Byl to Jaroslav Foglar, kdo jako první na celém světě vymyslel tzv. dlouhodobé hry? Tedy soutěže, kde se zápolilo na jednotlivých schůzkách kluků třeba už od ledna, aby vše definitivně vyvrcholilo pointou na letním táboře?

Dnes vám většina skautů potvrdí, že to je skutečně „Jestřábův“ vynález, a dodají, že mu ale komunisté prvenství upřeli. Což je pravda. Stěžovatelé mají hlavně na mysli (prožluklou) knihu Celotáborové etapové hry (1978), jejíž vydání se, ano, „Jestřába“ Foglara skutečně dotklo.

Ale nebyl ořezávátko. Šel Prahou za vydavatelem, nikam netelefonoval a kráčel vznést protest. Herní fenomén „dlouhodobých her“ vždy a se samozřejmostí bral jako vlastní dítě. Pražská odborová rada (onen vydavatel) to ignorovala. Totálně, takřka vesele. V knize není ani zmínka o Foglarovi, ale nestyděli se mezi ilustrace dát diplom z jeho tábora s textem „Sluneční zátoka potřebuje jen statečné a silné“.

Pan Foglar, nešťastník, pak trávil debatou s „komanči“ několik hodin. A vrátil se zdeptán domů, aby si poznamenal: „Prakticky jsem svým protestem nedocílil zcela ničeho. Byla to zbytečná ztráta času, bylo to několik promarněných a trpkých hodin života.“

Nejen o tomhle trapasu přináší zprávu kniha Romana Šantory a Jaroslava Foglara Alvarez potřebuje jen statečné a silné - s podtitulem Jaroslav Foglar a Dvojkaři. Právě vyšla. A komunisté mydlili klasikovi schody pilně, zatímco se utrápeně staral o víc než stoletou (a posléze ochrnutou) maminku, která si v poslední sekvenci života již nemohla dojít ani na záchod.

Je tu ale paradox. A zrada. Protože „dlouhodobé hry“ vlastně vymyslel spisovatel a vedoucí vodních skautů Jaroslav Novák (1894-1965), v mnohém Jestřábův konkurent. Právě on je přece autorem románu Zelené jezero (1939) a zevrubně líčí právě dlouhodobé pátrání chlapecké družiny po nepravém pokladu Aztéků. A „bratr Novák“, mezi skauty známý jako Braťka, popsal v knize taky předehru soutěže neboli „rozehřívací kolo“, má zde i „kostýmní legendu“ a ve finále „pokladovku“; jak se někdy říká finální honbě za artefaktem. Braťkovi zajistila jeho fantazie určité prvenství, ale hra se realizovala pouze v rovině románové fikce. A Novák vedl skauty a - stále slavnější - Pátý oddíl, ale na Aztéky nehráli. Nenašel čas, neměl možná energii, kdo ví. Ale Foglar ano. Ten energii našel, i když bodoval teprve napodruhé.

Již roku 1941 totiž přišel s konceptem hry, kterou pojmenoval Závěť strýce Jamese. Ale neměl dost zkušeností. Bylo mu něco přes třicet a snad jedinou zajímavostí ohledně toho raného pokusu hrát je, že tu - obdobně jako v pozdějším filmu Limonádový Joe - vyslovovali jméno foneticky, tedy jak se píše.

Teprve začátkem roku 1942 to mělo přijít. Ale ano, Foglar asi znal Zelené jezero, ale inspirací bylo víc. Dlouhodobě se zajímal o dobytí Střední Ameriky španělskými vrahy a o Cortéze a jeho brutální honbu za poklady. V rámci toho zájmu studoval i Kleinpaulovu knihu o tomto dobyvateli, tedy než se znechucený zarazil. Druhou hru původně nazval CORTEZ, ale to nešlo. Tak titul předělal na LOPEZ anebo MONTEZ, aby se - konečně - rozhodl pro jméno ALVAREZ. Sám píše:

„Když se mi v knižním lektorátu Melantrichu dostala do rukou kniha Dobytí Mexika se suchopárným líčením bojů, tak mě napadlo oživit barevnou historii Aztéků, Toltéků, Mayů i jiných vymřelých národů. Oživit ji velikou, celoroční hrou, na které by si hoši brousili vtip, důmysl, odvahu a schopnosti všeho druhu. Kleinpaulova kniha mi vnukla i legendu - o zcela smyšlené trojici dobrodruhů. Alvarezovi, Rodrigovi a Fernandozovi. To oni půjdou ve stopách Cortéze a za jeho poklady, ale nepůjdou hned, ale o století později.“

Následují Foglarově vzpomínce pak můžete i nemusíte věřit, přičemž nekorektně upozorňuji, že byl nábožensky vždycky ještě chladnější než psí čumák. Křesťanství do Dvojky netahal, ale přesto či právě proto okouzleně tvrdí:

„Jednou jsem se vpodvečer vracel od Vltavy a směřoval Resslovkou ke Karlovu náměstí a na rohu Ječné se ohnivě až oslnivě třpytila svatozář okolo sochy nějakého svatého. Jako by nad kostelem svatého Ignáce planula starobylá aztécká modla. Socha tu stála s pozlaceným vějířem paprsků okolo hlavy, ozářena slunce, které zapadalo za Petřín. A to mi dodalo ještě větší chuť pustit se do přípravy hry.“

Vize mu byla vodítkem a zlato, třpytící se v záři, mu vnuklo nápad na hru Alvarez. „Mám pocit, jako bych už tehdy nějak tušil, že právě ALVAREZ, ta soutěž s přídomkem POTŘEBUJE JEN STATEČNÉ A SILNÉ, okouzlí Dvojku, mé Hochy od Bobří řeky.“

A Foglar ještě pokračuje: „Znal jsem dokonale terén tábora na Sázavě, kde měla hra vyvrcholit, a vymyslel si ke kraji vhodné náměty. A začal jsem hochy zvolna - zatím nic netušící - připravovat na dobrodružství, jaké ještě nepoznali.“

Nu, a to, co následovalo, je historie, a to i literární. Jenom mi připadá pozoruhodné, nakolik jsou jednotlivé etapy hry (a nikoli jen úvodní „Ignácův efekt“) spjaty s Velkou Prahou. Co by totiž vyrašilo bez Matky měst? Nic. Nebo cosi, co si jen málokdo prahne představit.

Je to nesporné, než to však doložím, rychle připomenu, že Alvarez není jedinou Foglarovou dlouhodobou hrou, nýbrž druhým kláním z celkovým dvaatřiceti. A na každou z těch 32 „etapovek“ bylo třeba roku. Ale některé hry pro úspěch i zopakoval, v jednom případě dokonce pětkrát (soutěž Zlaté údolí z roku 1943), a tak je součet jen číslem 25.

Tak například roku 1944 to byla Výprava na Yucatan, která později dala i titul jedné foglarovce. Roku 1951 hráli Znovu do říše Montezumovy a roku 1955 došlo na klání Za poklady starých Inků. Roku 1964 přišla Záhadu dlažby Aztéckého chrámu a roku 1975 Tajemství indiánských pyramid. Takže by to takřka vypadalo, že měl Foglar fantazii pozdějších tvůrců Indiany Jonese; ale to ne. Zdaleka se neomezil na Mexiko a Jižní Ameriku, jak dokládají třeba Zlato v Saskačevanu (1945), Stavba Kanadské pacifické železnice (1949), Výstavba nového zemědílu (1954), Za lovci lebek (1959), Cesta do zelené hrůzy (1969), Ostrov šesti pokladů (1971) anebo hra K pramenům neznámé řeky (1961, 1968), jejíž legendu zpracoval Foglar i jako komiksový scénář. Ale především je zde excelentní Černý delfín (1952, 1958, 1963), podle něhož také napsal foglarovku, a to Poklad Černého delfína, a v souvislosti s tou byl roku 1966 natočen na Slovensku stejnojmenný dokumentární film.

Ale k Alvarezovi (který se ve Dvojce hrál i podruhé, a to roku 1957). Už 27. února 1942 si Foglar nechal u přítele-nakladatele Kobese nařezat kartóny, aby měl na co kreslit.

8. března rozdal na jedné výpravě mezi kluky prvních deset kartiček s obrázky: řeku v záři oranžového slunce a s nápisem Alvarez přijde! Jistěže nic víc neprozradil a netušili, která bije.

Už 15. 3. se dočkali dalších lístků - během výletu do okolí Kačerova.

22. 3. soutěžili v Šárce ve sběru kamenů a jedna pětice - s nejlepšími časy - nakonec shrábla další lístečky jménem Alvarez. U startu se postaví, aby bylo jasno, nádoba - a po metru a půl se dál a dál pokládá sedm kamenů. Úkol? Každý závodník musí ty kameny přenosit do nádoby, ale po jednom a tak, aby necinkly. Za cinknutí se připočítává 5 trestných bodů.

Koncem března 1942 proběhla výprava do tzv. Tygřích džunglí a Alvarezy dostal každý, kdo tehdy přišel s kloudným návrhem na zajímavou činnost na vytouženém letním táboře.

Ve dnech 4. až 6. 4. následovala „Velikonoční cyklistická robinzonáda“ podle Vltavy - a dala chlapcům tak zabrat, že ALVAREZE obdrželi všichni. 19. dubna šli pak do Prokopáku a každý musel zdola od potoka vyběhnout neschůdnou roklí až na ostroh k „Opičím stromům“. Na dalších výpravách se pak soutěže staly bohatšími a komplikovanějšími a někdy takřka nesplnitelnými, přičemž kluci dál žili v nevědomosti. Kdo je ten Alvarez? Co nám to na kartičkách po kouscích píše? A oč půjde ve finální hře na táboře?

Počátkem května došlo v zemi ke krizi (atentátu) a Foglar dosavadní hraní raději shrnul do několika odstavců. Lístečky tam jasně označuje za reklamu na hru, která připraví „náladu“. Je taky moc rád, že se staly objektem sběratelské vášně, a kdo některou neděli žádný nedostal, tak byl „votrávenej“.

Lístky si kluci směli vyměňovat a vyčlenila se Žlutá parta, která je střádala kolektivně. S její výjimkou nikdo neměl všechny; ani ti nejsnaživější, a tak si scházející obkreslovali do deníků.

Je fakt, že Foglar někdy kreslil hodně narychlo a takovým lístkům poté kluci diplomaticky říkali „jednodušší typ“. Ty propracovanější malby byly „bašta“ a vyhrálo znázornění žlutých mraků na fialovém nebi, pod nimiž se řítily jihoamerické vodopády.

Při spolupráci s dětmi se podivuhodně snadno a samozřejmě uchycují rituály, to jsem si sám vyzkoušel, a v tomto případě to byl takřka pokaždé jistý Šmudla, kdo s výhružným přízvukem pronesl otázku: „Bude dnes Alvarez?“ Nu, a společenský mrav Foglarovi kázal, aby řekl: „Kdepak, dneska néjni.“ Následovala soutěž, skončila a kluci čekali na Alvareze. Ale Foglar pokaždé povídá: „Himbajs, dyk já je nechal doma.“ Až se s nimi vytasil. Stvořil hotový kult. Kult každonedělních bojů, a to bojů stále „pekelnějších“ a náročnějších.

„I kdyby to s prázdninami nějak špatně dopadlo,“ zaznamenal si začátkem onoho května 1942, „ALVAREZ vykonal i dosavadním vzruchem dost.“

Další soutěž proběhla 10. května - při výpravě do Modřan. 17. 5. si to v Zaječí rokli zjednodušil a pouze se losovalo sáhnutím do sáčku s různobarevnými kolečky. Kdo získal správnou barvu, získal Alvareze. A co? I štěstí hraje v životě roli. Za války ještě víc.

Během „Svatodušní výpravy“ na Kačák 23. - 25. 5. vyhrál Alvareze jen ten, kdo nejpřesněji odhadl tříhodinový čas. 21. 6. uspořádal Foglar v Modřanském údolí „běh po jedné noze“ a 28. 6. se konala cyklo-výprava do Zeleného údolí. Úplně poslední, sedmnácté setkání s Alvarezem mimo budoucí tábor proběhlo 5. 7. Pak… Jeli… Ale pouze do blízkosti své Sluneční zátoky a za okolností nepředstavitelně ztížených. Fungovali vlastně ilegálně, v květnu byl zasažen říšský Protektor a v červnu vypáleny Ležáky a Lidice. Masově se zatýkalo a popravovalo. Tábory se v žádném případě konat nesměly. To ne, ale šlo je maskovat - jako zemědělské brigády. A tak to provedla Dvojka. Patnáct členů plus dva vedoucí.

Žili nikoli ve stanech, to by je rozprášili, ale na samotě jménem Kocanda, kterou si překřtili na Tvrz. Patřila rodu Tvrdíkových. Jejich život byl omezen na budovu onoho statku, který stál bohužel daleko od lesa, a ani k Sázavě to nebylo nejblíže. Realizovali aspoň dvoudenní výpravu na Sečskou přehradu. A teprve na táboře byl zveřejněn Alvarezův příběh a legenda se osvětlila. Na kartičkách vždy byly jen úryvky z Alvarezova deníku a… Na desítkách stran obsahuje naše kniha faximile zápisů o táborovém vyvrcholení hry. Opět i spousta kreseb. Krása. Přesto… Foglar závěrem do kroniky bez servítků vepsal: „Vinou jednoho či dvou nerozkvetla srdce hochů květy nejčistšími… Mnoho hněvů vetřelo se mezi nás. Konstelace hvězd… Sestava členstva byla nepříznivá. Vše, co z dřívějška bylo nedobré, vykrystalizovalo na táboře v bodavé hroty.“

Přesto Alvarez nezůstal jen hrou: od podzimu 1945 se s ním seznámili taky čtenáři časopisů Junák a později Vpřed, a to skrz foglarovku Devadesátka pokračuje. Foglar současně soutěž přepracoval pod titulem Po stopách Alvareze pro čtenáře časopisu a byla zveřejněna v číslech 1-12 druhého ročníku Vpředu. Tři sta účastníků klání si rozebralo ceny, mj. motocykl ČZ, fotoaparát PERFORETTE (za 1200 korun), kufříkový gramofon anebo jehlanový stan. - Je přitom trochu zvláštní, že není doklad o tom, že by se Alvarez, známý nově z časopisu, stal po válce čímkoli na repertoáru jiných oddílů. Ale po roce 1969, kdy kniha Devadesátka pokračuje vyšla knižně, se situace změnila - a neexistuje statistika, ale z dokladů a vzpomínek víme, že je jednou z nejhranějších.

Vzhledem k „volnému“ popisu jejích etap v knize o Devadesátce ovšem tehdy mnozí vše domýšleli sami. Teprve roku 1989 vydal Ivan Vápenka publikaci, kde najdeme podrobný popis původní verze, a znovu hru představuje Miloš Zapletal roku 2000 v knize Hry Jaroslava Foglara, patřící jeho Sebraným spisům. Vydání se autor už nedožil. Ale dlouhodobé hry se začaly již zhruba od roku 1948 rozmáchat ve světě a staly se tak neuvěřitelně populárními, že i Kongresová knihovna ve Washingtonu vydala (1973) čtyřdílný Bealchův soupis dotyčných her na víc než 2000 stranách.

Skutečná vábivost Alvareze bude asi většině dnešních mladých už nepochopitelná. Tenkrát tkvěla v legendě, která se neodkrývá najednou, a celkově v seriálovém principu. Navíc byl Foglar géniem navozování atmosféry, když byl dosti stimulován, a fungoval pak, když to přeženu, jako když surrealista hledí na svět s jedním okem zavřeným. Uměl vyprávět, uměl režírovat. A pro publikaci Alvarez aneb Po stopách Alvareze napsal ještě před převratem (v létě 1989), že chtěl onou hrou sebe i hochy „celoročně odvrátit od tíživých myšlenek“. Alvarez byl sice Španěl, ale měl zastínit tíživou atmosféru, ve které tenkrát žili. Současně byl název volen tak, že by jej gestapo sotva mohlo kdy pokládat za provokativní. I Říše přece chtěla „silné“. To, co roku 42 prováděli Foglar a Dvojka mělo ovšem k výcviku pro válku na parseky daleko.

Roman Šantora a Jaroslabv Foglar: Alvarez potřebuje jen statečné a silné. Jaroslav Foglar a Dvojkaři. V červnu 2023 vydala v Praze Skautská nadace Jaroslava Foglara. 95 stran.

Tuto publikaci nejsnáze pořídíte zde: https://www.skautskanadace.cz/kupte-si.