Finská metropole hostila mezi 2.-4. říjnem romský festival, na nějž zavítala i delegace brněnského Muzea romské kultury (MRK). Akce kladla důraz především na filmovou tvorbu. Její součástí však bylo i ve Finsku oblíbené karaoke nebo koncert kapely Latso Dzinta a zpěvačky Hilji Grönfors, interpretky starých písní finských Romů.

Po dva dny se promítaly filmy o Romech. Veřejnost zde poprvé mohla shlédnout dokumentární film významné finské režisérky Katariny Lillqvist, věnovaný výše zmíněné zpěvačce Hilja a shrnující posledních dvacet života finských Romů (Jeho autorka žila několik let v Česku, kde natočila vynikající loutkový seriál o Romech a jejich pověstech: Mire bala kale hin/Moje vlasy jsou černé, který vysílala ČT jako večerníček). V rámci festivalu se promítal také film Soňa a její rodina o životě Romů ve slovenské romské osadě Rudňany (režie D. Rusnoková) a náš muzejní film o holocaustu Romů: To jsou těžké vzpomínky (režie M. Rychlíková).

V rámci rozsáhlé prezentace MRK došlo i na premiéru nového film o muzeu. Pochází z dílny jeho videodokumentátorky a nadané absolventky filmové školy Tomáše Baťi ve Zlíně Anny Juránkové. Svižně střižený snímek podbarvený romskou hudbou slavil u návštěvníků úspěch a zdálo se nám, že jsme se díky němu stali prominenty festivalu a všichni najednou zatoužili přijet se do Brna podívat na vlastní oči na ten „romský poklad“. Zástupce MRK totiž finští Romové pozvali mezi sebe zcela záměrně. V čem spočíval hlavní účel naší návštěvy?

Finsko obývá asi jen 10-12 000 Romů převážně ze skupiny Kale, kteří jsou finskými starousedlíky. Žijí zde od 16. století, na rozdíl od běženců z Balkánů, kteří do Finska míří od prosince 2007, kdy došlo k rozšíření volných hranic Schengenského prostoru mj. o Rumunsko a Bulharsko.

Není tomu tak dávno, co finští Romové ze skupiny Kale opustili pohyblivý způsob života (od 50. let 20. století). Dnes žijí již jen usedle, ale stále v rodových pospolitostech a především v mikrosvětě svých tradičních zvyklostí, pravidel a zásad. Jejich nejvýraznějším vnějším odrazem, který není možno přehlédnout, je v dnes neobvyklý, „starosvětský“ oděv žen.

Zatímco muži se oblékají v podstatě zcela dle současné módy (jen více nosí na hlavách klobouky a mladí na úkor ležérně otřepených riflí a triček preferují kvalitní a vždy důstojné společenské oblečení na úrovni – obleky, košile, vesty, kravaty…), současný oděv těchto žen se dá skutečně nazvat krojem. Jeho základ tvoří masivní sukně z černého sametu zakrývající nohy až po paty. Těsně pod pasem vyztužená a tedy „barokně“ nadýchnutá sukně váží asi 15 kg a je ušita z 26 metrů látky. Halenky z průsvitných bohatě zdobených silonových materiálů (pod nimiž ženy nosí neprůhledný spodní oděv) mají dlouhé rukávy, na ramenou bohatě nařasené a u krku jen malý výstřih s límečkem obšitým bílou krajkou. Ostatně bílá krajka patří k typické a nezbytné součásti těchto halenek, najdeme je na všech okrajích halenky a dokonce i vzadu na zádech, kde tvoří druhou řadu volánů nad krajkou olemovanými šůsky halenky.

V současné době si finské Romky jezdí kupovat přepychové látky na halenky až do vzdálené arabské Dubaje, kde jim nabídka orientální nádhery vychází vstříc. Oblíbené jsou látky s květinovými motivy, protkávané stříbrnými či zlatými nitěmi nebo bohatě zdobené flitry. Tyto oděvy si ženy šijí samy, dívky se učí jejich výrobě několik měsíců. V těchto šatech vypadají jeho nositelky velmi žensky, téměř jako cukrové panenky, jen na rozdíl od nich vyvolávají respekt a vážnost. Neodmyslitelným doplňkem takového oděvu je zlatý šperk, ale ne ledajaký. Zlaté náhrdelníky, objemné náušnice a prsteny si ženy nechávají zhotovovat dle svých návrhů (dle tradičních vzorů) na zakázku, dědí se z matky na dceru a mají svoji symboliku (viz foto).

Svobodné ženy nosí vlasy dlouhé vlasy do pasu i delší rozpuštěné, pouze nad ušima zvednuté zasunutými hřebeny či sponkami, vdané ženy si je spínají do drdolů a uzlů, které velmi často dekorují umělými květinami. Líčení je střídmé, velmi decentní a zpravidla ho tyto ženy s výraznýma očima a tmavým obrvením ani nepotřebují. Většina z nich je od přírody velmi pohledných, ušlechtilých rysů. Oproti našim Romům mají světlejší pleť, ale vlasy a oči mají tyto ženy stejně jako muži opravdu černé a vlasy navíc lesklé a husté. Celoživotní volbu, zda po celý další život nosit tento výstřední tradiční kroj a tím pádem i žít dle tradičních zvyklostí, činí ženy v 18 letech. Většina dívek hrdě volí tradici. Pak chodí v tomto oděvu téměř pořád a kamkoliv.

K tradicím finských Romů však nepatří jen oděv, ale i řada dalších pravidel (souvisejících s rituální čistotou, která kdysi v základních rysech spojovala většinu Romů). Ta drží rodiny pohromadě, ale vytváří také jisté přehrady, které poněkud ztěžují zapojení finských Romů do většinové společnosti. O tom pojednával dokumentární film Vyhnání (Puhdistus). Ukazuje dospívající dívku tradiční komunity, která hledá seberealizaci v nějakém povolání. To se jí nakonec kvůli množství překážek, které jí do cesty kladou rodová pravidla, nepodaří. Jakákoliv škola se nachází daleko od jejího bydliště, na internátě s dívkami vyznávajícími jiný životní styl žít nedokáže. Práce ve zdravotnictví s nemocnými lidmi pro ni nepřipadají do úvahy, nemohla by jako mladá dívka ani pečovat o staré lidi, což souvisí s tradiční a u finských Romů dosud v jejich kultuře pevně zakotvenou úctou ke stáří. Dle věku i pohlaví stojí nebo sedí lidé v místnosti, starší musejí být výše než mladí, muži výše než ženy, ženy a muži vůbec zvlášť. Při úmrtí člověka dochází dosud k pálení věcí po mrtvém, což ve filmu způsobí zásadní problém, když se zjistí, že se spálila také smlouva dokládající vlastnictví domu a jeho pozemku.

Romové, s nimiž jsme se setkali, patřili především k rodinám, které dodržují tradiční zvyklosti, na rozdíl od jednotlivců, kteří se rozhodli žít moderně a po svém. Díky takovému uvolnění se jim podařilo nalézt uspokojující práci. Přitom ani tato volba dnes už neznamená vyloučení z komunity. Záleží na každé rodině, jak se postaví k takovému členu, dokonce se prý objevují smíšená manželství už i v těchto tradičních komunitách. Sami tito Romové cítí, že globalizační tlak postmoderní doby doléhá i na ně, rodinné vazby se už delší čas přetrhávají, některé zvyklosti mizí, jiné nebudou dlouho udržitelné. Nejvíce je tíží zřetelný úpadek znalosti finského dialektu romštiny. A toto je ten důvod, proč jsme byli jako muzejníci zachraňující kulturu Romů do Finska pozváni. Naše dojmy a poznatky nejvíce zajímaly právě Romy, kteří se obávají zániku vlastní kultury. Přejí si zachránit a uchovat rodové bohatství. Právě tato uvědomělost hodnoty vlastní kultury nás u finských Romů příjemně překvapila, zejména vzhledem ke smutnému boji našich Romů s mindráky ze svého původu a všemožnou snahou jej popřít. Ostatně, finská romská žena majestátně kráčející ulicí nastrojena v přepychovém oděvu s hlavou hrdě vztyčenou vzbuzuje jako pravá dáma zaslouženou pozornost a úctu. V rámci spravedlivého posuzování však nutno uvést, že finští Romové se nestali objektem komunistické, státem řízené asimilace, a tedy degradace vlastní kultury jako Romové naši.

Foto MRK, Anna Juránková:
Finská romská zpěvačka Hilja Grönfors a její neteř Satu
K nezbytným doplňkům tradičního oděvu patří šperky.

Zkrácená verze textu vychází v říjnovém čísle listu Romano hangos – Romský hlas č. 4-2008

Autorka je ředitelkou brněnského Muzea romské kultury