Vaculíkovsky robustní deník Michela Tourniera

Výtky nakladatele Gallimarda (po zveřejnění jednoho svého románu jinde) odbude spisovatel Michel Tournier (19.12.1924-18.1.2016) korejským příslovím: „Drobné zrady dělají velká manželství.“ Do deníku pak suše poznamenává, že ono „korejské přísloví“ si pro daný účel na místě vymýšlí...

Tolik jeden z osmapadesáti záznamů přiřazených v Tournierově stylizovaném deníku jednoho roku pod měsíc březen. (Rok neoznačený letopočtem je rozčleněn pouze do dvanácti měsíců coby kapitol. Formou jako by si tak knížka nárokovala jistou nadčasovost.) Je v něm ironie, sebeironie, přiznání k mystifikaci. Nevystihuje ale zároveň paradox naší civilizace? Cožpak před čímkoli, co se tváří jako východní moudro, nejevíme tendenci sklonit se, srazit podpatky, padnout takříkajíc na zadek? (A nemá se v daném případě věc spíše tak, že i zrada vnímaná pachatelem jako drobná může manželství zcela zničit, pokud mu ji druhý neodpustí?)

Momenty vaculíkovské

Hned první z březnových zápisků se týká počasí a zahrady: „Suchý a prosluněný chlad. Zahrada je čistá a nehybná jako obrázek.“ (Červenec pak spisovatel charakterizuje jako „aktivní léto“, zatímco srpen jako léto „pasivní“, směřující k podzimu; za „vrcholného léta“ – německy Hochsommer – nastává únava z vedra, ve vzduchu visí elektrické výboje a bouřky.) Podobně jako Ludvík Vaculík (23.7.1926-6.6.2015) rozvíjí Michel Tournier postřehy a glosy ve stálém kontaktu s přírodou. Dění na zahradě, potažmo v domě (tvůrce obýval bývalou faru na venkově poblíž Paříže) je věnováno patrně nejvíce z deníkových oddílků. Rozdíl vůči Vaculíkovi je ovšem v tom, že Tournier si najímá zahradníka, kdežto Vaculík třeba sám štípal dříví. (Zápas/souhru dřeva a nástroje Vaculík např. ve fejetonu Bez Googlu líčí zasvěceně, kdežto Tournier pozoruje kácení stromu jaksi zvenčí a s úvahou, co by se stalo, kdyby ...)

Vaculíkovsky robustní jsou Tournierovy aforismy a úvahy věnované veřejnému dění. Jako kulturní celebrita býval zván na kulturní akce, vedle jiných osobností jej vícekrát poctil návštěvou jeden z francouzských prezidentů. V rámci společenské konverzace, stýská si Tournier, totiž nešlo v určitém okamžiku neříci: „Pane prezidente, přijeďte.“ Tichá naděje, že pozvaný stejně nepřijede, se nakonec nepotvrdila. K prezidentským návštěvám pak – k hostitelově pramalé radosti – pokaždé patřilo, že ochranka obrátila dům vzhůru nohama. (Zde se, dodejme, přímo vnucuje obtížně přeložitelné / kulturně přenosné: „Přijďte zas, my k vám také nechodíme.“ Anglicky snad: „Come again, sometime...“ s patřičně odrazující intonací u „sometime“.) Vaculíkovskou originalitou, hranatostí až nekorektností se vyznačují Tournierovy úvahy o francouzštině, němčině a angličtině (jazyku nyní „vykořeněném“, původně prý „kreolštině“ na bázi francouzštiny, mazaně vynalézavé „jako každá kreolština“).

Náboženství, civilizace, alkohol

S Vaculíkem pojí Tourniera též setrvalý ohled na víru a rozhovor s ní. Jako Vaculík se vymezuje proti převládající laxnosti: „Obecně lze konstatovat, že Voltaire je ve Francii hrozně přeceněn. Co zůstává z jeho díla? ... Představuje však zábavného, ležérního intelektuála, jakého Francouzi považují za ideál zapomínajíce na to, že největší Francouzi se jmenují Corneille, Balzac, Victor Hugo, Zola atd. a že jsou těžkotonážní, majestátní a silní.“ (Přiřazeno pod červen, kdy autor listuje novým vydáním Voltairova Filosofického slovníku, díla „povrchního“, „zoufale průměrného“.) Jaký to kontrast s několika bezděčně voltairovsky ležérními pasážemi z deníků Michala Viewegha z let 2005 a 2010, jinak nejspíš vrcholného Vieweghova díla! (V paměti mi trvaleji utkvěla jedna: „Islám naléhavě potřebuje vizážistu.“)

Citujme ještě v úplnosti jeden z dvaapadesáti záznamů červencových: „Vychutnávám si portské, přitom čtu noviny. Neběží o maličkost: tři měsíce jsem si zakazoval jakýkoli alkoholický nápoj. Dnes ráno jsem mohl odpovědět na tři otázky: 1. Jsem takové abstinence schopen? Odpověď: ano. 2. Připravuji se tím o něco? Odpověď: ano. 3. Jaký z toho mám užitek? Odpověď: žádný.“ Není vyznění opět až vaculíkovsky provokativní? „Ode dneška už natrvalo ani kapku!“ – To jsem naposledy četl v deníku filmového kritika Jiřího Cieslara (7.2.1951-16.1.2006) z let 2003 až 2006 vydaném nedávno pod názvem Matouš (kniha je nazvána podle křestního jména terapeuta, u něhož se Cieslar léčil z alkoholismu a depresí), předtím v jakémsi rozhovoru herce Tomáše Hanáka. Cožpak ale opravdu, navažme na Tourniera, musí být nediskutovatelným cílem (přes nějž takříkajíc „vlak nejede“) vymanění se ze závislosti na alkoholu pouze a jenom doživotní úplná abstinence jako jediná udržitelná alternativa? Není totální abstinence až nelidská? Nepatří výroba a konzumace alkoholu k samotným základům naší civilizace? Neopěvuje náhodou už Bible, jak víno „obveseluje srdce člověka“ (Žalm 104)? Nebyl snad nakonec také zde zanedbán rozhovor s židovsko-křesťanskou tradicí, zatímco byly poněkud jednostranně zpytovány tradice východní?

Jak vidno, stylizovaný Tournierův farský deník blíže neurčeného roku je podnětný, provokativní, relevantní, aktuální. Já si jím zmírňují dvojnásobný abstinenční příznak: Už přes rok mi chybí pravidelné fejetony Ludvíka Vaculíka a postrádám deník roku 2015 srovnatelný s Vieweghovými deníky (jedinečnými např. množstvím zapracovaných minirecenzí knižních novinek) z „báječných“ roků 2005 a 2010...

Tournier, M.: Journal extime. Edition revue par l ́auteur. Gallimard 2004, 272 s.