„Foglarovské sborníky“ začaly vycházet roku 2009 a tenkrát projekt nastartovala pro Nakladatelství Ostrov rada tzv. Kruhu přátel odkazu Jaroslava Foglara ve složení Jiří „Jura“ Stegbauer, Luboš Trkovský, Petr Vyleta a Jiří „Pedro“ Zachariáš.

Zatímco prvý sešit má 56 stran, poslední, objevivší se před několika dny, jich má o dvacet více. Z původní redakce, jak tehdy šťastně seděla i stála, zůstali po Jurově smrti jen pánové Trkovský, Vyleta a Zachariáš, které doplnili „Jura“ Podzimek a Pavel Šíma.

Tyto sborníky jsou pro fanoušky Jaroslava Foglara, ale mám ten názor, že musí uhranout každého, komu se dostane některý do rukou. Jsou to sumáře neuvěřitelných příhod, historek, legend, vtipů, šokujících souvislostí, po léta utajených skutečností. Radost číst. Radost si prohlížet staré fotografie a kresby. Čtrnáctým rokem již sborníky těží z kultu okolo dříve potíraného spisovatele a nechci o tomhle nejnovějším (a jistě nikoli posledním) sešitě psát neférovým způsobem, kdy se vyždibují nejzajímavější fakta, která se původním autorům pracně dařilo odhalit. Není tak nesnadné, máte-li o věc zájem jako já, shrnout do krychličky výsledky cizí lopotné práce, jejíž aktéři prolézají archivy, či bádají v terénu (v Prokopáku i jinde). Budu proto opatrný. A jedenáctý sešit, dodejme, budete moci získat i na každoročním setkání foglarovců ve Sluneční zátoce na Sázavě, které má letos proběhnout v sobotu 17. června: https://web.spjf.cz/setkani-ve-slunecni-zatoce-17-cervence-podrobne-informace-k-akci/

Úvodní část jedenáctky věnován jest Foglarovu příteli, hudebnímu skladateli Jarmilu Burghauserovi (1921-1997), skauty přezdívanému Jumbo. Jeho maminkou byla akademická malířka Zdenka Mokrá (1894-1960), která ratolest kapinku rozmazlovala, ale nikoli úplně neprávem syna považovala za zázračné dítě. Taky proto mu vždy udělovala svobodu (a cituji): Před ozdobným plotem patrové vily, v níž na Ořechovce bydlel, postávala parta kluků. Jen tak lehce, nakrátko a mezi sebou, si na chodníku kopali koženým míčem. Občas některý pískl na prsty směrem k dokořán otevřeným oknům známý (a všem klukům doby první republiky) srozumitelný signál „pitná voda“. Z oken se ozývaly jen tóny piana. Zato hlava jejich spolužáka a kamaráda se neobjevovala. Už je čekání pomalu přestávalo bavit. Tohle nebylo k pochopení. Krásné jarní odpoledne, co přímo tahalo pořádné kluky z domů, a on… Zkusili to s pitnou vodou ještě jednou, naposled; potom vážně půjdou. Z okna se vyklonila kamarádova maminka, kluci ji dobře znali. „Chlapci, nepískejte tady! Jarmil ven nepůjde! Právě komponuje.“ A přitiskla ukazovák na rty. Zvuk piana se do toho vzkazu nepřestával míchat.

Od pěti se Jarmil učil jak na klavír, tak na housle. Od dvanácti docházel na hodiny skladby, ale měl i báječné slohy, možná mohl být spisovatel. A jednoho dne (1935) vyslyšel opakované výzvy svého spolužáka z Akademického gymnázia Mirko Kaizela, který jej tím pádem směle uvedl na lodi Skaut, kotvící u vltavského nábřeží. A do tamní klubovny Hochů od Bobří řeky alias Druhého oddílu pražského. Členem Jumbo zůstal neuvěřitelných jedenáct let. Přece ho mamince uzmuli. Nebo aspoň trochu.

Další text od Miroslava Škváry srovná některé ilustrace foglarovek s fotografiemi Vladimíra „Wabiho“ Stárky (1921-2005) a příkladem nechť je obálka Zdeňka Buriana k románu Přístav volá, na níž jeho hrdina Jiří Dražan doslova číhá za rohem na ubíhajícího Láďu Vilemína. Foglar nicméně o klusu pranic nepíše (cituji). „Ale - již ano - skutečně, je to Vilemín. A drží si loktem pouzdro s houslemi. Kráčí stále k Jiřímu, zvolna - klidně – důvěřivě, bez nejmenšího podezření.“ Wabiho fotka situaci zaranžovala lépe, ale zase není romantická. U Buriana ano. Kupříkladu je lehce znát i běžcův penis, což nijak neironizuji.

Za druhé světové války, přesněji na podzim roku 1942, byl Wabi přizván k výpravě do Prokopáku, k tzv. Opičím stromům. Jejich tehdejší přesnou polohu by vám asi nejlépe lokalizoval foglarolog Slavomil Janov. Tak či onak, z dávného dne zbyl sešit fotografií - a Wabi ho Dvojce věnoval. Rozdíl mezi jeho profesionální prací a snímky z oddílových kronik je markantní. Od roku 1942 přispívali jak Wabi, tak Foglar do časopisu Správný kluk, vydávaného nacistickým Kuratoriem pro výchovu mládeže, a pohoršovat se nad tím lze, ale je to zbytečné. Zvláště Foglar, přáteli zvaný Jestřáb, byl ohledně Kluka už mnohokrát ospravedlněn. Nijak se nezapletl. Na druhou stranu přiznejme, že osobnost jako on nesnesla snadno omezování. Zesnulý již Vlastislav „Hadži“ Toman, můj přítel a někdejší šéfredaktor ABC, mi několikrát citoval, co prý mu Jestřáb Foglar přibližně řekl. Znělo to: „Spojil bych se zrovna tak s cikány, jen abych mohl publikovat.“

Dodám, že Wabi snímal i úplně neznámé chlapce, když se toulával Michlí nebo rodným Spořilovem, a ty obrázky se dochovaly v jeho denících. Oči měl jako dělané pro náhlé, vyhrocené situace, a jak řečeno, i aranžoval. Podle Fischerových kreseb pořídil dosti známé snímky údajných Rychlých šípů a jednou o Vánocích je věnoval Foglarovi. Ten byl jako u vidění. Nejde tedy o žádné předlohy, podle kterých snad pak doktor Fischer pracoval. Bylo to právě naopak.

Luboš Trkovský přispěl sborníku Vzpomínkou na Václava Noska-Windyho (1943-2019), mj. autora skvělé knihy o foglarovkách Jestřábí perutě (1999). Jejím základem se staly Windyho zasvěcené doslovy ke svazkům Foglarových Sebraných spisů v Olympii.

Jestřáb dobře chápal, co pro chlapce znamená vzor, a nechtěl být tím vzorem sám. Navíc… Člen jeho Dvojky Láďa Velebil (1915-1987) mu imponoval a nebylo proto důvodu, proč z něj nestvořit ikonickou legendu. Byl to brzy ideální Dvojkař „dávných časů“, na kterého se zvlášť při vybraných příležitostech slavnostně vzpomínalo. Přitom netrvaly jeho styky s Foglarem dlouho. Do oddílu přišel z Vršovic zjara 1929 a zúčastnil se nejslavnějších táborů na Bobří řece (potoce Mastníku u Heřmaniček) v letech 1929 a 1930 a prvního tábora ve Sluneční zátoce. Nato odešel. Díky Jiřímu Zachariášovi a Pavlu „Sokolu“ Šímovi jsme ve sborníku seznámeni textově i skrz fotografie s dalšími Velebilovými osudy. Ne že by nebyly příkladné, ale naprosto chápu, proč dělal Foglar tlustou čáru. Velebila (i jiné chlapce) si prostě prahl nechat v paměti takové, jací byli v čase nevinnosti; a když jednou přišel dospělý hoch-legenda k jeho klubovně ve Vodárenské věži, pohovořil si s ním Foglar přede dveřmi a mezi čtyřma očima, ale dovnitř jej patrně nelákal. Když neviditelný gentleman zmizel, jen hochům slavnostně řekl, s kým hovořil. Nakonec, proč ne? Nestačí snad „Velebilův odraz“ zatavený ve foglarovkách Tábor smůly a Hoši od Bobří řeky? Měl by. Literatura je - v tomto smyslu - víc nežli život. - V rozsáhlé studii Rychlé šípy s hákovým křížem v zádech! přináší Pedro Zachariáš další a další porce kouzelných informací a spekuluje, díky čemu kápl Jaroslav na název Rychlé šípy. „Mezi znalci roky probíhá debata, zda na to Foglar přišel na základě četby šestákové brožurky Františka Weisera Syn Bílého náčelníka.“ Tam je titulním hrdinou statečný a odvážný Rychlý šíp - a je prý nemožné, aby Foglarovi sešitek unikl.

Rychlý šíp cyklistů se ovšem nazýval taky čtenářský klub Mladého hlasatele číslo 1210, což byli kluci z Lazů u Orlové. Jejich razítko je otištěno ve Foglarově zápisníku z roku 1938, a to s datací ještě před zrozením slavného komiksu!

Pedro připomíná i poděkování, kterého se dostalo redakci Hlasatele od velitelství wehrmachtu za soutěž v rozpoznávání hodností a symbolů zbraní na uniformách. Toto klání ale neinicioval Foglar, nýbrž sám generální ředitel Melantrichu Šalda, kterému psaníčko od velitelství, jež si schoval, zachránilo po jeho pozdějším zatčení život.

Další sekvence Pedrovi studie pojednává o dřevěných ježcích v kleci, které vyráběla firma Moučka, a je pouze doplněním toho, co již víme z knihy Jana Trojana ježkům tohoto typu věnované, anebo taky z publikace Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla. Za zmínku rozhodně stojí, že podnikatel Moučka neváhal a Foglara rovnou bral ta vynálezce hlavolamu. Ten jej při tom nechal. Moučka výrobky prodával ho po čtyřech korunách, ale každou půlkorunu z odkoupeného kusu získával spisovatel. Ne, Foglarovým nadřízeným nešel tento jeho melouch pod nos, vždyť neviděli z prodejů ani korunu, přičemž měli oprávněné podezření, že se akci věnuje jejich scénárista v pracovní době. Nejhorší pak bylo, že se dřevění ježci snadno rozpadali a stížnosti pršely do redakce.

Zaujme i Pedrova úvaha nad tím, proč Foglar nechal několik dílů seriálu nakreslit za války Bohumíru Čermákovi. Když vysadil Fischer, redakce už předtím oslovila Václava Junka, a ten vytvořil sedm pokračování, přičemž za díl bral i dvě stě korun. Pak byl Hlasatel zakázán a do role plátce honoráře se dostal Foglar. Čermákovi finanční požadavky byly s největší pravděpodobností nižší než Junkovy, nicméně je to otázka, protože za - dnes už klasický - příběh Rychlé šípy cvičí inkasoval ony dvě stovky i pan Čermák, a to osobně od Foglara.

Tento Bohumír Čermák nemá nic společného s Marko Čermákem a je i autor dodatečně vytvořených obalů na gramofonové desky s příběhy Rychlých šípů, za něž mu firma ESTA prokazatelně vyplatila 600 korun. Ale využity nebyly. Kdyby se dnes některý ještě někde objevil, měl by nepochybně obrovskou cenu. Ale není po nich památky. Taky Moučkových ježků se zachovalo minimum a mají „astronomickou“ cenu. Pravděpodobnost, že by se našel ještě nějaký, se dnes už nesmírně blíží nule.

Až do současnosti nás přivádí hned následující Sokolův rozhovor s Jírou Kabelkou, který vstoupil do Dvojky 17. září 1955 a vydržel tam do 1. listopadu 1960, kdy musel rukovat; ale jako nákupčí pomáhal později na táborech - v letech 1963-1965, 1968 a 1976-1979. Na poukaz od Svazu spisovatelů taky Foglarovi kupoval - na samém začátku let sedmdesátých - Škodu 1100 MB, již chtěl spisovatel - ve stylu Bogana Hrabala - platiti hotově. Takže si přivezl do Kladna tašku, kde měl 45 tisíc v překližkovém obalu od sýra žervé. Ale částku musel - po šoku pana prodejce - složit v nejbližší spořitelně, vinkulovat ji - a převzít šek. Jíra Kabelka tvrdí, že Foglar nikdy neměl řidičák, takže ho vozil na některé akce svým Wartburgem 900. Já mám za to, že si spisovatel průkaz po koupi škodovky dokázal udělat. Přesto vůz - po několika letech - prodal a peníze investoval do chaty v Černošicích. Až do toho momentu auto parkovalo hned vedle vozu herečky Miriam Hynkové - v domě, který na Vinohradech s Foglarovým sousedil. I to zařídil Kabelka, který taky roku 1981 zajistil spisovateli barevnou televizi Sony-Trinitron. Stál kvůli ní od šesti ráno ve frontě před prodejnou Tuzexu na Pankráci a Jestřáb mu tam ležérně donesl peníze v 8. 45. Tato televize už tehdy měla dálkové ovládání a stála pět a půl tisíce bonů, tj. 27 500 korun; nicméně Foglar špatně viděl a moc ji nevyužil.

Režisér Hynek Bočan vzpomíná, co zapeklitého se přihodilo před natočením velké bitvy pro seriál Záhada hlavolamu, a na prostřední dvojstraně sborník přetiskuje cenné Saudkovy komiksy Rychlé šípy hledají gingo a Rychlé šípy a mluvící kámen. Měly původně vyjít v Hrnčířově románu Ostrov Uctívačů ginga (1999), kde se tvrdí, že jde o doposud neznámé příběhy, nalezené u dědečka jednoho z hrdinů. Ale nakonec byla místo Saudka užita dobrodružství na stejný Hrnčířův scénář z pera kreslíře Michala Kociána. Důvod? Saudek dílo v termínu úplně nedokončil. Ale témuž kreslíři se věnuje i Milan Krejčí ve stati Co předcházelo Modré rokli. Kniha Modrá rokle neměla být román (přece jen ale rozepsaný už roku 1953) a neměly to být ani tři rozsáhlé Saudkovy komiksy, jak je tomu dnes. Původně se jednalo o dvě pokračování Rychlých šípů. Rychlé šípy měly najít jámu s podivuhodným a velmi ceněným jílem a modelovat figury Bratrstva kočičí pracky. Oba ty díly nakonec nakreslil až Jiří Grus - pro definitivní komplet Rychlých šípů, kde je i přesně uvedeno, že se nápad zrodil již v září 1941, kdy Foglar zaslechl vyprávění hochů v tramvaji. O jílu a jeho českých nalezištích mu pak více vyzvonil jistý pan Jiroušek.

Martin Izera přibližuje v další kapitole hned dva typy kostek s hlavičkami Rychlých šípů, jejich psa Bubliny a Jaroslava Foglara. Nejméně v jednom případě se jedná o aplikaci na starý hlavolam, se kterou přišel roku 1988 ve svém oddíle jistý Jan Stuchlík. Využil vlastní kresby. Obdoba kostek, ale s kresbami Jana Fischera vznikla taky roku 1988, ale později. Martin Izera přibližuje i další a další verze kostek z období po Listopadu.

Průběh korespondenční přátelství mezi Foglarem a Josefem „Akelou“ Mikánkem (1906-1987) ze Sedlčan dá k dobru Petr Vyleta - a smutné je, že právě Akela, muž v mladých letech úžasně vypadající a celý život vedoucí vzornou skautskou životosprávu, začal být velice brzy sužován závažnými zdravotními problémy. Roku 1956 schvaloval kontrarevoluci v Maďarsku a rok nato obdržel za pobuřování facku v podobě roku a čtvrt natvrdo. I tak to chodilo. Současně mu byly zabaveny „knihy a odznaky“. Zajímavá je pasáž o Foglarově kontaktech s mezinárodním dvojitým agentem Fedorem Maslovem, který Jestřába jen vodil za nos, když mu sliboval vydání jeho knih ve Švédsku (i Švédsko je zem, kterou Foglar - pro někoho překvapivě - navštívil).

Další články se věnují „rytíři Dvojky“ Jaroslavu „Roy“ Svobodovy (1832-1993) a fotografovi Františku Dostálovi (1938-2022), který Jaroslava Foglara bezděky snímal roku 1985 na zahradě hradčanské restaurace Kajetánka, když psal druhý díl Hochů od Bobří řeky. Když se pak seznámili, udělal Dostál mnoho dalších jeho fotografií a také restauroval podobenku první Foglarovy lásky Boženy Voldřichové.

Článek Josefa „Bobo“ Šantory se zaobírá Foglarovým nápadem z ledna 1934, kdy si troufl na vydávání klukovského časopisu. S aktuálními novinkami foglarovského světa nás pak seznamuje Zdeněk Chlubný a překvapující je zveřejnění Foglarem psané scény pro Spejbla a Hurvínka (1942), Skupou nikdy nevyužité. A víc než fascinující je stať Martina Šíly Letní pobyty Jaroslava Foglara v Návarově, která by se ovšem klidně mohla jmenovat Pobyty Foglara a jeho maminky v Návarově i u Sluneční zátoky.

Paní Foglarová, v rodině přezdívaná Pumík, trávila mnoho let prázdniny v rodném ledečském kraji. Také syn zde rok co rok tábořil, zatímco bydlila buď v hájovně pana Reimanna, nebo v Ostroveckém mlýně. Ještě po osvobození sem Foglar vzal máti a chlapce naposled, ale pevný tábor Sokola Vinohrady slavnou Sluneční zátoku znehodnotil. Nebo aspoň pro Dvojku.

Naštěstí tehdy přijal Reimann nabídku a stal se vrchním lesním správcem v jabloneckém a libereckém pohraničí; přitom paní Foglarové doporučil, aby změnila místo letních pobytů a navštěvovala okolí říčky Kamenice a Návarov. To se stalo i dělo a ona i syn z Návarova opakovaně konaly výlety do Krkonoš, Vysokého, Jablonce a Liberce. Například 31. 8. 1950 Foglar navštívil Ještěd, kde jej upoutala dívka v šortkách s hezkýma nohama. Na plošině vlaku si pak povšiml, jak si rovněž zapsal, chlapce podobného členovi jeho oddílu Lobovi. Lobo byla přezdívku pozdějšího lékaře Kamila Kuchlera, který se o Jestřába postaral na samém konci života v Thomayerově nemocnici, kde mu zajistil speciální ubytování.

Jaroslav Šebek přispěl sborníku textem Stopy Jestřába ve městě automobilů a specialista na komiks Tomáš Prokůpek uzavírá sešit bohatě ilustrovanou studií o kreslíři Miroslavu Schönbergovi, který roku 2018 stvořil westernovou variaci příběhu Mirek zachraňuje Jarku. Celý sborník pak uzavírá ještě jiný „Bergův“ komiks podle scénáře Pedra Zachariáše.