontury ve zdánlivě vědeckofantastické či futuristické konstrukci a fikci. A to vše bylo lemováno neustálým autorovým vstupováním do příběhu prostřednictvím jedovatých glos a komentářů, připomínajících, že v knize jde o víc, než o jatka minulá a budoucí. Jde tu o sám smysl lidských jatek, a to s uvozovkami i bez nich. K takovým vrcholným dílům patřily romány Snídaně šampionů, Groteska, Kolíbka, Galapágy či Kriminálník.

Číst Vonneguta znamená zažívat neustálé intelektuální vzrušení, ačkoli právě tohoto autora se literární kritika dlouhá léta snažila vysunout mimo tzv. seriózní žánry, do oblasti zábavné tvorby či pop kultury. Je to proto, že Vonnegut pracuje s poměrně jednoduchými a přehlednými jazykovými prostředky, neexhibuje před čtenářem složitými větnými stavbami, nezahlcuje jej intelektuálskými odkazy a citacemi, je někdy až nečekaně lapidární, a samozřejmě ve vyslovování svých často velmi příkrých názorů nutně zjednodušuje a záměrně vyhrocuje svá tvrzení. Jednak proto, aby se vyjádřil tak, aby jej nebylo možné přeslechnout, jednak proto, aby vyvolal diskusi. To ovšem v uhlazeném akademickém světě nenalézalo dlouho pozitivní odezvu. Vonnegut byl pro kritiku prostě málo literátský. A toto stigma se s ním nese vlastně po celý život. Skutečnost, že se o tom sám Vonnegut ve svých knihách tak často zmiňuje, svědčí o tom, že je to pro něj určité trauma. Ale zjevně zase ne tak veliké, aby mu to stálo za to začít dělat sám se sebou autorské či lidské kompromisy. Velmi výstižně charakterizuje tuto stránku Vonnegutova díla český anglista, překladatel a zasvěcený vykladač Josef Jařab: “Jeho největší úspěch je v tom, že se mu daří přivést masu čtenářů k přemýšlení stejnými prostředky, jakými byli původně od náročnější intelektuální činnosti odváděni. Tím se stal součástí masové kultury a zároveň jejím překonavatelem.”

Neschopnost či nevůle ke kompromisům je dalším stoprocentně čitelným poznávacím znamením Vonnegutových knih. Promítá se především právě do sféry politické. Vonnegutovy názory jsou ostré, někdy až radikální. Vonnegut o sobě nejen neskrývá, on to s jistou provokativní rozkoší vypráví skoro v každé knize, že je levičákem, ateistou, že vyznává obecně humanistické hodnoty, které chápe jako protiklad a nesmiřitelný antagonismus vůči tradičním hodnotám konzervativní americké politiky jako jsou pevné zakořenění ve víře, sebejistá až samolibá důvěra v reálnou existenci amerického snu, jakési kovbojské selfmademanství spojené s malou empatií k sociálně i jinak slabším vrstvám obyvatel. Není proto žádným překvapením, že ve Vonnegutovi má svého velmi razantního kritika i současný americký president George Bush.

Vonnegut samozřejmě není v protibushovském postoji mezi americkými intelektuály nijak osamocený. Vzpomeňme jen na zástupy rockových hudebníků, které před posledními presidentskými volbami podporovaly na svých koncertech demokrata Johna Kerryho. Vonnegutův postoj má podobně intuitivní kořeny: je velmi emotivní, někdy až naivně enviromentalistický, ale i pro zastánce opačného názoru může být v něčem sympatický. Přinejmenším ve své upřímnosti. Na rozdíl třeba od fanatického a bojovného režiséra Michaela Moorea, který svůj boj s Bushem vede na ideologické půdě a vnucuje podezření, že mu vlastně nejde o věc, nýbrž o osobní exhibici. Nic takového se o Vonnegutovi říci nedá. Přinejmenším jeho věk, zkušenost a nadhled jej vylučují z podezření, že by ve svých politických názorech hrál víc na osobní notu. Nemá to zapotřebí. V tom připomíná – opět v našem prostředí – třeba Ludvíka Vaculíka. Mají s Vonnegutem společný nejen věk, který již překročil osmdesátku, ale také jistou, někdy na nervy lezoucí, jindy sympatickou zakousnutost a urputnost, s níž vyslovují své absolutní soudy.

“Kdybyste se obtěžovali číst mé knihy jako vzdělané osoby,” vzkazuje Vonnegut s neskrývaným sarkasmem svým čtenářům v autobiografické koláži Květná neděle počátkem 80.let, “dozvěděli byste se, že se nezaobírají sexem ani nepropagují násilí. Apelují na lidi, aby byli laskavější a zodpovědnější, než jsou.” A v téže době, v románu Kriminálník, píše Vonnegut tato slova: “Nikdo se už vůbec nestará o to, co se skutečně děje, co se může v nejbližší době přihodit, anebo jak jsme se vůbec ocitli v takovémhle chaosu.” A ještě mnohem dřív, v románu Kolíbka z roku 1963, Vonnegut píše: “Lidi musí pořád o něčem mluvit, mají-li si udržet svoje hlasové fondy v pořádku pro případ, že by je někdy napadlo něco skutečně závažného.” Právě na půdorysu této trojúhelné skepse – mezi nezájmem, neporozuměním a nedorozuměním mezi lidmi na sklonku přecivilizované civilizace se odehrává celé Vonnegutovo dílo. Jako zatím poslední mezník na této cestě vyšla loni v Americe a před pár dny i v českém překladu Vonnegutova kníha Muž bez vlasti. Je to opět svého druhu autobiografie. Ale s čím dál otevřenějšími politickými přesahy. Americký novinář Studs Terkel její vydání uvítal po vonnegutovsku: „Díky Bohu, Kurt Vonnegut porušil svůj slib, že už nikdy nenapíše knihu. V této kouzelné směsici minivzpomínek odhalujeme jeho rodinné kořeny i tvrdošíjný, t.č. nemoderní humanismus.“

(Psáno pro Česká média)