"Já ci vidět tvoje hodinty," podotkl Karlík, popadnuv můj řetízek a převaliv se mi na klín.

"Ó! – ó! – to já taky!" křičel Jeník a pospíchal, aby se mi dostal na druhé koleno, otíraje si přitom střevíce o mé kalhoty a šosy mého kabátu. Každý ten rarášek objal mě jednou rukou, aby se udržel. Vyndal jsem hodinky za tři sta dolarů a ukazoval jim ciferník.

"Já chci vidět, jak se točí kolečka," pravil Jeník.

"Já chci vidět točit tolečta," opakoval Karlík.

"Naprášilo by se mi do hodinek a hodinky by se pokazily," vysvětloval jsem.

"Ci vidět točit tolečta," pravil Karlík ještě jednou... Poté mu dolní čelist sklesla a on vřískal: "Á – á – á – á – á – á – ci – vidět – točit – to – leč – ta."

1.

Málokterý muž, snad s výjimkou Jaroslava Foglara, vydrží být klukem do smrti. Jistě, skoro všichni se liší od chlapců "jen cenou svých hraček", jak se také říká, ale... Je to vždycky jenom odsud a podsud a jenom někteří, tedy když mají štěstí, jsou hochy ještě ve čtyřiceti.

2.

Vraťme se tedy k nižší věkové hranici a spolu většinou psychologů konstatujme zajímavou věc, že značná část mužského plemene je, i když se to nerado přiznává, děcky ještě v pětadvaceti letech. Tam už se to však obvykle láme.

"Zlomilo" se to i nesmělému svobodnému mládenci Jindřichu Burtonovi, jinak obchodníku se střižním zbožím, ale pro nás hlavně vypravěči slavné knihy Hýta a Batul (1876)? Ne, to bych naprosto neřekl, a dotyčný americký gentleman byl stár už rovných osmadvacet jar, když od své vdané sestřičky Helenky, která ho měla moc ráda, obdržel písemné pozvání na letní prázdniny.

Tedy dopis – a přímo skvělý! Slibuje totiž idylu.

Má to ale být idyla ne pro ty, co si ještě dovedou hrát - a vciťovat se do duše dítěte v sobě i děcku na hlídání. Ne, kdepak, přislibována je idyla bez vlivu "otravných" dětí! Cituji:

Můj manžel Tom a já (píše Burtonovi ona jediná sestra) jsme pozváni na čtrnáct dní k mé bývalé spolužačce, ale Jeníka a Karlíka musíme nechat doma. Nepochybuji, že budou v dobrých rukou, neboť moje děvče (tj. její služebná. Pozn. IF) je pravý poklad a oddané mým dětem. Avšak byla bych mnohem klidnější, kdyby byl v domě muž. A nejen to. Máme tu také stříbro a zloději si s menší pravděpodobností troufají vloupat se do domu, v němž je muž divokého vzhledu (nemusíš mi zvlášť děkovat za tuto poklonu). Načež dopis pokračuje:

Tom má velkou zásobu doutníků, neboť peníze, které jsem měla dostat na nový oblek, zanesl do trafiky, a má i čerstvé burgundské, nad nímž je u vytržení. Naši koně jsou ve výtečném stavu. Zahrada v nejlepším pořádku - jak vidíš, nezapomínám ani na Tvou starou vášnivou zálibu v květinách. Nikdy také nebylo v Hillcrestu tolik hezkých dívek, jako jich je zde letos mezi letními hosty, a ty, s kterými se již znáš, se postarají, aby ses seznámil i s ostatními. Přijedeš-li, budu úplně bez starosti.

3.

V tomto osudném dopise se ovšem vyskytoval jeden podstatný omyl, a právě na něm americký humorista John Habberton (1842-1921) zbudoval zbytek pověstného textu. Je to mýlka vyjádřená jen touto, vcelku nezávaznou a jaksi "dodatkovou" větou:

Neboj se, děti Ti nebudou ani v nejmenším na obtíž.

4.

V časech vydání Hýty a Batula asociovalo ovšem zlobení dětí jiná díla než dnes a především asi kreslené příběhy německého básníka Wilhelma Busche (1832-1908) Max a Moritz (1865). Znáte je? Náš hrdina Jindřich Burton je možná už taky znal, i když se o tom, pravda, nezmiňuje, a vidíte, přece neodolal a za svou sestrou na venkov přijel.

Dorazil. A kromě jejího děvčete a domu... tam čekali i dva mrňaví rozumbradové. Společně s pravým(?) venkovem. A ti kluci pak Burtona oproti jeho vlastnímu očekávání totálně pohltili. Neubránil se tomu a na deset dní se stal Otcem i matkou proti své vůli, jak aspoň zní titul, pod kterým u nás tenhle příběh roku 2000 přepracovala Zdena Frýbová (nar. 1934).

Tato kurážná spisovatelka ovšem stvořila z původního hrdiny muže o něco staršího (už víc než třicetiletého) a taky "klasického filologa" (latináře a řečtináře)... Jmenuje se Rudolf Forster.

Pomohla Frýbová původní verzi? To ať si každý vyhodnotí sám, s poklidem však rozhodně děj přenesla až na počátek dvacátého století. A měla to právo: práva na předlohu jsou přece už pár let volná a Frýbová psáti umí. Přesto není první spisovatelkou, která se od milého pana Habbertona odrazila... k vlastnímu vzletu, abych tak řekl, a například úspěšná autorka červené knihovny Fringilla u nás - svého času – velmi, velmi uspěla Dvěma haranty (1924). Avšak vraťme se za Atlantik.

John Habberton tam pracoval jako typograf, účetní, novinář... a vydavatel. Slavnou knihu přitom stvořil vlastně jaksi mimochodem a „na cestě“ a psal ji původně pro dospělé. A jeho alter ego Jindřich Burton?

Od samého počátku se snaží provést cokoli s následujícím urputným pocitem: Ta výchova synovců... byla mou sestrou poněkud zanedbána... NE?

5.

Ano. Trochu. A přece se mladý muž až komicky snaží, a přece zkouší vše možné, a to aniž tuší, jak dalece k sobě mívá přání... a skutečnost. A co dál? Na snahu Burton jen a pouze doplácí a dobře mu tak. A svěřené mu děti?

Ty se baví.

Naštěstí většinou i čtenáři.

Kolika jejich kousků se naivní obchodník jen dočká! Kolika, než mu v lehce kýčovitém finále titíž chlapci napomůžou získat jeho vyvolenou, i tak je to však celé, přiznejme si, selanka. A s výsledky silně kontrastujícími s Maxem a Moritzem. Zvláštní? Ano. Protože jinak na nás knížka jednoznačně působí spíš jako umně beletrizovaný deník a záznam skutečnosti.

Přesto vnímáme dost ideální svět. Ačkoli i sám Habberton přiznal, že jde o jeho zážitky z opravdické jeho dovolené.

6.

Podobný obraz zámožných příslušníků lepší vrstvy amerického maloměsta byl i tehdy jenom snem. Ano, idealizoval, a patrně ho k psaní motivovali nejen kluci, ale i svět, do kterého se TEPRVE chtěl a toužil vyšvihnout. Svět, do kterého se dostával z říše vlastního dětství, ale nejen on, kniha má i další jemné odstíny. Těžko je dnes ještě vnímáme. Jako Evropané je vůbec stěží pochytíme, ale jsou tu. Zobrazený životní styl, který byl tenkrát zcela jiný, i když sami lidé se nemění, knížka však především zaznamenala určitou pevninu nevkusu, kterou už tenkrát představovaly Spojené státy v kontrastu s Velkou Británií.

Ta je zde vzpomínaným vzorem, kterému se obyvatelé Nového světa stále (a stále marně) touží přiblížit, a to více a jindy méně snobsky.

Taky John Habberton to dělal. Taky on zřejmě po něčem podobném toužil a jeho dílko se sice odehrává právě v roce, kdy byl americkým presidentem generál Grant přezdívaný Řezník, je na ní však zvláštní, že i navzdory tomu vnímáme v pozadí spíš anglickou královnu Viktorii. A to zcela jednoznačně!

A humor, tedy to podtsatatné? Hluboce britský. I když - naštěstí - ne úplně suchý. Habberton přitom (ale tak je tomu většinou) vědomě nepsal žádný bestseller a taky z toho důvodu svůj deník v originále nazval velmi jednoduše... až banálně: Helen´s Babies.

Vůbec první český překlad (1890) se ještě (také) jmenoval Helenina drůbež, ale pak už se příběh proslavil pod titulem Hýta a Batul, což jsou přezdívky dvou všetečných kluků v originále znějící Budge a Toddie. A Habberton? Po roce sepsal i méně zdařilé pokračování s titulem Děti jiných rodičů (1877, česky 1891) a později stvořil i méně povedené "příhody ze života malých děvčátek“ Tygr a Brouček (česky 1921). Dělal, co mohl, aby to byl další bestseller, ale do původní řeky už se mu bohužel vstoupit nepovedlo. A nikdy víc. Zůstává autorem jediné knihy.

I to je někdy dost.