Tereza Knotová je literární badatelka a komparatistka. Zhruba v době, kdy přišla do prodeje i Linhartova publikace Geografie Edenu, tj. průvodce českou a waleskou krajinou s podstatným přihlédnutím ke knihám a autorům, vydala vlastního průvodce. Taky jde krajinou. Ženštěji a stejně magicky.

Vertikály, horizontály, křižovatky Terezy Knotové pramení z pocitu, vize a přesvědčení, že se jako lidi nesčetněkrát míjíme. Na kolech, pěšmo, v autě. Míjíme se i proto, že někdo bojuje se životem po horizontále - a jiný stoupá či rovnou padá vertikálně. Minou se. Minou, ale občas se potkají. Na některé křižovatce života. Nato jdou dál spolu,

Druhým přesvědčením autorky je to, které převzala nejen od Simona Schamy, jak uvádí. Krajině nelze nepřiřknout kulturní paměť. Co víc, už ji má a nese uvnitř sebe. Lidé se tu zobrazili jako předtím geologické zlomy a jsou to občas pancharti, ale čas od času velcí tvůrci. Ti krajinu ctí. A žasnou. My pak zase žasneme, že je tolik básní generováno konkrétní studánkou, horou, planinou, zříceninou. Jen jsou někteří k tomu slepí jako krtci.

Knížka Vertikály, horizontály, křižovatky pravému slepci oči stejně neotevře, nicméně doplní do portfolia ledacos těm, kteří aspoň pomrkávají. A vnímají tep, cítí srdce a neumřeli ještě svou duší jako příšery. Mají ducha. Vedle knih tu pracuje Tereza i s korespondencí - více i méně výrazných literátů -, s verši nebo deníky. Kumuluje tak postřehy a pocity a umocňuje význam „křižovatek“. Nejprve proberme její cíle na svislicích.

Jsou to Sněžka a Říp - co hory. Taky čtyři hrady včetně Bezdězu, jehož „závratné“ výšiny mě jako chlapce uhranuly. A propustě do hlubin země - v Příbrami nebo Jáchymově.

Horizontální čáry pak Tereze připadají jednak jako řeky (Sázava, Vltava a Labe), jednak jako pohoří (Šumava). A křižovatkami jsou města České Budějovice, Praha i Brno; ale podle srdce autorčina i různá nádraží a… Lovoš. Co je Lovoš?

V knize Alfreda Döblina Valdšten stojí: Tam u Litoměřic… se labské údolí sevřelo, všude ovocné stromy s hustým listím a obalené plody; zelenavá, hnědá, modravě měňavá réva na svazích, vsi, vsi. Za nimi táhlá pásma hor, kužely v oparu. Cesta příkřejší. Napravo a nalevo Radobýl a Lovoš; smrkové lesy. Divoce v nich rostly slzičky; Panna Maria je vyplakala cestou na Golgotu. Kde už je matička Praha. Kolem tekly drobné prameny; huňatý mužíček při nich sedá v zeleném kabátku, palce u levé ruky chybí, šije si botičky, červené vlásky má; hrnec si chová pro duše utopenců…

Autorka na pravých místech podobně cituje bezpočet dalších českých i německých spisovatelů. Třeba o zmíněných nádražích tu mluví (střídmě) Jan Hanč a básní Jiří Kolář i Bohumil Hrabal (nádraží Libeň). Holan napsal Loučení u vlaku a současným králem železnic je po Branaldovi Jaroslav Rudiš. A řeky?

U Sázavy nesmí chybět stín Boba Hurikána - Josefa Peterky, ani citace z Nevrlého Nejkrásnější sbírky. Foglar nemusí figurovat všude, tak tu není a dámou byl vynechán, ale připomíná se jeho následovník Oto Janka (Rytíř na kajaku). Tím zcela první „kajakářem“ na Vltavě byl roku 1502 rytíř Jan Zachař z Pašiněvsi; měl kajak od Eskymáků. A jemu ještě ne, ale snivému Jankovi připomínal způsob využití tohohle typu plavidla kentaura: „Půl člověk a půl kůň. Půl člověk a půl loďka.“

Na Šumavě pak nelze necitovat Josefa Váchala a Karla Klostermanna, ale zaskočí sem i Jan Otčenášek (Když v ráji pršelo), Johannes Urzidil (Jdu starým lesem), Josef Kroutvor (Klobouk, kniha a hůl) a Adalbert Stifter (Lesní studánka).

Netuším, zda mezi kopci zapadlý „Kárštejn“ je taky pravou vertikálou, ale naší dámě určitě. „Čechy patří Čechům, ale Karlšten je můj, mou prací i myšlenkou,“ řekl jeho zakladatel a Tereza Knotová k tomu píše: „Vertikála zde nelže. Nejvyšší místo, hradní donjon, skutečně má směřovat co nejblíže Bohu.“ Citovány tu jsou, jak jinak, Povídky karlštejnského havrana (Třebízský) a snad i Máchův deník. „Jednou večer, když se ve společnosti několika spolužáků bavil, tázán byl, proč není vesel a co mu schází,“ podotýká Gustav Pfleger. „Odpověděl Mácha: Jsem mrzutý dnes; půjdu na Karlštejn. A vyšel o půl desáté navečer. Vyšel v čirou noc a bloudil až ku Karlštejnu; druhý den přišel do koleje později než kdy jindy.“

Zvláštní. Tuto skutečnost jsem neznal, když jsem ve věku něco přes dvacet, úplně sám a taky nevesel… vycházel z Berouna vstříc temnotě. Bylo to koncem let osmdesátých a nijak jsem tehdy nebloudil, i když jsem - jako Karel Hynek Mácha - taky vyrazil do noci a s plánem. A držel jsem se řeky. Než jsem ale tenkrát došel ke Karlštejnu, naložilo mě policejní auto a dovezlo na železniční zastávku. Tak. Máchovi se, řekl bych, nic podobného nestalo.

Touto snad banální příhodou končím krátkou referenci o knize Terezy Knotové, která je krásná už tím, že vyhrabávaná fakta nejsou nejpodstatnější. Ne. Důležitá je chůze sama, jak ji velebil už Thoreau, a pak atmosféra. Dech krajin, které nelze svázat a spoutat pouze do tří souřadnic. Abychom krajinu pomyslně uchopili, ony souřadnice se hodí, to ano a byl to dobrý nápad, ale podstatnější je život. Život vetkaný do řek a do kopců. Do ulic měst i věží hadů a hrádků. „Říp, ten znamená vertikálu příslibu a možná proto považují případní prezidenti za tak důležité ukázat se tam. Myslí si, že právě oni mají znamenat budoucí příslib,“ píše autorka. „Často si neuvědomují, že to je jako s pruty knížete Svatopluka…“

Ani čedič Řípu se nakonec nestal základním a tím hlavním a jediným pod Národním divadlem. Proč? Nepodařilo se ho v 60. letech 19. století přisekat do správného tvaru. Zvítězil tím žulový kvádr z Černokostelecka, zatímco řípský kámen užit jen jako podklad. I tak se stal jedním ze sedmi hlavních základních kamenů, které nemá a nesmí zvrátit jakákoli lidská zloba. K čemuž autorka dodává: „Kdo si myslí, že sám může být příslibem, a nestojí o svazek a společenství ostatních, těžko může obstát.“

Tereza Knotová: Vertikály, horizontály, křižovatky. Průvodce krajinou. Volvox Globator. Praha 2022. 216 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/517640/vertikaly-horizontaly-krizovatky/