19.3.2024 | Svátek má Josef


KNIHA: Strojem času do Německa třicátých let

16.8.2022

Znovu a znovu překvapuje, kolik lidí se nechalo zmást nástupem šílené mašinérie uvnitř předválečného Německa, aniž docenili její apokalyptický defekt. Julie Boydová efekt-defekt dokumentuje svou fascinující knihou Cestovatelé ve třetí říši - alias sumářem pohledů spousty cizinců. Sumou nakouknutí zvnějšku na Hitlerovu zem - během druhé a třetí dekády minulého století.

Zatímco svědectví poutníků, kteří se vyskytli v Třetí říši teprve v letech 1939-1945, už je nutně svědectvím těch, co pochopili, která bije, jejich benevolentním předchůdcům to opakovaně nedocvaklo. Přitom se motali v zemi-hotovém pekle. Ale žár necítili a hovořili o Němcích nadšeni. Hitlerovi sedli na lep a někteří si dokonce představovali, že je gentleman.

Dnes to nechápeme, aspoň nejsme-li historiky-specialisty, a musel by někdo vynajít stroj času, aby nás do té doby vozil. Až po exkurzi by nám došlo, čím vším Vůdce a jeho lidé mátli tolik cestovatelů… Ale stroje času zatím není (možná s výjimkou srpnového čísla časopisu XB-1, kde najdete dlouhý článek o filmových časových smyčkách), a tak doporučuji knihu paní Boydové, která za ni obdržela Los Angeles Times Book Prize 2018.

A podle mínění týdeníku Spectator a čtenářů Guardinu ta dáma tehdy „spíchla“ knihu roku. Ehm, spíchla. Muselo jí to dát ohromnou práci.

Nejde jí o pohled na válku. Ta ještě nebyla, aspoň ne světová, a paní Boydové se nejedná ani o pohled na obyčejný život za kulisami války. Ale vhlédla do světa průměrného Němce v době, kdy naň v jeho vlasti takřka vše působilo překrásně, a nakoukla dovnitř skrz návštěvníky s jinými pasy.

Těch pravých důvodů, proč tam vůbec Angličani, Američani a příslušníci mnoha dalších národností tenkrát jezdili, bylo víc, a až koncem let třicátých některých příčin ubývalo. Ale nijak rychle. Do Křišťálové noci 1938 se NA POVRCHU hodně věcí zdálo v pořádku.

Boydová se nevyhýbá ani výletům za sexem - a kupříkladu věhlasný kritik a spisovatel Christopher Isherwood (pozdější objevitel Raye Bradburyho, jehož 451 stupňů Fahrenheita vzniklo taky pod vlivem pálení knih v Německu) je příklad takového turisty. Byl, mimochodem, gay. Fatální nebezpečí nacismu zřejmě roky a roky nepostřehl. Nebo nechtěl postřehnout?

Podtitul Boydové knihy Vzestup fašismu očima obyčejných lidí není tedy úplně přesný, protože vidí rovněž očima Isherwoodovýma - a mnoha umělců i včetně výtvarníka Bacona. Pro někoho překvapivě selhávali právě umělci často, když zavírali oči před podstatnými fazetami celé tamní mozaiky. Oproti tomu tehdejší novináři podávají vyvážená svědectví (to jim připišme ke cti) a píší velmi jadrně o světě, který zrodila - Němce zostuzující - Versailleská smlouva, ale samozřejmě nejen ona.

Jednou z pozoruhodných reakcí na potupu zmíněné smlouvy a potupu let 1914-1918 byl v Německu i kult těla, nahoty a dokonce sexu, s jakým se Britové, ale ani Američané ve svých domovinách nesetkávali. Obnažování nelze přitom považovat za jakýkoli projev německé „dekadence“, bylo by to jen pokrytecké, a cestovatelé tou zemí se často zmiňují o „kráse a půvabu“ postav zdejších chlapců a mužů. - Hosté, kteří veřejně nechválili židovské „plémě“ (a pokud jen možno sami nebyli téhož původu), směli v „překrásné nové zemi“ nevyhoštěni pobývat, přičemž bývali zasaženi neobyčejnou vstřícností.

Nejvýrazněji byla směrována na Brity, od kterých si Adolf Hitler mnoho sliboval, a autorka rovněž vystihla jen zdánlivě nepatrný, v důsledcích ovšem podstatný rozdíl v povahách obou národů. Lidově řečeno se Němci „neupejpali“ - a nechápali ostrovní odstup. Navíc tady existovalo něco jako kolektivní duch národa, zatímco individualismus nefrčel. Britové si prostě museli na svého „kolektivního ducha“ počkat do své chvíle války, což bude ta, kdy je Hitler napadl.

Jenom málokterá totalita světových dějin vítala návštěvníky vstřícněji a přátelštěji než ta německá! Mnoho veskrze slušných lidí se ODTAMTUD vrátilo a pělo na Němce chválu. Zlo bylo totiž imanentní a smíseno s příliš mnoha svůdnými požitky, které měl každý turista k dispozici, a realitu bylo snadné ignorovat.

Mnozí navíc do Německa jeli už napřed nadšeně. Další se báli, to je fakt, ale i ti byli zaskočeni. V dobrém. Někteří tam přicestovali pracovně, další za krásami přírody, ale takřka do jednoho byli po dojezdu jako svedení. Vraceli se prý „omámeni“ upřímnou vírou obyvatel v to, co budují.

Návštěvníci Němců navíc nezaregistrovali jakoukoli nezaměstnanost - a opravdu jí nebylo. Hrozné a těžko odpustitelné je, nakolik stejní hosté zavírali oči před diskriminací židovství.

A snad někteří zavírali oči i před oním „kultem sexu“, ale nikdo nemohl přehlédnout německou touhu zpívat a zpívat a… sportovat. Zrovna tak pečlivě prahli zdejší občané vymetat snad každou ulici a nebylo možné pod koly nepostřehnout dokonalé dálnice.

Na druhou stranu… Ani jste nemohli ignorovat, pokud jste nebyli rozený imbecil, už tehdy existující tábor v Dachau.

I stálé hajlování vadilo ledaskomu, ale Hitlerem byly zvláště ženy fascinovány. Přesto je vstřícnost tehdejších turistů matoucí.

Varovat je přece muselo již vycestovávání Židů. A varovalo. I tak se opakovaně setkáváme s tím, jak zrovna tohle spisovatelé jako Auden či zmiňovaný Isherwood přehlížejí.

Ještě nejlépe tak mezi nimi dopadá americký klasik Thomas Wolfe. Sice Německo niterně miloval (a jej zbožňovali nacisté), ale měl dost vyvinutou intuici a… Pochyby ho přepadly brzy. Na hranicích byl navíc svědkem, jak byl jeden Žid, který zkusil vycestovat, obrán o značné jmění jakýmsi primitivem. Spisovateli to stačilo. Věděl sice, že draze zaplatí, když v Americe vysloví pravdu (a že budou v Německu jeho knihy zakázány), ale už pár měsíců po návratu do Ameriky zveřejnil v časopise New Republic článek Musím vám něco říci: působivý text končí Wolfovým rozloučením se zemí, do které se po jeho zveřejnění už vrátit nemohl: „Staré německé zemi s veškerou její ryzostí, slávou, krásou, magií a zkázou, oné temné zemi, oné pradávné historické půdě, kterou jsem tak dlouho miloval, jsem dal sbohem.“

S opačným znaménkem žil i pracoval pravicový britský autor Wyndham Lewis. Podnikl v listopadu 1930 jen kratičký výlet do Berlína, aby však následovala nekratičká kniha Hitler (ozdobená svastikou). Uvnitř ní Wyndham píše: „Germány napomeňte, aby se ve vaší společnosti chovali slušně, ale přesto jejich pokrevním vazbám dovolte, aby bylo aspoň trochu po jejich. Nikdy nedovolte, aby tomu stála v cestě pouhá bagatela typu židovské otázky.“

Julia Boydová knihu buduje na pečlivém studiu pramenů a pěchuje ji svědectvími, a to skutečně prostých lidí. V neposlední řadě mluví rodinné příslušnice diplomatů.

Někteří citovaní pobyli v Německu dlouho, ale ani to nestačilo. Jen žít tu pořád dávalo šanci rozkrýt tupou realitu ukrytou pod rouškou zábav. To je i případ britského velvyslance anebo některých diplomatů. Spíše instinktivně, ale chvályhodně pak fungovali zahraniční lidé od novin, nebo z britského rozhlasu. Zvlášť spisovatelé však selhávali.

O Svenu Hedinovi ani není třeba se rozepisovat. Knud Hamsun je nejznámější příklad nadaného fanatika. „Dosáhl toho pozoruhodného úspěchu, že ho jako svého oblíbeného autora uváděli Hermann Hesse i Joseph Goebbels,“ konstatuje chladně autorka. Ale i Samuel Beckett si s Hitlerem pěkně naběhl! Cenzurované umění mu ukazovali kdesi ve sklepech, což budoucí autor Čekání na Godota zcela akceptoval. A putoval dál, vyrovnán i s tím, že ani Paul Klee, ani Edvard Munch již nemají ve výstavních prostorách co pohledávat. Beckett měřil jen intelektuálními kritérii a bez ohledu na to, kolik nesporného úsilí vynaložil při zkoumání zdejších obrazů a lidí, neštěstí Německa nepochopil. Až postupně začínal být čímsi „drcen“ a 1. dubna 1937 odlétá do Anglie s přesvědčením, že se už do Německa NIKDY nevrátí.

Třetí říši však zvědavě navštěvovali také Albert Camus, Karel Blixenová, Max Frisch, Georges Simenon, Graham Greene či Jean Genet. A Jean-Paul Sartre dokonce v Berlíně strávil devět měsíců: na stipendium. Jeho deníky a korespondence té doby nadále nejsou k mání; nenašly se.

William Somerset Maugham jezdil v poklidu do Mnichova i se svým milencem Alanem Searlem, a to navzdory tomu, že tam pálili knihy, ba i jeho.

„Intuice nás vede k domněnce,“ uvažuje nad tím vším Julia Boydová, „že mají spisovatelé liberální a otevřenější mysl než průměrní jednotlivci, ale v případě nacistického Německa se zdá, že si mnozí dělali - tak jako obyčejnější smrtelníci - názor ještě předtím, než do země přijeli.“

V jedenadvaceti kapitolách nás kniha provádí dvacátými a třicátými léty včetně obrovského efektu bombastické Hitlerovy olympiády - a je na pováženou, že dokonce potkáme osobnost černošského původu, která si „nebyla jista“, zda Německo náhodou nemíří „tím pravým směrem“. Až tak řád uhranul, až tak strhla vnitřní propaganda státu a praxe a styl života lidí.

Nepsal jsem další recenzi na tuhle těsně předcovidovou knihu, na to je pozdě, ale obraz tady zachycený mě zasáhl, upozorňuji naň a takovému Paulu Johnsonovi (britskému historikovi, mj. autorovi knihy Intelektuálové) je nejspíš dalším důkazem nespolehlivosti a bezcharakternosti většiny intelektuálů. Jenže tak to není a dámino dílo ukazuje, že „magie“ nacistických rituálů zasáhla lidi napříč spektrem. Od těch nejprostších, samozřejmě. Platilo to pro Němce a platilo to stejně pro ty, kdo je přicestovali okukovat.

V různé míře a na různých místech světa se něco podobného stalo už předtím a i potom. Děje se to mnohde taky dnes.

Julia Boydová: Cestovatelé ve třetí říši. Vzestup fašismu očima obyčejných lidí.

Z anglického originálu Travellers in the Third Reich (2017) přeložil Robert Novotný. Argo 2019. 510 stran. V prodeji: Cestovatelé ve třetí říši - Julia Boydová | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví.