Každá hudba i literatura je původně magie. Zaříkání. A je určené k dosažení určitých cílů.
Jimmy Page, sólový kytarista Led Zeppelin

1.

„Vedle některých spisovatelů existují i hudebníci, kteří se věnují černé magii, spiritismu a satanismu...“ Tímto diskutabilním, strohým konstatováním uvádí německý autor Ulrich Baumer knížku, která pak končí až takto naléhavě: „A není to snad jasná urážka boha, když posloucháme desky s okultním obsahem? Dnešní zajatci rockové hudby proto ty desky musí zničit. Ne prodat! Zničit!“

2.

Pravda, extrémní názor.

V Baumerově publikaci navíc najdeme hodně balastu a okaté propagace křesťanství. Tolik, až si uvědomíme, jak méně bývá víc, ale co? Nenechme se hned odradit ani pravidelným přídělem frází, který na nás stereotypně doráží nejméně po každých dvou kapitolách, protože jsou ty kapitoly svým způsobem i nabity zajímavými souvislostmi...

A sice už záhy odhalíme, že Baumer stvořil především obratnou kompilaci úryvků z mnoha hudebních časopisů a okultních knížek, v tomto případě však se to dá odpustit a jen mám, pravda, podezření, zda si ty dramatické úryvky občas krapet nepřitesává k obrazu svému a svých nábožných idejí, aby mu lépe do mlýna pasovaly.

Každopádně jako vážně míněné argumenty využívá i příhody, nad nimiž se soudný čtenář šklíbí. „... a slyšel jsem o fandovi Kings In Satanic Service (Králů ve službách Satana, jak Baumer vysvětluje název skupiny KISS), který se o půlnoci modlil k plakátu. A ten plakát najednou zasvítil a Gene Simons na něm hnul vyplazeným jazykem. Nezapomeňte přitom, že jazyk je starý pohanský symbol uctívání démonů!“

3.

Velebníčkovy plky? Kdopak ví!

Autor je pilně shromáždil, přičemž – a na druhé straně – ale nezná ani hororového klasika Lovecrafta, což se pozná už z toho, že o výtvarníkovi jedné z rockových desek píše: „Surrealistický malíř H. R. Giger se stal známý dílem Giger´s Necronomicon, které je vizualizací jedné tajemné kouzelnické knihy, která obsahuje popisy podivných bytostí číhajících pod zemí i v hlubině moře, aby jednoho dne zničily lidstvo a staly se pány světa.“

Že podobná kniha vůbec neexistuje, anžto si ji Howard Phillips Lovecraft vymyslel, aby zvýšil pravděpodobnosti svých hororů, o tom Baumer očividně nemá ani ponětí, nicméně tohle bych mu ještě zazlíval nejméně. Víc asi každému vadí další a další historky podobající se té „kissácké“, i když ne už tak křiklavě pitomé a dryáčnické. Nu, a nakonec i Baumer sám přizná, že někteří čtenáři předchozích tří vydání knihy (která ale byla pokaždé úplně rozebrána) se mu vysmívali, jak příšerně vážně bere okultní prostředky reklamy. "Nic víc to přece není," smáli se. Jen senzacechtivý rockový tisk i prosté muzikantské žertíky a legendy, takzvaný rocklore. A Baumer posléze i uznává, že nutno diferencovat.

Část kapel – prý, jak píše - okultismus opravdu zneužívá jen v touze po úspěchu, doopravdy v něj ale nevěří. I je však autor hned vzápětí obviní z „uvolňování satana" mezi posluchače a spravedlivost jeho rozhořčení jest místy pobavující, řekl bych. Ale už - v krátkosti - k některým faktům!

4.

Vše odstartoval dodnes slavný Anton S. Zandor LaVey. Jeho Satanská bible byla u nás za socialismu zakázána, takže se roku 1991 logicky na českých pultech ani neohřála. Nikoli naposled.

LaVey už roku 1966 v San Francisku založil tzv. První satanskou církev a stal se veleknězem. Doloženo je, pravda, že právě to silně inspirovalo Rolling Stones, když roku 1967 vydali Their Satanic Majestic Request.

A název jiného jejich LP? Get Yer Ya-Ya´s Out (1970). To – prý - zahrnuje i častou užívaný výkřik při rituálech africké černé magie, Baumer to aspoň zdůrazňuje. Nu, a právě během jednoho takovém vúdú vznikla snad i pasáž „Polévky z kozlí hlavy“ (1973), tedy písně, kde snad do muziky křičí jistý muž posedlý démony. Sama kozlí hlava je samozřejmě klasickým symbolem satanismu a symbolizuje hlavu Lucifera.

Což není zdaleka vše. „Stouni“ totiž složili (soptí Baumer) i skutečnou hymnu amerických uctívačů Satana známou jako Sympathy for the Devil a není to jediná pekelná hymna rocku. Druhou, opravdu mezinárodní, se stala v roce 1979 „Highway to Hell“ od AC/DC, přičemž jméno této kapely nepochází z hovorové australštiny (jak zní umírněný výklad), ale znamená Antichrist, Death to Christ! Vraťme se však raději k Micku Jaggerovi a Keithu Richardsovi.

Druhý z nich si po jisté době údajně všiml, že některé skladby Rolling Stones vznikají „jako při spiritistické seanci a tryskají z autorů, jen když jsou tito otevřenými médii…“ A Mick? Vytvořil přece i titulní roli v satanickém hororu Lucifer Rising (Luciferovo povstání), ke kterému na syntetizátoru složil i zvláštní hypnotickou melodii Invocation of my Demon Brother (Vzývání mého bráchy, démona). A ten film vznikl podle díla nejslavnějšího britského mága Aleistera Crowleyho (1875-1947), všeobecně považovaného za největšího satanistu dvacátého století.

5.

Jistě, jistě, Crowley byl možná šarlatán a podvodník, kupodivu však se narodil právě v roce smrti jiného známého mága a historika magie Elifase Lévyho a po větší část života se považoval za jeho vtělení (nebo to aspoň tvrdil). Už roku 1896, tedy v jedenadvaceti letech, měl údajně ve Stockholmu vidění, že je Antikrist, dal si druhé jméno The Great Beast 666, což je číslo, kterým Bible právě Antikrista označuje, a uvěřil, že skrz něj do světů promlouvají okultní mocnosti. A pak? Hojně ho využívaly právě i rockové skupiny.

„Voláme jako modlitbu: Vysvoboď lidi, hned teď ty, jehož jméno je 666!“ napsal dokonce i sám John Lennon roku 1973 do písničky Bring on the Lucie na LP „Mind Games“, a téhož roku se tři magické šestky noří z obalu Sabbath Bloody Sabbath skupiny, o níž tu bude ještě řeč. No, a na desce The Number of the Beast - vydané o devět let později - zase chraptí Bruce Dickinson: „666 je číslo šelmy! 666 je číslo pro tebe a 666 je číslo pro mne!“

Tak vidíte, jací jsou! Fuj! „A právě během natáčení téhle desky se přihodila SPOUSTA DIVNÝCH VĚCÍ,“ dodají k tomu „Ironi“ v rozhovoru…

6.

Prostředníkem mezi vyšší mocí a Crowleym prý byl jakýsi „řídící duch“ či démon jménem Aiwass. Už v dubnu 1904 Crowleymu v Káhiře nadiktoval i jeho hlavní dílo The Book of the Law, česky vydané jako Kniha zákona, a Aleister je, jak víme, přitom vydán v nejméně pěticiferných nákladech a... Ano, jeho obličejík známe i z obalu desky Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band (1967).

Stal se údajným „mistrem černé magie“ a zasvěcovací rituály vlastního tajného kultu sloužíval ve svém domě Boleskine na břehu skotského jezera Loch Ness, který, a opět do pozoru, později koupil rocker Jimmy Page.

Nu, a Ozzy Osbourne byl taky věrný Crowleyův ctitel. Page se navíc stal majitelem obchodu s okultní literaturou a bývá občas citováno i přesné(?) znění satanova volání, které - prý - zazní, když si na speciálním gramofonu pustíme pozpátku píseň Stairway To Heaven (Schody do nebe).

Zvláštní? Tohle „backward masking“ v satanismu proslulo, i když jen málokdo už dnes ví, že metodu vymyslel právě Crowley. „Člověk, který se chce opravdu zabývat satanismem, musí mluvit, číst, psát i přemýšlet obrácenou řečí!“ prohlásil tento poloviční blázen. A Jimmy Page? Tvrdil, že divný černý obelisk, který najdeme na obalu desky Presence, z roku 1976 symbolizuje magickou sílu, která má na svědomí úspěch „Zepelínů“ i jejich mystickou moc nad posluchači.

7.

K Pageovi a Crowleymu jsme se ale dostali od „Stounů“, vraťme se ještě. 6. prosince 1969 vystoupili - zadarmo - na plochodrážním stadiónu Altamont Speedway u San Franciska a když během písně Under my Tumb probodli Pekelní andělé pod jevištěm osmnáctiletého černocha Mereditha Huntera, Mick se od Crowleyho magie z obchodních důvodů distancoval a přerušil i práci na filmu podle jeho díla… Tak je to tedy, ne? A skutečným zakladatelem okultního rocku ostatně nebyl Jagger, nýbrž skupina, která vznikla až dva roky po vydání „Žádosti jejich satanského veličenstva“. Ano, a právě ti čtyři se pokřtili po tehdy už pět let starém italoamerickém hororu Černý sabbath (1964) s Michele Mercierovou (známější jako Angelika), což jsou, připomínám, vlastně tři samostatné historky, kterými provází legendární Frankensteinova obluda Boris Karloff. Více než on (ve věku 77 let) však se tu snaží hudební složka, když až příliš důsledně a milion let dopředu připravuje každé strašidelné překvapení, tzv. lekačku.

A pět let po filmu tedy vznikají „Sabati“, křičí Baumer, a roku 1970 je hitem roku Ozzyho kousek Paranoid. „K těžké hudbě těžké texty,“ komentuje pak okultismus lapidárně baskytarista Geezer Butler a Osbourne, jak jest všeobecně známo, zatím pilně ukusuje ptačí hlavy. A hlavu jednou odkousl i netopýrovi, řičí Baumer. Toho po něm někdo hodil na pódium, načež se však Ozzy údajně podrobil sérii bolestných injekcí proti vzteklině.

A zmíněná už deska „Sabat, krvavý sabat“?

Je – a ovšemže to opět zdůrazněme:-) - z téhož roku jako slavný americký horor Vymýtač ďábla (Exorcista) natočený podle bestselleru Williama Petera Blattyho, přičemž Blatty, oho, psal jen na základě skutečného případu z roku 1949, kdy byl vymýtán ďábel z těla chlapce.

Nu, a právě Vymýtače byl prý pan Osbourne "silně puzen“ shlédnout celkem šestadvacetkrát.

8.

Skončeme to však už, nebo neskončíme nikdy, a bylo to roku 1978, kdy Ozzy Osbourne nastoupil sólovou dráhu... „U Sabbathů už bych si musel lehnout do truhly,“ vyjádřil se, ale i to upřesnil: „Chlastat tam bylo tam mé hobby!“ Utekl, ale co s tím? Roku 1981 vydal Deník šílence (Diary Of Madman), roku 1982 se stal krvežíznivým upírem na Mluv o ďáblovi (Speak Of The Devil) a roku 1983 i vlkodlakem ve Štěkotu na Měsíc (Bark At The Moon). Mnozí jsou dodnes názoru, že tento „Luciferův miláček“ v skrytu duše nezradil přezdívku dodnes. A víc najdete anebo spíš už nenajdete v českém překladu knížky Chceme jen tvou duši. Rocková scéna a okultismus. Fakta a souvislosti (Logos, Praha), který byl pořízen ze čtvrtého vydání tohoto bestselleru (vyšlo roku 1984) pořízeného "RNDr. Tomášem Bartoněm a ing. arch. Tomášem Ditrichem...