Bezmála stoletou historii Literárních novin můžeme číst jako kulturní dějiny našeho státu, jejichž šest zastavení označují důležité milníky. Poprvé se Literárky, jak se jim říkalo, objevily na našem trhu v roce 1927 jako nakladatelské noviny, které založil pozdější profesor Karlovy univerzity Bohumil Mathesius.

Vydávala je postupně nakladatelství Pokrok, Sfinx a nakonec Evropský literární klub. Zastaveny byly poprvé až za německé okupace v roce 1941. Obnoveny byly hned po druhé světové válce v roce 1946 a plnily funkci nakladatelského a klubového časopisu. Mezi jejich profilové autory patřili lidé jako Alois Pražák, Max Švabinský, Jindřich Štýrský, František Halas či Emil Vachek. Podruhé je zastavili komunisté, kteří nejprve znárodnili soukromá nakladatelství a založili si podnik s názvem Československý spisovatel, který Literární noviny sice převzal, ale krátce nato, na počátku roku 1952, je zastavil.

Nová verze byla založena brzy nato a měla se zabývat kulturně politickými a uměleckými otázkami. Jako předloha jim sloužila sovětská Literaturnoja gazeta. Mezi hlavními autory byli E. F. Burian, Jan Drda, Zdeněk Nejedlý. Tento trend trval až do roku 1963, kdy došlo k první vlně uvolnění, šéfredaktorem se stal Milan Jungmann a mezi autory se objevili i doposud zakázaní či přehlížení autoři jako profesor Václav Černý, filozof Karel Kosík, kritik Sergej Machonin a i zahraniční spisovatelé Jean Paul Sartre nebo John Steinbeck. Náklad v roce 1967, kdy tam psali už i lidé Jako Václav Havel, Antonín Brousek, Milan Kundera, Karol Sidon či Petr Pithart atd., dosáhl 130 tisíc. To trvalo ale pouze do IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967, kdy po otevřených projevech spisovatelů Milana Kundery, Ivana Klímy a Ludvíka Vaculíka byla redakce rozpuštěna, a proto můžeme hovořit o třetí likvidaci.

Literárky vycházely sice dál, ale pod vedením komunisticky oddaného soudruha Jana Zelenky. Přezdívalo se jim Lžiliterárky a za kulturní noviny je považovat nelze. Obnoveny se starou redakcí byly až za Pražského jara na počátku roku 1968 a vycházely pod názvem Literární listy a později Listy až do května 1969, kdy byly zastaveny počtvrté. Sovětskou okupaci ze srpna 1968 přežily jen o pár měsíců. Tehdy se jich prodalo 300 tisíc týdně.

V exilu vycházely jako občasník pod názvem Listy a v roce 1989 se vrátily opět do Prahy jako příloha Lidových novin. Do roku 1999 je řídil Vladimír Karfík. Po něm tento list převzal Jakub Patočka, ekologický aktivista, celá redakce se vyměnila, odešli lidé jako Ivan Wernisch, Michal Ajvaz, Jiří Cieslar a další, po jejich odchodu náklad klesl na dva tisíce. Tento rok je možné považovat za pátý konec starých Literárních novin. Z novin s tradičním názvem se stal list marginální sekty.

V roce 2009 tyto skomírající noviny převzal jako jediný majitel Miroslav Pavel, bývalý zakladatel společnosti Economia. Literárky, které už vycházely jen jako měsíčník a hlavně ze začátku se pokoušely navázat na starou tradici, byly ale silně prodělkové, a proto, když jim koronakrize vzala inzerci, je v květnu 2020 zastavuje pošesté. Poslední číslo vyšlo tento týden ve čtvrtek. Naše štěstí je tentokrát v tom, že toto poslední ukončení Literárních novin nezapříčinila politická situace, ale pouze změna zájmu čtenářů. Na trhu ale zůstávají dál časopisy jako je Host, A2, Tvar, Babylon či Labyrint literatury.

(Psáno pro ČRo Plus)