aneb Jak to je s tou nedokončenou knihou

Milí čtenáři, v prvním díle seriálu „Jak se rodí kniha“ jsem vám slíbil, že jednoho dne vydám ukázku z nikdy nedokončeného díla o budoucí francouzské občanské válce. Je pomalu čas, abych ten slib splnil.

Jelikož ale nejde o úplně samostatný text, nejdřív bych k němu měl dodat nějaký ten úvod – a toto je on. Koho úvody nebaví, může jej přeskočit; doufám, že to nebudou úplně všichni.

*****************************

Celý příběh je založen na otázce, kterou řeším už delší dobu: „Mohla by se v jižní Francii jednoho dne zopakovat alžírská občanská válka?“ Je to jedna z mých nočních můr, protože v současných poměrech světa nemůžu vyloučit odpověď znějící „Ano“.

Některé ingredience, které vedly v Alžírsku k osmiletému zabíjení mezi bývalými sousedy a skončily úplným zánikem – naštěstí vesměs jen vystěhováním – tamní evropské a židovské menšiny, se v dnešní jižní Francii opakují. Etnické a náboženské složení velkých měst je jedna z nich. Druhá ingredience je vzájemné odcizení, protože obyvatelé proslulých banlieues a rezidenti bohatších, dosud vesměs nativních čtvrtí se rozhodně navzájem nevnímají jako občané téže Republiky. Co se Republiky týče, spousta mladíků lelkujících po ulicích měst by si s potěšením zatančila na jejím hrobě. Zmenšující se „bílá“ populace, částečně vzešlá z francouzských uprchlíků z Alžírska, zase považuje současné směřování Francie za zásadně pomýlené. Nikde neslaví Marine Le Pen takové velké a trvalé úspěchy jako na jihu. Na Korsice nebo v okolí Marseille sice Macron loňské prezidentské volby také vyhrál, ale jen o desetinky procenta.

Pak je tu džihád, věčná vábnička násilnických myslí, kázaný nejen v některých (ne vždy legálních) mešitách, ale i po internetu. Občanská válka není referendum, nevyžaduje 50,1 % hlasů. K jejímu rozhoření stačí podstatně menší podíl lidí ochotných vzít do ruky zbraň.

Ani Macron, radikální centrista (dodnes vlastně nevím, co to znamená…), není tak naivní, aby o problému nevěděl. Potíž je v tom, že on vůbec nemusí mít řešení. Před pár dny představený „plán proti chudobě“ nicméně vypovídá o tom, že se Paříž ještě úplně nevzdala. Všimněte si těch opatrných formulací v článku: „deprivované distrikty“ jsou nejspíš ekvivalentem našich „sociálně vyloučených lokalit“. Ostřeji řečeno, jde o ghetta a o to, co z nich za pár let bude.

Možná dosáhne Macronův plán úspěchu. Možná ne. Jak by to mohlo vypadat v případě, že ne, o tom je slíbený text.

*****************************

Musím se ještě zastavit u postav příběhu. Mají svoji historii a některé z nich skoro vidím před sebou.

Charlesje úředník středního věku, jediný Francouz mezi Korsičany. Začátek nepokojů jej zastihl na neoficiální návštěvě u korsického spolužáka. Náhoda, která mění životy. No dobře, ona to není úplná náhoda; Charles má s korsickou mafií určitý obchodní vztah, protože spoustě problémů se dá předejít správným razítkem a úředníci z povolání vědí, jak to razítko získat, ať už je starostou města kdokoliv. Ostatně mafie dávno zjistila, že musí mít svoje lidi ve všech stranách. Pak je jedno, jak dopadnou volby.

Úmyslně jsem mu vybral běžné jméno, které nosili králové i pekaři. Nenese s sebou žádné stereotypy, ani hrdinské, ani negativní.

Ze začátku je Charles v chaotické občanské válce k nepoužití, protože o bojování neví nic. Korsičané by se jej možná i rádi zbavili, ale je jich málo a nemohou si moc vybírat. Má jedno velké štěstí (on i jeho spojenci): nepřítel na tom z hlediska bojových kvalit není o nic lépe. Mladíci z banlieues mají sice krutosti a lhostejnosti dost, nadšení pro svatou válku jim také neschází, ale z hlediska technických kvalit jsou to neškolení amatéři a na výsledcích se to projevuje. Občas vlezou do pasti, které by se profesionál vyhnul obloukem.

Peretti profesionál je, respektive dlouho byl, a to přímo v cizinecké legii, do které, proti všem mýtům, mohou běžně vstupovat i francouzští státní příslušníci. Takže ty pasti chystá. Představuji si ho jako poddůstojnické „malé pivo“, teď už s trochu šednoucí pěnou, pardon, vlasy; táhne mu na padesátku. Jak to, že takovému skrčkovi kdysi vůbec dali bílou čepici, képi blanc? Vrozená energie je jeden důvod, ale hlavně to opravdu dobře umí s výbušninami a prsty má ve svém věku ještě všechny, což je u pyrotechniků nejlepší důkaz kvality. Jak tuhle svoji odbornost uplatňoval později, při práci pro korsickou mafii, lépe nezkoumat.

Orsucci, druhý bývalý voják, je mladý. Vyrůstal na dietě videí Islámského státu a tweetů obránců syrského Kurdistánu. Svoje vojenské řemeslo ovládá dobře, ale podstatu ozbrojeného konfliktu vidí úplně jinde, než jeho starší kolegové. Je s ním přiměřená sranda, dokud nemusí někoho zabít.

Modestomá v mafii vysoké postavení, a nejen kvůli tomu, že se narodil v nejprominentnější rodině. Je to typ jedince, na kterém celá organizace v dobrém i ve zlém stojí; a to zlé je opravdu hodně zlé. Zalžete mu jednou. Podruhé … ó ano, nejspíš zůstanete naživu, ale veškerá chuť na podobné legrácky vás přejde. Už za míru to byl žralok chodící v obleku. Co se situace zhoršila, ani ten oblek nosit nemusí. Není hlupák a možná má i vysokoškolský titul z nějakého seriózního oboru (tipoval bych na inženýra-stavaře nebo dokonce architekta), ale je chodícím důkazem skutečnosti, že inteligence je morálně neutrální pojem.

Konečně vrána je opravdu jen vrána, trochu troufalá. Žádnou magii nečekejte. Nejsme u Sapkowského.

*****************************

Úvod a představení máme za sebou. Navnadil jsem vás? Poněkud se obávám toho, že si teď představujete nějaké veledílo. Není to veledílo a kvalitu nejsem ani schopen posoudit, k tomu nemám od své vlastní práce dostatečný odstup. Může být, že je to úplná blbost. Tenhle žánr moc nepíšu a někde to bude určitě skřípat.

Ale rozhodl jsem se vás pozlobit. Pro dnešek bylo čtení dost. Samotný text povídky se zjeví na tomto webu … ve čtvrtek 20.9. v 00:00 hodin středoevropského letního času.

Mezitím můžete číst Zapomenuté příběhy. Pokud je ještě nemáte, snadná pomoc, rád vám je vyexpeduji i s věnováním.

*****************************

Hudební epilog
I když ex-legionáře máme v úryvku jen jednoho, jeden je více než žádný. Podstatně více.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora