Knihu Karla Hvížďaly Chvění je naděje s podtitulem Záznamy od března 2021 do začátku války v únoru 2022 bych charakterizoval jako skrumáž delších i kratších esejů a deníku. Eseje jsou deníkem proloženy, ne naopak. Nejen deníkem, ale především jím.

Autor - často jen telegraficky (“Dnes zemřel Belmondo.“) - zachycuje aktuální události ve světě, ale při každé příležitosti odbočuje k úvahám. „Strčil jsem nos do Kafkových knih,“ píše - a výsledkem strčení nosu do nich je taky krátký esej. Hned následujícího týdne (podle týdnů je kniha členěna a jsou číslovány) Karel Hvížďala vzpomíná na kousky dětství stráveného s prarodiči v Lukách pod Medníkem, ale vzpomínky, které vyvstanou při vůni, či různé aluze jsou roztroušeny celou knihou, jejíž smysl autor sám vyznačil takto: „Udělat si jasno o sobě ve složité době, poznat sám sebe, uvědomit si, co se nepovedlo, kde si něco nalhávám, co si myslím špatně, co myslím bezmyšlenkovitě, co říkám automaticky, co dělají, myslí a říkají bezmyšlenkovitě nebo dobře jiní.“

Jindy odbočí z dálnice k některé z osobností, s níž realizoval knižní nebo i kratší rozhovor, a těch není málo. A ještě jindy před nás dík autorovi vyskočí jak čertík z krabičky osobnost, která již fakticky udělala rozhovor sama se sebou, konkrétně Andrej Babiš, jak je reflektován; Hvížďala: „Žádné ideje nemá, jen lidem ukázal viníka a postavil se do čela nespokojeného davu. Čas se posunul a teď už mu ani jeho voliči nevěří, že nekrade. Už si je kupuje. Nikdo jim nemůže slíbit tolik, kolik jim Andrej může dát… Životnost v české politice dělá nějakých osm let. Překonat toto období Babiš může, řekl bych ovšem, že je vyhořelý. Být premiérem je masakr. Je to těžká jízda a strašná zátěž na organismus.“ Ještě kritičtější je autor k AB o několik desítek stránek dál, i když zdánlivě hovoří obecně: „Je z nich cítit odpor k lidem a možná i k životu, který vnímají jen jako pole, které si chtějí uchvátit pro sebe. Za nic necítí odpovědnost, baví je lest. Jejich duch je těkavý… Jestli si Miloš Zeman vykládal ústavu extenzivně, takový člověk by ji nevykládal vůbec, nezajímala by ho. Je to cítit z každé grimasy i pohybu, proto se Babiš tak snadno karikuje. Sálá z něho dychtivá dravost, kterou si vychutnává, která nepostrádá loupežnickou genialitu, ale u níž absentuje jakýkoli duchovní rozměr.“

Dalším žánrem, na který ve Hvížďalově konglomerátu postřehů narazíme, je překvapivě literární kritika, anebo ta divadelní. A tak mj. strhá inscenaci Ztracených iluzí divadla Na zábradlí, v níž mu jednoduše chybí příběh. Dokonce je to horší: zdá se mu, že autoři pohrdají slovem.

Jako osmdesátník (*1941) se nebrání úvahám o stáří, které (upozorňuje) „podle lékařů zahrnuje období mezi 75 a 98 lety. V osmdesáti jsem tedy někde před půlkou,“ píše a dodává o několik stran dál: „Každý den se musím nutit, abych ušel alespoň čtyři či pět kilometrů. Když vykročím od počítače, pozorování lidí a přírody mě naštěstí dál baví stejně, jako mě bavilo celý život.“

Velmi intimní jsou sekvence rodinné, například o vztazích se synem. Vždy nás může deptat, když se potomstvo obírá jinými síněmi světa, než které ovládáme. Hvížďala je ale přísný taky k sobě a zvažuje, proč mu nemusí být rozuměno.

Nejmenuje pak toho miliardáře, s kterým hovoří, ale cituje ho: „Chybí mi smysl života.“

Karel Hvížďala ovšem proti boháči stojí v kterýchsi kuloárech, a tak mu počne připomínat, že přece mnozí velcí umělci měli dodnes známé mecenáše. Měli je Michelangelo, Goethe, Mozart, Bach… Ale miliardářova reakce je chladná. Skeptická. „V byznysu dokážu riskovat, donátorství se bojím. Vzato čistě matematicky je v tomto oboru riziko mnohem vyšší.“

Ve své knížce zvládne Hvížďala i pobavit. Líčí třeba své setkání s Iljou Hurníkem a omlouvá se Iljovi, že nemá hudební sluch. Hurník spisovatele a interviewra přezkouší u klavíru a dí: „To není pravda, pane Hvížďalo: vy jste jen zanedbaný.“

A následuje autorův „zanedbaný“ výklad o naslouchání dílům řady skladatelů, u kterých ovšem KH neslyší, co snad druzí.

Text své knihy doplnil i zlomky korespondence, především s Jacquesem Rupnikem (další literární žánr) a texty pro Český rozhlas (a další média). Už v prologu přitom konstatuje cosi, co mě překvapilo. Už počátkem roku 1992 přestal vidět na jedno oko; údajně kvůli přepracovanosti.

Jestliže Karel Hvížďala až doposud realizoval X rozhovorů s osobnostmi, tohle je rozhovor přímo s dobou.

Karel Hvížďala: Chvění je naděje. Záznamy od března 2021 do začátku války v únoru 2022. K vydání připravil Zdenko Pavelka. Vydaly Univerzita Karlova a Novela bohemica. Praha 2022. 260 stran

Chvění je naděje - Karel Hvížďala | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví