Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996KNIHA: Macura, Kundera a emblémy režimu 1948-1989
V Ústavu pro českou literaturu Akademie věd říkali Vladimíru Macurovi (1945-1999) Desetibojař. Dělal tam totiž, jako by šlo o 10 Macurů. Stihl i neuvěřitelné. Jiří Trávníček píše: „Lidé zvnějšku měli podezření: není nakonec ono MACURA jen zkratkou společenství? Svého druhu dumasovské dílny, za níž stojí analytický tým a rešeršní oddělení?“
Nebylo tomu tak. To jen Macura byl jakýsi druhý Ludvík Souček - a zaslouženě se (ne)dočkal posmrtně vydaných Vybraných spisů. Vyšel zrovna třetí svazek Šťastný věk a další studie o literatuře a kultuře dvacátého století - a vlastní knížka Šťastný věk (poprvé 1992) je čtrnácti kapitolkami o typických mýtech, symbolech a emblémech minulého režimu.
Autor v ně sofistikovaně řadí taky šířeji chápatelné pojmy jako domov, etiketa anebo slogany „bojujme za“ a „bude ráj“. Konkrétně kapitoly Ráj a Poslední bitva mi připomněly doby, kdy bylo vše východní „mír“ a všecko západní válkou. Jak s tím už začal „dědek“ Zdeněk Nejedlý: „Sovětská věda znamená mír a práci a budování. Kapitalistická znamená válku a ničení.“
Zrovna tak Československá lidová armáda byla mírová a Stalin „generalissimus Mír“. A přece tu byl háček a paradox. Současně se nepřestávalo hovořit o „nelítostném boji“. Svět socialismu měl „zápasiště“ a Kainar napsal:
Jak voják samopal mám já verš nabitý / pravdou, a prásknu tam, kde vím, že je to třeba.
A tisíc Sartrů, Kirkegaardů (sic), Freudů / mne neukolébá.
Načež to i Pavel Kohout potvrdil: Chci, aby ty verše moje / jako naše družky pušky / také střílet uměly!
V jazyce se navíc jak ty blechy zabydlely idiotské idiomy, které vnímaly jako „výsledek zápasu“ vše. Dokazují to i tehdejší názvy knih: O literaturu našich dní. Za rozkvět naší vědy na vysokých školách, Za bohatou úrodu, Za bojovnost naší poezie. Ech, co vlastně nebylo výsledkem zápasu? Nic. - A mytizace socialismu coby říše míru se pojila s jeho mytizací jako světa neustálého, neutuchajícího boje. Mír a válka se zkrátka prostupovaly. Promptně. Nás ještě ožehne kouř bitvy poslední, básnil tenkrát Neumann a dosud žijící (a je dobře, že žijící) „Pavka“ Kohout opět přizvukoval: Já ale uslyšel soudruha Gottwalda / když k bitvě poslední rozhodný signál dal.
Tehdejší současnost zkrátka vnímána jako permanentní válčiště a onen boj probíhal v každém okamžiku, ba hrozil se rozhořet ještě milionkrát prudčeji. Opakovala se vize porážky Spojených států (onoho hříšného Babylonu) a slovenský veršotepec Milan Lajčiak tenkráte píše: „A potom pod sochou Slobody / hrajte, harmoniky!“
A ráj zde? U nás? Před pár dny zesnulý a vše napravivší a vyváživší Milan Kundera reptá roku 1953 ústy Stařenky - ve stejnojmenné básni - proti pionýrům a pětiletkám, ale již setkání s vnukem-pionýrem dámu změní. Autor:
Drží ji za ruku. Stařenka šťastna je náhle,
Vesele cupitá s ním dále po mezi.
A náhle se jí líbí jeho rudý šátek
a náhle vůbec nic ji nemrzí.
Etiketa (jak se zove další kapitola Macurova Šťastného věku) se rovněž přetavila. Co víc, umřela. A po právu. Byla předtím jen ubohou měšťáckou manýrou.
Etiketní příručky na sedm let úplně vymizely a první knižní kodifikace nového chování přichází teprve roku 1955 s titulem Jako sa správať v společnosti. Je ovšem pravda, že postupně došlo k pokusu o smír mezi starými normami a ideálem nových vztahů. Nicméně se celý čas soudruhovalo a typické bylo tykání.
Ani domov už nemohl být úkrytem, nýbrž naopak. To dokládá pověstná divadelní hra Václava Káni Parta brusiče Karhana, která měla premiéru 24. 3. 1949 v Divadle E. F. Buriana. Čteme-li dnes obrazy z její „kuchyně“, domníváme se, že snad muselo jít o parodii. Nešlo. Tradiční atributy domova jsou zde zesměšňovány a vnější svět, představovaný „fabrikou“, do kuchyně paní Karhanové permanentně proniká. Káňa napsal ryze emblematické drama a převzal státní cenu. Dnes by ale hru (časy se mění) mohli načíst leda Oldřich Kaiser a Jiří Lábus.
Zvláště působivě předvádí Macura ono mytizování v kapitolách Obraz vůdce a Smrt vůdce, anebo v sekvenci Dětská perspektiva, která mně samému připomněla setkání s Leninem v první třídě, kdy jsme povinně vyslechli vyprávění o střílející lodi Auroře v Petrohradu, načež jsme ji malovali, aby přišla - Macurou zmiňovaná - Hosťáňova pohádka Jak Voloďa přemohl krutého cara. Ona kniha vydaná ministerstvem nákladem sto tisíc kusů náležela do tetralogie, ve které šťastný (zbohatl) autor zpracovává biografie Marxe a Engelse, Lenina, Leninovy partnerky Naděždy Konstantinovny Krupské a vítězství Ruska nad fašismem. Jak se už v naší rodině traduje, vrátil jsem se tenkrát ze školy - a Lenina nezapomněl. Ale to, že je totožný s malým Voloďou z oné pohádky, jsem nepochopil. Byly to pro mě dvě postavy. Věkově se lišily a vůbec. Nedával jsem pozor! Ale rodiče i babička se váleli smíchy.
Kromě těchto mýtů má Macura ve Šťastném věku kapitoly Mičurin, Mandelinka, Fučík, Národní obrození, Spartakiáda, Metro a Remek. Každá stojí za přečtení. A vedle toho svazek přichází s oddílem Dovětek ke Šťastnému věku, zahrnujícím kapitolu o poválečném „vykastrování“ knihy Broučci z hlediska náboženského. A publikace má šest dalších bloků, kam se dělí staré i popřevratové Macurovy studie.
V části O jiných literaturách rozebírá funkci mýtu v Joyceově románech a následují mj. čtyři Studie fučíkovské, z nichž mi jako ta nejzajímavější připadala Poetika titulu v překladech Reportáže psané na oprátce. V části O české poezii první poloviny dvacátého století se Macura v 11 esejích dotýká Holana, Halase, Seiferta, Bezruče, Básnického cestopisu a balad. Následuje díl O poezii současníků včetně rozborů děl Emila Juliše (Blížíme se ohni) či Karla Šiktance (Heinovské noci) a část O prózách vrstevníků (Daniela Hodrová, opakovaně Josef Frais, Zeno Dostál či Miroslav Stoniš).
Vladimír Macura se dožil pouhých třiapadesáti let, ale jeho pracovitost byla taková, jako by bylo těch roků dvakrát tolik. Po Listopadu se stal zástupcem ředitele v domovském ústavu, od roku 1993 ředitelem, což se všeobecně respektovalo. „Za pracoviště dýchal,“ píše Trávníček v doslovu. Badatel se už nedožil chystané transplantace kostní dřeně.
Ostatních šest svazků spisů (ne všechny už vyšly) nese tituly Znamení zrodu a české sny, Kalendárium českého devatenáctého století, Masarykovy boty, Ten, který bude (románová tetralogie), Občan Monte Christo a Dopijem a půjdem.
Vladimír Macura: Šťastný věk a další studie o literatuře a kultuře dvacátého století. Vybrané spisy Vladimíra Macury 3 edičně připravil František Podhajský. Doslov Jiří Trávníček. Vydalo Nakladatelství Academia. Praha 2023. 628 stran.
