Růže pro Algernon je dojemná povídka Daniela Keyese, která roku 1960 získala cenu Hugo a kterou autor umně rozvedl do románu, jenž získal roku 1967 cenu Nebula. Povídka byla zatím pětkrát zfilmována, mnohokrát dramatizována a kupříkladu ve střední Evropě s ní slaví zasloužený úspěch herec Jan Potměšil. Autor přiznal, že se mu úspěch s ní nepodařilo zopakovat, i když se snažil, a něco podobně výjimečného se skutečně podaří tak jednou za století. To ale neznamená, že by Daniel Keyes zůstal autorem jen této jediné povídky a jediného románu. Ne. Napsal toho víc a jeho druhým nejslavnějším dílem je objemná non fiction (nikoli science fiction) 24 osobností Billyho Milligana (1981).

William Stanley Milligan se zde proponuje jako reálný americký zločinec, mj. únosce. Polapený, ale skončivší na psychiatrii. Právem? Občas se tohle samozřejmě povede i někomu, řekněme, mazanému. Jenže pak ámen: i ti nejchytřejší po čase vypadnou z role. Je příliš náročné předstírat. Bývají odhaleni jako pouzí simulanti, anebo se často ještě rádi přiznají.

W. S. Milligan ale z role nevypadl a jistě, je tu možnost, že se uvnitř jeho hrudi skutečně svářilo deset osobností, respektive čtyřiadvacet, poněvadž původních deset posléze tomuto „pábiteli“ nestačilo, takže přidal.

Je zde ona možnost, ale váhám. Milliganovi vnitřní polobozi - v banálním hávu - spolu údajně hovořili, asi jako vede většina z nás vnitřní monolog. Zřejmé je, že se pomyslné bytosti lišily svými „talenty“. A co si tady pod slovem talent představit?

Někdy hodně, jindy prd. Chci říct nic. Anebo takřka nic. Tak například si musíme představit schopnost krást, dále schopnost loupit, jistěže nutkání krást alias kleptomanii, anebo talent obchodovat s narkotiky. I schopnost manipulovat, svádět, ba znásilňovat. I doslovně a fyzicky. A jak Milligan opakovaně - a věrohodně - tvrdil, měl se ženami sex s představou, že je žena, ale lesbická.

Další jeho já bylo osmileté dítě. Ale nejfantastičtější z eg Billa Milligana se stal tzv. Učitel.

Právě on údajně shromáždil všechny osobnosti uvnitř choromyslného. Daniel Keyes zpracoval causu nesmírně pečlivě, klobouk dolů. Fakticky se pokusil obestřít Milligana podobně dokonalým příběhem, jako když psal Truman Capote - o více než dekádu dřív - klasický román o brutálních vrazích Chladnokrevně. Ale Keyesovi se to samé nepodařilo; i když notnou dávku působivosti jeho kniha má. Problém je každopádně rozmělněn na pět set stran - a podle mě došlo k efektu sněhové koule. Několik psychiatrů si na začátku vytvořilo z pana Milligana „práci“ a námět a zvláštní případ. I když pochybovali, mnozí mu skutečně uvěřili a tuto fascinující věc aplikovali na obvyklé a pouhé rozdvojení osobnosti. Někteří kolegové, pravda, polemizovali a polemika trvá. Ale tenkrát se už všecko někam takříkajíc vezlo. Asi i k Milliganově radosti.

Také my se při čtení musíme neustále a opakovaně (a jen za sebe) rozhodovat, zda budeme s psychiatry a na jejich straně, anebo zda řekneme: „Král je nahý.“ Já sám psychiatrii nepodceňuji a psychologii - jako vědu - jen občas. Přesto jsem názoru, že Will Stanley Milligan všecky obehrál v pokeru, který byl víc než pokerem. A možná jsem skeptik (určitě), ale vždycky tíhnu k přirozeným a přirozenějším vysvětlením, to je taky jediný správný směr při uvažování. Milliganovi, který byl možná géniem herectví, prostě nevěřím. Tahání za nos, ano, ovládal, ale viděli jsme přece všichni Spielbergův film Chyť mě, když to dokážeš. Viděli!

Třeba se ale, uznávám, pletu já. Daniel Keyes rozdělil knihu na tři části: Čas bezvládí, Učitel vypráví a Za hranicí šílenství. Pouze na jednom příkladě teď naznačím, jak pracuje s materiálem. Při jedné návštěvě se internovaného Milligana přeptá, jak se cítí.

Odpověď: „Připadám si vnitřně prázdný.“ Pauza. „Jako bych ležel obličejem na tabuli skla.“
Keyes: „Vidíte skrz tu tabuli, Bille?“
„Vidím.“
„Co vidíte?“
„Hvězdy. A taky kruh. Paprsek světla. Ten paprsek vychází z mých vlastních očí? Já se ptám. Asi ano, protože pořád zůstává přede mnou.“

Keyes (hrající si očividně na Trumana Capote, ale možná spíš na nějakého spiritistu během seance či rovnou na Raymonda Moodyho): „A co, Bille, vidíte kolem?“

Odpověď: „Okolo leží některé z mých osobností v rakvích.“
„Vy ty rakve vidíte?“
„Ano.“
„Ale jak můžete vidět uvnitř rakví své osobnosti?“
„Protože rakve nemají víka. Oni… Ještě pořád nezemřeli a čekají. Ve spánku. Ale některé rakve už jsou prázdné…“

Ještě jinými slovy? Blábolení. Podle mého názoru ano. Milliganovo lišáctví není tak úplně neprůhledné. A přece i právě proto vydalo na objemnou knihu, která se rychle zaplatila. Netuším, zda by se mohl stát její základ podstatou dobrého vědeckofantastického románu, ale patrně ano: vzpomeňme známé povídky Venuše a sedmero pohlaví. Ale Keyes vytvořil jen jakýsi záznam a literaturu faktu a snad sám podlehl lišáctví, ačkoli ne úplně. Dává věc soudnému čtenáři k rozhodnutí: na rozdíl od některých kolegů psychologů, kteří jsou si 24 osobnostmi jisti. Nebo takřka jisti. A k čemu to všecko?

Díky svému lišáctví a talentu se stal Milligan prvním mužem, jehož americký soud osvobodil ne pro jednoduché rozpolcení osobnosti, ale pro její úplně rozčlenění. Podle knihy se připravuje film s Leonardem DiCapriem v hlavní roli. A Daniel Keyes (1927-2014)?

Narodil se v New Yorku do židovské rodiny a vystudoval ne psychiatrii, ale psychologii a literaturu. Nato vzal práci v nakladatelství Atlas Comics (pozdější Marvel) a jeho nadřízeným tu jeden čas byl Stan Lee. Keyes navíc spoluvlastnil fotografický ateliér a posléze učil angličtinu na newyorských středních školách. Od roku 1961 přednášel tvůrčí psaní na univerzitách. Jeho diskutabilní kniha o Milliganovi vyšla minimálně ve čtrnácti jazycích, před pár dny taky u nás.

Daniel Keyes: 24 osobností Billyho Milligana. Přeložil Jiří Hanuš. Odpovědný redaktor Miloš Urban. Argo. Praha 2023. 528 stran.

24 osobností Billyho Milligana - Daniel Keyes | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví