Albatros „vzdal“ vydání Dědiců budoucnosti alias třetí části kompletu krátkých próz Herberta George Wellse (1866-1946), zahájeného v rocích 2018 a 2019 tituly Vynálezci zázraků a Strůjci nových časů, a Zdeněk Rampas se v časopise Interkom (vychází virtuálně i na papíře) poněkud rozčiloval, že tak velký mastodont šetří na klasikovi. Asi ale byl důvod. V třetí knize je daleko méně ryzích science fiction a některé povídky s klidem lze označit za slabé. Netuším, zda tohle v Albatrosu „měli vědět předcem“, nebo to (jistě!) věděli, ale neférová katastrofa to není. Byla by, kdyby knížka nevyšla vůbec, ale držíme ji; dokonce ve stejné úpravě. Po dohodě s Albatrosem ji vydali jiní. Problém tedy nevidím. Celek tří knih obsahuje 84 povídek. V první a té letošní jich ke po třiatřiceti.

V představě, že HGW chrlil jen sci-fi dlouho žil i jeho britský následovník Arthur Charles Clarke (1917-2008), který v jednom eseji píše (v překladu Josefa Hořejšího): „Zalistoval jsem znova v jeho povídkách a překvapilo mě, jak málo jich spadá do oboru vědecké fantastiky nebo fantastiky vůbec. Přestože jsem si byl vždycky vědom skutečnosti, že jenom zlomek z jeho zhruba sta knih bylo SF, zapomněl jsem, že to platilo i o povídkách. Deprimující množství jsou hříčky a komedie, těžkopádné pokusy o humor (Můj první aeroplán), skoroatografie (Uklouznutí pod mikroskopem) anebo čiré sadismy (Kužel). Nepochybně jsem předpojatý, ale mezi těmi povídkami září skvosty jako Hvězda, Křišťálové vejce, Květ podivné orchideje a Údolí slepců jako diamanty mezi bižuterií.“

V třetí knize kompletu naštěstí taky některé Wellsovy texty vynikají. Vedle výš zmíněné Země slepců jde hlavně o Dveře ve zdi, což je známá alegorická povídka. Hrdinu potkávají opakující se halucinace na rozličných místech Londýna a trochu to připomíná efekt drog. Či se mu děje „pravé fantastično“? Efekt slavné povídky je rozhodně totální. A platí to i v případě - rozsáhlejší - Země slepců, která vychází z představy o civilizaci neužívající zrak.

Takoví jsou proti nám znevýhodněni a lidstvo by je možná zničilo, kdyby se přes jejich (jihoamerické) údolí víc přelilo. Jenže u Wellse přijde zvenčí jen jedinec a brzy pochopíme, že bude outsiderem. Když se navrch toho v údolí ještě zamiluje… Pánbů s námi a zlé pryč. Z věrohodnosti této vize ale mrazí a zaujala mě už kdysi, když jsem ji poprvé četl ve sbírce Povídky s X, pro niž ji před půlstoletím přeložil Vladimír Svoboda. Tak jako přeložil Vládu mravenců, jejíž poslední věta zní až drtivě (i tato povídka se odehrává v Jižní Americe): Odhaduji, že k objevení Evropy by mravenci mohli dospět asi tak v letech 1950 až 1960.

Dědicové budoucnosti sice jsou dnes překladateli Vladimíru Svobodovi (1927-2022) úvodem věnováni, ale jinak je přeložil výhradně autor věnování Zdeněk Beran. Co tu ještě najdeme?

Třeba Obrněné stroje. Na této válečné povídce zaujme nejen to, že předpověděla šokující tanky první světové války, ale především, nakolik jsou líčené boje obdobou těch ve Válce světů. Němci zde sice nejsou Marťany, ale mají-li obrněnce, skoro ano.

Další příběh Chlupatci je však víc populární statí než prózou. Líčí setkávání našich prapředků s neandrtálci. Soudný den táhne čtenáře právě na opačný konec času a je to víc humoreska. Kdesi se o ní snad zmiňuje i Hašek, ale omylem ji má za román. Jde jen o pár stránek, které katolík nevrle odmrští, a končí se větou: „A teď,“ pravil Hospodin, když nás vysypal z rukávu na planetu, kde nám určil žít (a totiž oběžnici kolem zeleného Siria), „teď, když už mne i sebe chápete o něco lépe…, ehm, zkuste to ještě jednou.“

Wells inspiroval zástupy následovníků a existuje v té souvislosti taky jedna působivá dětská kniha (1958): Tomova půlnoční zahrada. Napsala ji Ann Philippa Pearceová (1920-2006) a příběh pozoruhodně, zvláštně pracuje s časem a dimenzemi. Román byl mnohokrát zfilmovaný a jistě vznikl i pod vlivem některých Wellsových vizí; nejen Dveří ve zdi, ale třeba i smutné povídky Překrásný oblek.

Úvodem Perly lásky pak HGW nadhazuje, že sám neumí rozsoudit, zda jde o půvabnou bajku či „nejukrutnější příběh všech dob“. Osobně se přikláním k druhé možnosti, i když považuji sarkofágy a přehnané uctívání mrtvých za pošetilost. Ale… Jen málokterý příběh disponuje natolik drtivými posledními slovy.

Pozoruhodná je i horolezecká eskapáda z Alp či Záhada v čísle 7. Ta se zabývá vražedným efektem blesku. Náš zakrslý soused je pouhá banalita, ale koukejme, klidně mohla inspirovat známou holmesovku Šplhající muž. V povídce Jak se z Gabriela stal Thompson tvrdí pak H GW, že v každém manželství nakonec jeden z partnerů vysloví jednu z těchto vět. 1. Takhle jsem si to nepředstavoval, ale půjde to. 2. Takhle jsem si to nepředstavoval, ale musíme se s tím poprat. 3. Takhle… - a nedá se to vydržet.

Wells dokonce napsal i román o příchodu pravého anděla na svět (Podivuhodná návštěva) a zde není, nicméně o čertově návštěvě cosi zvíme (Čertovi divocí osli). Na podobném principu je postavena i hororová hříčka Vyslyšená modlitba. Oč jde? Co by se mohlo také semlít, kdyby arcibiskupovi Bůh jednou… opravdu odpověděl. A další parafrází na příběh o ďáblech vstupujících do malířových obrazů je pak Umělec tělem a duší. Spíš ze světů Jeroma Klapky Jeroma ovšem pochází text Dokonalý gentleman na bicyklu - s předvídatelnou pointou. A Waydův elixír je pak povídkou, kterou se Svěrák a Smoljak klidně mohli inspirovat, když psali Jáchyme, hoď ho do stroje. Jak si totiž vzpomenete, taky v tomto filmu vychází ve finále najevo, že Koudelka hraný Sobotou vítězil díky kondiciogramům, které byly omylem vypracovávány pro někoho úplně jiného. Obdobný princip fungování placeba v Elixíru představuje Wells.

Hříčka Zneuznaný umělec je pak jen kuchařská historka, ale Dunneovou kdysi slavnou knihou Experiment s časem se inspiroval příběh, kde dojde přímo v poštovní schránce k záměně dvou výtisků novin z 10. 11. 1931 a 10. 11. 1971. Až čapkovsky vyznívá poučení z Troubení k poslednímu soudu, odkud cituji: „Když je něco sdostatek výjimečného a velkolepého, nikdo si toho ani nevšimne. Lidé si půjdou po svých, i když jeden vstane z mrtvých a ohlásí jim příchod království nebeského. Ač se jim zjeví samo království a celá jeho sláva, ač je to oslní, oni se nezmění. Dál se budou věnovat svému, asi jako se králíci v kotcích starají jen o své krmení, i když sto kroků od nich pálí dělostřelecká baterie. Protože králíci jsou králíci a jen se živí a rozmnožují. A lidé jsou jen lidé a mají návyky, mravy a předsudky. Co je stvořilo, je bude soudit, a co je zahubí, k tomu sice občas stočí zrak (podobně jako když králíci zabloudí pohledem k otřásajícím se dělům), ale jinak se nenechají vyrušit ani od salátu, ani od svých samiček.“

Wellsovy povídky shromážděné v knize Dědicové budoucnosti vyšly původně časopisecky mezi lety 1887-1937.

Dědicové budoucnosti. Sebrané povídky H. G. Wellse, svazek III. Překlad Zdeněk Beran a Vladimír Svoboda. Vydalo nakladatelství LEVYN. 2023. 384 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/525372/dedicove-budoucnosti/