17.4.2021 | Svátek má Rudolf


KNIHA: Historická zpovědnice pro Havla i Jakeše

2.3.2006

Padesát výpovědí ve dvou tlustých svazcích

Velké životopisné rozhovory se na zdejším knižním trhu více prosadily teprve po listopadu 1989, nešlo však o žádnou novinku. Už za tuhé normalizace se výtečně prodávaly třeba Janouškovy Rozhovory s Janem Werichem, to však byla prominentní výjimka. Žánr budil nedůvěru, neboť s osobními zkušenostmi jedinců se dalo manipulovat hůř než s tím, co bylo vydáváno za zkušenost lidu. Významněji se forma knižního rozhovoru uplatnila v neoficiálních sférách. Pavel Tigrid ji například svérázně využil v Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu, kde vlastně hovořil sám se sebou, a obsáhlá interview Karla Hvížďaly s Václavem Havlem, Pavlem Landovským či Václavem Bělohradským se koncem osmdesátých let pro mnohé stala prvním klíčem k démonizovanému světu opozice.

Po návratu demokracie se s knižními rozhovory roztrhl pytel. O slovo se hlásila potlačená historie a veřejná scéna se zalidňovala neznámými osobnostmi, o nichž se chtěla veřejnost víc dozvědět. Přepsané dialogy pohotově suplovaly memoáry, eseje i politické koncepce, jejichž čistě literární stylizace by byla pracnější a méně stravitelná. Brzy se ovšem začaly šířit i prostoduché deriváty efemérních kampaní, afér či pavlačových sporů s vykřičenými tvářemi na obálkách. V nepřehledné řadě dosud vydaných knižních rozhovorů tak nechybí skvělé intelektuální výkony, ani ostudné trapasy.

Příliš mnoho alibi

Rozhovory zařazené do dvoudílné publikace Vítězové? Poražení? Životopisná interview, kterou loni vydalo nakladatelství Prostor, sice vesměs odpovídají nárokům novinářské publicistiky, spíš než ke dni se však zaměřují k dějinám. Kniha vznikla v Centru orální historie při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a její dopad má být hlavně vědecký. Na to je však až příliš čtivá, ba napínavá. V rámci výzkumného projektu Politické elity a disent v období tzv. normalizace, který byl zpracován s podporou Grantové agentury ČR v letech 2002-2004, vzniklo 120 rozhovorů se 43 bývalými funkcionáři KSČ a 77 disidenty.

Z nahrávek, které mají sloužit dalšímu bádání, byly ke zveřejnění vybrány a zredigovány přepisy padesáti nejzajímavějších. Z nejčelnější komunistů jsou zastoupeni Miloš Jakeš, Miroslav Štěpán či Rudolf Hegenbart, mezi disidenty nechybí Václav Havel, Petr Pithart nebo Jiří Dienstbier. Výběr dalších osobností se však neomezuje pouze na předáky v centru, neboť autoři chtěli zachytit různorodé zkušenosti. V nomenklaturní skupině se osobnosti liší především mocenským postavením v hierarchii, funkčním zařazením a regionální působností (i proto se tu zpovídá tolik bývalých okresních tajemníků), zatímco opozice se dělí spíš názorově v klasickém pravolevém spektru. Má také širší generační rozpětí. Nejstarším mluvčím v obou skupinách je přes osmdesát, nejmladší normalizátoři však náleží ke štěpánovské garnituře dnešních šedesátníků, zatímco mezi disidenty najdeme i čerstvé čtyřicátníky.

Metodika orální historie si neklade za cíl čtenářskou atraktivitu, nevyžaduje jasná vyjádření, netlačí zpovídaného ke zdi. Snaží se naopak uspat jeho ostražitost a získat důvěru. Dobré novinářské interview se tváří jako dramatické střetnutí, zatímco orální historik by měl trpělivě naslouchat. Těžiště jeho výzkumu tkví až v dodatečné analýze nahrávek, kdy zvláštní pozornost věnuje nepřesnostem, úhybným manévrům, výmluvám i pomluvám, pochybným názorům i zjevným nepravdám, které nemusí být vůbec účelové, neboť lidé rádi obelhávají sami sebe. Cenná nejsou fakta, ta se zjišťují z objektivnějších zdrojů, ale obraz lidské mentality v určité historické situaci. Co se týče falšování skutečnosti, obzvlášť "výmluvné" jsou zpovědi funkcionářů, vycepovaných v dialektice a demagogii. Každý prosazuje svůj ucelený obraz světa, každý chce být přesvědčivý, ať už setrvává v marxleninské dogmatice, nebo se přizpůsobuje duchu nové doby. Kritický čtenář si všímá nesčetných záludností a chvílemi přímo bolestně postrádá poznámkový aparát, který by je uváděl na pravou míru.

Za své osobní příběhy se funkcionáři vesměs nestydí, příběh strany však v jejich podání vyznívá většinou dost hrozně. Aby se v něm nezasvěcený čtenář vůbec vyznal, musel by si nakreslit podrobné schéma vztahů mezi mafiemi znesvářených potentátů, kteří si vzájemně mydlili schody, až se po nich s rachotem sesypala celá mocenská struktura. Události 17. listopadu 1989 zůstávají pro oslovené komunisty stále hádankou. Bylo to selhání, zrada, zásah domácích či cizích tajných služeb? Hypotéz tu najdeme celou řadu, za hlavního viníka mocenského krachu je však téměř shodně pokládán Gorbačev a na domácí scéně vyvolává největší nenávist Havel. Živým problémem je i rok 1968, vpád vojsk a následující represe formou prověrek.

Snaha komunistických mluvčích uhájit své osobní příběhy před obludností procesů, na nichž se osobně podíleli, je hodně křečovitá. Promluvy disidentů vyznívají mnohem nenuceněji, byť i zde lze občas tušit jakýsi vnitřní tlak nepřiznaných nejistot. Příběh disentu sice neskončil jednoznačným vítězstvím, neboť do hry po listopadu rázně vstoupili pragmatičtí ekonomové, zůstává však povznášející. Stmeluje pamětníky přes veškeré názorové rozdíly a pozdější rozepře. Takto se rodí zakladatelské mýty, v nichž bývají fakta postupně opřádána iluzemi. Zatímco komunisté inklinují ke lži, ve zpovědích jejich protivníků se občas dostáváme do blízkosti kýče. Koncepce knihy přímo svádí k mnoha podobným paralelám - obě skupiny měly například nápadně přehlíživý vztah k nezapojené veřejnosti - pokud by však měl projekt vyústil do podobného srovnávání, byl by v zásadě chybný, neboť by nahrával předsudkům na úkor poznání.

Velký román místo vědy

V knize najdeme spoustu silných příběhů i drobných, ale příznačných detailů, které by neměly být zapomenuty. Dá se číst jako strhující román s detektivní zápletkou, v němž se velké ideje utkávají v podobně znepokojivé polyfonii, jakou kdysi Bachtin rozpoznal u Dostojevského. Každý z hovořících jako by měl svou pravdu, v každém je něco dojemného. Problém tkví v tom, že mocný efekt beletristického mnohohlasu zaznívá z díla, které by mělo mít úplně jinou funkci.

Orální historie se obvykle zaměřuje na svědectví těch, kteří by se jinak nedostali ke slovu, tady však hovoří politici, novináři, intelektuálové či umělci, tedy vesměs profesionálové v oboru vytváření a šíření společenských názorů i nálad. Jejich účast v projektu nepochybně zvýšila přitažlivost knihy, dodala jí pozoruhodnou slovesnou i myšlenkovou úroveň, ale zároveň obraz minulosti sofistikovaně zašmodrchala. Románu by něco takového jistě slušelo, neboť umění mnohoznačnost unese, věda by však měla směřovat k projasnění.

Kdyby rozhovory vedl novinář, nezdráhal by se vznášet námitky, věda však požadovala holé výpovědi. Zkušený čtenář si s nimi poradí, z moderní literatury zná spoustu případů, kdy si autor zvolil za vypravěče naprosto nedůvěryhodného antihrdinu, ví však také, že kriticky číst umí jen menší část veřejnosti. Většina se s vypravěčem po chvíli bezděčně ztotožní, což dobře věděl i Hitler, když psal Mein Kampf. Autoři v předmluvě zdůrazňují, že kniha je pouze prvním "výstupem" projektu, odborné analýzy by měly teprve následovat. Nezbývá než věřit, že nějaký geniální historik najde způsob, jak toto nakupení rozporných dojmů z dějin přesvědčivě rozmotat.

(psáno pro Respekt)

Miroslav Vaněk, Pavel Urbášek (editoři): Vítězové? Poražení? Životopisná interview. I. díl Disent v období tzv. normalizace, 1121 str., II. díl Politické elity v období tzv. normalizace, 831 str., vydal Prostor, Praha 2005, cena obou svazků 999 Kč.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.