Protože jsem na dovolené mimo republiku, tak to je knížka, a sice nový překlad Ireny Reifové slavné knihy Neil Postamana z roku 1985 s názvem Ubavit se k smrti a s podtitulem Veřejná komunikace ve věku zábavy.

Nejprve bych stručně připomněl, o čem kniha je. Hned v úvodu autor říká, že Orwel ve svém románu 1984 se obával těch, kteří zakážou knihy, a Huxley v knize Konec civilizace se obával, že už nebude co zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by chtěl číst. Orwel se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Stručně řečeno, Orwell se obával, že nás zničí předmět naší nenávisti. Huxley se obával, že nás zničí předmět naší lásky.

A co si o tom myslí pan Postman?

Samozřejmě jako každý autor – aby mu to dalo na knihu – musí přijít s další variantou a tvrdí, že pravdu neměl ani Orwell, ani Huxley. A podobně končí i svou obsáhlou předmluvu i překladatelka Irena Reifová, která konstatuje, že dlouhodobě nemá pravdu nikdo, ale že těm, kteří ji dovedou hledat tak naléhavě jako Neil Postamn, patří dlouhodobě úcta. My můžeme dodat, že si snad ani oba tito autoři nemuseli myslet, že mají absolutní pravdu, ale oba nás svým ostrým pohledem přinutili, abychom se nad způsobem jak média fungují soustavně zamýšleli, protože v době, kdy politika je sloučena s médii v jedno a proměňuje se v pouhý politický marketing, nemůže se nikdo z jejich dopadu vymanit. Jsou to právě média, která budou u nás do značné míry rozhodovat o zdravotní, důchodové reformě i o státním rozpočtu atd., což jsou věci, které se dotýkají každého občana. Říkám to hlavně proto, že my všechny posuny v médiích, kam patří bulvarizace, trivializace, simplifikace, senzacionalismus, personalizace, privatizace, emocionalizace, celebritizace, příběhovost a klipovitost, jak uvádí překladatelka, příliš snadno přijímáme, aniž se snažíme zevrubněji reflektovat to zásadní, a sice: co to dělá s námi jako s občany a s veřejným prostorem jako takovým.

A má vůbec cenu vydávat tak starou knihu, když vývoj médií je dnes závratně rychlý a situace v roce 1985 se se situací v roce 2010 nedá vůbec srovnávat?

Určitě to význam má, protože u nás jsme se do roku 1989 reflexí médií prakticky vůbec nezabývali a máme v tomhle směru značné mezery. Proto, zdá se mi, i tak snadno a bez většího odporu všechny módní trendy, na rozdíl od staré Evropy, přejímáme. Navíc překladatelka v obsáhlém úvodu dílo Neil Postmana zařazuje do nového kontextu a připomíná i modernější trendy, které to, co Postman nejvíc kritizoval, to znamená sbližování seriózní občanské debaty a populární kultury, tedy zábavy, některé nové studie naopak chválí a nazývají demokratickým obratem, protože tento trend zpřístupňuje velmi těžká a složitá témata širšímu okruhu lidí. Hovoří se v této souvislosti o tzv. populárním občanství. Tímto výkladem si nejsem ale moc jistý, protože politický marketing a talkshow pracují již výhradně s ikonickou kulturou a s dojmem, tedy s obrazem a ne se slovem. Slovo nás nutí myslet, vytvářet abstraktní konstrukce, kdežto obraz jen přijímáme, registrujeme a jsme při něm pasivní. To občana degraduje na lehce manipulovatelné bytosti, což je pro demokracii nebezpečný stav.

Autor je novinář a spisovatel