28.5.2022 | Svátek má Vilém


KNIHA: Poslední dny Johna Lennona

17.1.2022

Jsou konspirační teorie, podle nichž Mark Chapman (*1955) nezastřelil Johna Lennona pouze na podkladě vlastní fascinované závisti, ale proto, že byl vytipován, vybrán, využit a co jen možno řízen nějakou organizací, dejme tomu CIA. Mohu v té souvislosti jmenovat Merleovu knihu Vražda Johna Lennona (Paříž, 1993) přeloženou do češtiny (Svoboda, 1995), a přečtete-li ji, nějakou konspirací si asi budete jisti. Teprve další den zaváháte.

Anebo si vzpomenete, co již tvrdil Friedrich Nietzsche, a totiž: „Fakta neexistují, jsou jen interpretace.“

Jaká je šance, že u Lennona právě záludným interpretacím podléháme? Zdá se, že stoprocentní, a dokonce je to jisté; nebo aspoň bylo, než koncem roku 2021 česky vyšla práce Jamese Pattersona Poslední dny Johna Lennona.

Ta Friedricha Nietzscheho sice přímo neusvědčuje z omylu, ale s fakty zachází natolik precizně, až se pokřižuje i leckterý studovaný historik; ozdrojována je pomalu každá druhá věta. Patterson současně umí dost dokonale psát, i záhy se před námi odvíjí až do chmurného konce pozoruhodně průzračný příběh, od kterého se jednoduše neodlepíte. Není to přitom jen mapování oněch posledních prosincových dní roku 1980, nýbrž story celé skupiny Beatles a toho, co se dělo po jejich rozpadu: psáno hutně a přehledně, ale především úplně bez interpretací.

Poslední dny Johna Lennona

Zrovna tam, kde interpretace postrádáme, ovšem raší mocné tendence k jejich utváření. Každý ze čtenářů Pattersenovy knihy si tak může po dočtení myslit své a… A ta představa může vypadat u každého jinak. Zásadní jsou ony dvě krajní možnosti. Buď byl Chapman osamělý střelec (jak je pravděpodobné), anebo za vším tkví víc. Říkám si:

Potkal Johna jen osud, kterému často jaksi nadbíhal, ať už mu nadbíhal vědomě, nebo pouze podvědomě?

Či osudu kdosi pomohl? Někdo za Chapmanem?

James Patteron, jehož jméno je na obalu uvedeno podstatně výrazněji, spolupracoval při psaní se dvěma novináři - Caseym Shermanem a Davem Wedgeem - píšícími pro Washington Post (první z nich) a Boston Herald (oba). Činili se, takže poznámkový aparát na konci obnáší 105 stran; vlastní text 323 strany.

Prolog non-fiction bestselleru začíná 6. prosincem 1980, kdy Chapman - bez problému - pronese kontrolou na letišti v New Yorku osmatřicítku (ale i nepovolené střely s dutou špičkou) - a končí momentem, kdy se fanatik představuje taxíkáři cestou z letiště, aby hrdě dodal: „Vzpomeňte si na mý jméno, jestli ho znovu uslyšíte.“

Nato se první kapitolou přenášíme do chvíle, kdy se Paul McCartney teprve seznamuje se starším, a to šestnáctiletým Johnem Lennonem. Dlouho sledují autoři výhradně osudy toho vztahu a kariéru kapely a teprve pak narážíme v textu na opětovně probleskující, až hrůzostrašné vstupy z mise Marka Chapmana, končící sadou smrtících výstřelů na chodníku před obytným domem Dakota. Kniha končí slovy:

„Slíbil, že už nikdy nepromluví. Odvedou ho do cely s maximální ostrahou. Sedne si na svou novou postel. Zavře oči a zhluboka se nadechne. Tady bude před ošklivostí okolního světa v bezpečí. Budou mu nosit jídlo. Knihy. Bude mít tolik času, kolik si bude přát, aby si mohl číst, dívat se na televizi. Přemýšlet. Je to úžasné. Zavřou za ním dveře od cely a zamknou je. Mark David Chapman se usměje. Jsem doma.“

I navzdory té citaci vás rád ujistím, že většina čtenářů zavře knihu v přesvědčení, že byl Mark Chapman osamělý blázen, který měl Johna za obrovského pokrytce. Zmíněné „mlčení“ pak slíbil jen sobě. Ale druhá část recipientů může, uznávám, ledacos právě interpretovat. Zde se fantazii samozřejmě meze nekladou a prázdných míst je víc než těch zaplněných. Jako vždy.

Interpretovat se dá už jen známý zpěvákův výrok o Ježíši Kristu, kterého Beatles zastínili, a budete někteří překvapeni, jaké bouře ve Spojených státech výrok vyvolal; nakolik znesnadnil americké turné kapely. Už tenkrát, koncem šedesátých let, se Lennon bál o život a jeho budoucí vrah byl podle všeho deprimován i tím, nakolik Beatles našli úspěch u dětí od deseti, dvanácti let. Sledujeme v knize v té souvislosti třeba i Markovu konverzaci s dvěma dívkami před Dakotou, v níž zpěvák v Americe žil. Ty v roce 1980 dvacetileté ženy se Chapmanovi svěřují, že ke vchodu chodí „hlídkovat“ už od patnácti, a jsou tak vlastně „součástí inventáře“. Publikace dokonce se všemi odkazy líčí i jejich krátké setkání s Lennonovým druhým synem Seanem a s Yoko Ono. A vím, nevyzní to nejlépe vůči oné dámě, ale z knihy jednoznačně vyplývá její katastrofický vliv, a to nejenom na skupinu Beatles, ale i na Johna. A tak zatímco u Marka Chapmana ještě váháme, tady váhat nelze: Lennonova anarchistická povaha ho vedla do náruče Japonky, která ho svým způsobem vtáhla do Států, odkud se jej freneticky, a přece marně pokoušeli vypovědět.

Držitel Ceny Edgara Allana Poea i dalších vavřínů, mj. za zásluhu o rozvoj gramotnosti, na Floridě žijící James Patterson (*1947) patří mezi nejvíc vydělávajíci spisovatele dneška. Jako autor bestsellerů se ocitl v Guinessově knize rekordů a již jeho debut Vrcholné číslo Thomase Berrymana (1976) vyšel také v Československu (1981) - shodou okolností nedlouho po Lennonově zavraždění.

Jen pár let po vraždě řekl spisovatel Truman Capote svému zpovědníkovi Lawrenci Grobelovi pro knihu rozhovorů (česky 1996, str. 219):

„Johna Lennona jsem měl moc rád. Znali jsme se jen trochu, ale měl jsem ho moc rád. Byl velice, velice inteligentní. Citlivý a strašně dobrosrdečný člověk. Zato tu jeho Japonku jsem nemohl vystát. Vždycky byla šíleně paranoidní. Nejprotivnější osoba pod sluncem. Neuvěřitelná ženská. Když se Beatles rozpadli, každého z nich to nenapravitelně poznamenalo.“

James Patterson - Poslední dny Johna Lennona. Z originálu The last days of John Lennon (2020) přeložila Jana Michalcová. Ve společnosti Albatros media vydalo roku 2021 nakladatelství XYZ