19.3.2024 | Svátek má Josef


KNIHA: Upíři na Rusi

30.1.2023

Na konci loňského roku to bylo, kdy se na pultech knihkupectví objevilo první knižní vydání slavného Švandrlíkova komiksu Jak vyhynuli upíři na Rusi. Je až neuvěřitelné, kolik let čekalo toto brutálně vtipné dílo v pomyslném šupleti: od roku 1968. Za tu dobu se naň doslova nabalila legenda, kterou už nerozptýlím.

Nebo jen trochu. Každopádně je realitou, že zkušený humorista Miloslav Švandrlík kdysi navrhl synopsi „prvních“ dvaapadesáti dílů Upírů na Rusi a skutečně není vyloučeno, že si ve snu představoval jakousi nikdy nekončící sérii příhod ze starého Ruska.

V prvních měsících roku 1968 to na tento plán v týdeníku S32 vypadalo a remitenda se díky Nepraktou kresleným upírům neustále snižovala. Časopis, který by jinak byl docela jistě zrušen, tím povstal jako fénix z popela a redaktoři ještě povzbuzovali autory. Po každém dalším pokračování chtěli, aby Švandrlík a Neprakta mužiky zobrazovali ještě hloupější a Rusky ještě krásnější. Euforie vydržela po třináct týdnů, to ano, ale číslo, které se dostalo do trafik ve středu 21. srpna 1968, se bohužel stalo číslem posledním. Pak už jen… Pro mimořádné a „revoluční“ vydání Jiří Winter vytvořil obálku časopisu S32 s fotografií Václavského náměstí zaplněného aktéry upířího komiksu. Všemu vévodil nápis UPÍŘI JSOU TADY. Už se ale tato obálka do rukou čtenářů nedostala, protože redakci navštívili ruští vojáci a nejen tento seriál, ale i spoustu fotografií a „lejster“ začali vynášet do vnitrobloku, kde vše bezohledně spálili - včetně čtyř dosud neuveřejněných pokračování Upírů na Rusi.

Smysl pro humor Ivanové patrně neměli a smysl pro krásu Winterových linií pak již vůbec. A byla to vražda. Co jiného? Navíc… Neprakta ve stejném čase ilustroval Škvoreckého román Tankový prapor. Ten měl vyjít v Lidovém nakladatelství. I tyto obrázky okupanti upálili.

Příběh vampýrů z Rusi je přitom „celkem prostý případ,“ jak by doktoru Watsonovi dost možná sdělil jeho přítel Sherlock Holmes. O velice půvabnou Táňu se v onom příběhu až fanaticky uchází četník Lamarov, v jehož moci je poslat ji a celou její rodinu na Sibiř.

Jako by se ale nad děvčetem v tomhle momentě ustrnul Bůh, spatří Lamarov po jednom z vyhrožování na ulici štíhlou a temnou, blížící se k němu postavu. Jak zví, je to budoucí sebevrah, ale Lamarov to považuje za pouhý vtip.

Cizinec v cylindru ne. Je to vážný a příšerný host ve městě. Vstupuje do kostela a oběsí se na pravoslavném oltáři. Považují to právem za znesvěcení a hejtman káže pobudu zahrabat jako poslední mršinu psa. A tak četník Lamarov plní pokyn. Do půlnoci se nato opíjí vodkou a vrací se okolo hřbitova. Ze vrat zrovna vychází povědomá figura. „Pil jsi na mé zdraví, četníku?“ Kdo by se po takovém setkání v hrůze nerozběhl?

Oživlý sebevrah klidně zaklepe na dveře překrásné a za noci úplně nahé herečky Koušikové. Ta ho pustí do komůrky, ale neudělala by to, kdyby věděla, že jde o vampýra, který jí vedle lůžka vysaje krev.

Na zpáteční cestě ke hrobu potká upír lupiče, jenž jej podvakrát zasáhne kulemi z pistole. Upírovi se vůbec nic nestane a zločinci pouze suše sdělí, že ho ještě přijde navštívit: až nastane čas. Napit a blažen se navrací do hrobu, aby ho nezastihl první sluneční paprsek.

Hejtman nazítří Lamarovi naprosto nevěří, protože byl opilý. A vyžaduje důkazy. Těmi se má stát hrdlo zavražděné herečky, ale hejtman zůstává zatvrzelý nadále. Považuje to jen za vraždu výstřednice. Ale zloděj, který upíra potkal, se chce dát Lamarovem radši zatknout, než by čekal na další setkání s démonem. Už se prý nikdy neodváží vyjít po setmění.

A ukáže Lamarovovi stopy po výstřelech v bílé hřbitovní zdi. Vtom četník zahlédne milovanou Táňu s jakýmsi chlapcem. Polapí dívku, ale ta tvrdí, že šlo pouze o „náhodné setkání“. Lamarov ji vzápětí opět vydírá z moci své funkce - a zve večer k sobě.

Táňa doma řekne otci, že se radši utopí ve Volze, než by se nechala zneuctít. A jakmile se smrkne, lezou z hrobů dva upíři: oběšenec a herečka. Poté spolu křepčí na hřbitovní zdi a zkušenější upír zve svou dámu v rubáši na „kalíšek čerstvé krve“. Bouchá u Lamarova a herečka dodá ženský hlas. Četník otevře a zkušený vampýr ho zlikviduje. Dámu nakonec pouze mrzí, že je upírkou teprve den a musí „hned konzumovat fízla“.

Další četník oznámí hejtmanovi, že je Lamarov mrtev. Ale hejtman i dál nevěří v upíry a řve, že pošle na Sibiř sto lidí, přičemž dalších padesát nechá zmrskat na náměstí. Občané sledují Lamarovův pohřeb a jsou si jisti, že se stane po smrti upírem. Byl to mizera. A i Táňa má větší strach z mrtvého Lamarova nežli z živého. A tak jí otec rázně připomene, že nepozve-li upíra do domu sama, nesmí vstoupit a nedokáže to.

Opět se setmí a starý upír a upírka lákají nového druha-četníka z hrobu. Lamarov leze ven a dál myslí na Táňu. Pouze lituje toho, že se jedná o první noc, kdy bude scházet v hospodě, a toulaví psi, kteří jej už z dáli zvětří, vyjí jako pominutí. Vycítili, že okolo prochází mrtvola.

Do ní přetavený snoubenec zaklepe na Táňu, ale rodičové se hlasitě modlí, zatímco upír zběsile kope do dveří. Nakonec to Lamarov vzdá. Začíná pršet, i jde se ukrýt pod strom. Do toho sjede blesk a padlý kmen upíra přitiskne k zemi. Nedostane-li se Lamarov dolů do hrobu do svítání, bude to jeho konec.

Okolo projíždí vozka, uslyší krkavce a najde omdlelého Lamarova. Vše vypráví hejtmanovi. Také o tom, že se četník za noci dobýval do domu snoubenky. A i kněz říká hejtmanovi, že je Lamarov upír a je nutno probít jeho srdce dubovým kůlem. A tak hejtman káže položit Lamarova do rakve a zamknout ji do věznice. Až tady se proměněný četník probere.

Hejtman mu sdělí ortel okýnkem, ale prý Lamarova ušetří pod tou podmínkou, že mu bude četník následně dodávat jména „nových upírů“, aby je hejtman mohl včas likvidovat. Trochu absurdní motiv, řekl bych.

Nazítří hejtman hodlá Lamarova znovu pohřbít, aby měl fízla i mezi nebožtíky. Oba původní upíři lezou za tmy z hrobů a tentokrát míří na ples a domnívají se, že „hlupák“ Lamarov asi někde zahynul. Starý upír bezohledně vyrazí okno půjčovny plesových kostýmů a herečka si jeden vybere. Ještě včas uniknou majiteli a zcizí koňský povoz. Starý upír přítelkyni varuje, aby se nikdy nezastavovala před zrcadly. Byli by tím prozrazeni.

Čekají před budovou, dokud je někdo nepozve dovnitř. Stane se a upíři se na plese rozdělí, aby si každý vyhlédl oběť. O starého se brzy zajímá sama kněžna a on se představí jako plukovník Smirnov. Ujišťuje kněžnu, že se podobná plesová nádhera nevidí ani v Moskvě.

Upírka zatím zaujala mladého poručíka Jekimova, který se prý dosud nudil. Jdou si zatančit. Starý upír ji kněžně označí jako svou sestřenici a poručík brzy touží pro Táňu i zemřít. Ta jej ujistí, že se to může brzy splnit.

Ale v zrcadle v předsálí si Jekimov povšimne, že se jeho dáma neodráží. Ona mu prokousne hrdlo. Vzápětí je nalezena i mrtvá kněžna. Oba upíři horempádem prchají domem, aby je vzteklí účastníci plesu nezavlekli před zrcadlo. Vylezou až na střechu.

Ozbrojení obklopí dům a upír i upírka vyčkávají za komínem. Tu jsou spatřeni. Dočkají se kulek, jenže umrlce nelze zastřelit. Herečka se poprvé vyznává, jak krásné je být upírkou.

Blíží se svítání a starý dostane spásný nápad. Táňa si má prý svléknout ukradené šaty a hodit je se střechy dolů. Jeden pozorovatel domu opravdu považuje pád šatů za moment, kdy upíři seskakují na dvůr, a volá ostatní. Nemrtví se zatím rozběhnout po křivolakém hřebeni a skočí dolů na opačné straně, ona úplně nahá. Rusové uhánějí marně za „ďáblovými spřeženci“. Naskakují i na koně, ale zbytečně: oba upíři se vrhnou na kmen stromu a prchají po dravé řece. Jezdci se do proudu neodvažují. Upíři vylezou na břeh. Sice míří ke hřbitovu, ale pozdě: kohouti už kokrhají. Starý upír se nevzdává. Najde koně a ženou se ke svým hrobům na jeho hřbetě. Svítá. Nenajdou-li temný úkryt, bude to znamenat konec.

Starý naštěstí náhle uvidí jeskyni. Uvnitř panuje tma zrovna jako v hrobě; to potřebovali. Už se jim klíží oči. Upadnou, tělo na těle, do hlubokého spánku.

Ve městě se zatím strhne hotová vřava. Občané prosí, aby jim bylo dovoleno rozkopat hroby. Pravoslavný kněz to označí za hřích, ale hejtman dovolí otevřít alespoň dva hroby herečky a oběšence. Občané je najdou prázdné a někdo míní, že to znamená, že upíři někde venku bídně zahynuli. V plném slunci - a třeba byli navíc rozsápáni zvěří.

Lidé děkují svatému Ivanovi, že je ochránil, ale mýlí se. Další noc oba upíři opět vstanou a ve městě se rozmáhají krysy a netopýři i další „nemytá žoužel“. Lamarov posléze najde na své vražedné pouti vanu - a domnívá se, že by v ní mohl být elixír mládí. Jenže se vykoupe a pouze zfialoví. Takto bizarně zřízený podá i hlášení hejtmanovi, přičemž je spokojen, že nadřízený patrně nemůže poslat na Sibiř mrtvolu.

I popovi je hlášeno, že se našla upírka, a on je připraven zachránit další duši: proklát ženské srdce dubovým kůlem. Špička je namazaná česnekem, a když kněz bodne, na tváři dámy se rozestře blažený výraz.

Hejtman se má konečně dočkat stížnosti od Táni, která mu pochopitelně chce sdělit, že již déle noční strašení nevydrží. Kéž ji hejtman vyslyší! Ale oba její rodiče ji odrazují, že ji dá leda zmrskat. To se i stane a její otec po dceřině návratu konstatuje, že ji přece mohl zmrskat sám. „Proto jsi k hejtmanovi nemusela.“

A Lamarovovi prý uchystal přivítání. Ten je nadále fialový, ale prahne po hřbitovním životě s krásnou Táňou. Budou prý jako dvě hrdličky. Jenže ouha, u domu číhají otcovy krucifixy. A česnek. Na útěku padá Lamarov protentokráte jen do kádě s vápnem.

Když se vrátí na hřbitov, ujistí ho druzi, že se zaň musí každý upír stydět. Odpovídá, že je i mrtvý stále zamilován, což je k zbláznění, a oni konstatují, že se podezřele málo rozmnožují. Proč jen „výroba“ nových upírů vázne? Zvou Lamarova na lov, ale tomu prý nedovolí zapomenout na Táňu ani hektolitr krve.

Město se opět propadá do tmy a upíří jsou si celkem jistí, že se lidé radují ze života pouze bláhově. Starý upír všem ukazuje, kde bydlí tlustý kupec, který čekává na přítelkyni. Nemrtvý zná jejich smluvené znamení - tři údery do dveří. A tak jim nic netušící tlusťoch hodí klíče. Následuje krvavá hostina a Lamarov pro dobře živeného kupce takřka zapomene na žal. Tu buší kupcova milá. I jí jsou klíče hozeny. Dívka už dopředu lituje, že se opět octne v náruči odporného „obchodníka s lojem“, avšak najde ho zamordovaného, a tak zjišťuje, kde má „rublíky“. Jenže se vynoří upíři a ujistí dívku, že rubly spočítá asi teprve na hřbitově.

Zlikvidují ji a ženou se k onomu hřbitovu a jenom nikde nevidí četníka. Ale co. Už vědí, že asi opět do něčeho spadl.

Lamarov je však u hejtmana. Hlásí dva nové upíry, a to kupce a jeho milenku. Kněz hejtmana už začíná obdivovat, jaké má při vyhledávání upírů úspěchy. Pop kůlem vykoupí dámě pouť do nebe, ale nad tlustým kupcem váhá, zda se špičkou kůlu vůbec dostane k srdci - pro samé sádlo. Ale dostane a na hřbitově se budou diviti, že nedostávají nové příbuzenstvo. Opět byly dvě duše vykoupeny…

up

Tečka. Další kontury seriálu o upírech na Rusi známy nejsou. Jen těžko lze odhadnou, zda v něm bude jednou někdo, vybavený svoleními, pokračovat.

Zrovna tak netuším, zda by se nad tím dílkem nudil tvůrce známého film Ples upírů Roman Polanski, nicméně na Švandrlíka to byl ucházející výkon.

https://www.detske-casopisy.cz/komiksy-ze-sveta-sovetu-32-rocnik-1968/