22.10.2020 | Svátek má Sabina


JAZYK: Jasná mluva a její politizace

13.12.2019

Jazyk se pochopitelně vyvíjí v čase.Vyvíjel se samozřejmě i v dobách, kdy lidé tento vývoj nereflektovali. Tento vývoj probíhá zcela přirozeně, může ale probíhat i nepřirozeně, pod tlakem.

Například ruská literatura se dle mého názoru vyvíjela skokově mezi prvním a třetím desetiletím minulého století. Ruská literatura 19. století je opravdu krásná (tím chci říci, že obrat „krásná literatura“ se na ni vztahuje zcela právem).

Po nástupu bolševiků se výrazně zjednodušil pravopis, což by samo o sobě nemusela být žádná tragédie. Posun vidím ve vzniku nových slov. Nevzpomínám si na žádnou ruskou zkratku z 19. století. Zato po nástupu bolševismu se objevila slova jako kolchoz (kolektivnoje chozjajstvo), sovnarkom (sovět narodných komisarov; vlastně vláda), komsomol (komunističeskij sojuz moloděži) atd. atd.

U nás to bylo po nástupu komunismu poněkud milosrdnější. Narpa bylo papírnictví (národní papír? ani nevím, co to mělo znamenat), Masna byla celkem srozumitelná. Ale ještě před pádem komunismu nastal protipohyb. Z Narpy smělo být zase Papírnictví, z Masny Maso-uzeniny, z Kovomatu Domácí potřeby nebo Železářství… Docházelo sice k absurditám jiného druhu: Pamětníci, vzpomínáte, že ojetá auta se prodávala v Klenotech? A až do konce vlády komunismu nás provázely nesmyslné propagandistické věty (či snad výkřiky?). Jaké poselství asi vstupovalo do lidských myslí, když na významném pražském náměstí zářil rudý neon se slovy „Leninskou cestou k socialistické železnici“?

To pochopitelně neznamená, že hrátky s jazykem nepokračují i v onom úžasném novém světě, v němž žijeme. Zatímco výše uvedené heslo je naprosto bezobsažné, nové výrazy jsou zákeřné. Jeden z nich nás dokonce provází ještě od dob komunismu: Umělé přerušení těhotenství. Jistě, slovo „potrat“ není hezké. „Přerušení“ je takové útěšné – až na to, že to, co bylo přerušeno, může zpravidla opět pokračovat. Přerušíte-li ale těhotenství, ono už nikdy pokračovat nebude. Ano, cítíme se bezpečněji, když něčemu dáme hezké jméno. Třeba takové „nápravné zařízení“. Ano, záměr byl dobrý, lidé měli dostat šanci se napravit, ale islamisté se v nápravných zařízeních zpravidla radikalizují a drobní zlodějíčkové se v nápravných zařízeních od starších kolegů poučí, jak se nespokojit s nějakým malým trezorkem a udělat nějakou pořádnou kasu.

A pak jsou slova, která byla od počátku zavádějící. Například islamofob, homofob nebo xenofob.

Součástí takových výrazů je kořen -fob, který nalézáme ve slově fobie. Podobná slova byla již dlouho součástí lékařských diagnóz označujících určité úzkostné poruchy. Třeba arachnofob je člověk, který má panickou hrůzu z pavouků, agorafob zase člověk, který má strach z otevřených prostor plných lidí, naopak klaustrofob nesnáší malé uzavřené místnosti. Na wikipedii jsem našel následující definici: Fobie je druh úzkostné poruchy (neurózy), která je charakterizovaná neovládnutelným a neadekvátním strachem z konkrétního objektu nebo situace. Nemocný má na chorobu náhled, nesmyslnost strachu si plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Známe mnoho různých druhů fobií, které jsou pojmenovány právě podle objektu, který je zdrojem chorobného strachu.

Pokud by mě někdo chtěl označit za homofoba, mohu ho ujistit, že stojím-li vedle homosexuála, žádný strach z něj nemám. Nepociťuji paniku, nezvedá se mi žaludek, nepotí se mi ruce, nechce se mi utéci. Dokonce je mi řada homosexuálů sympatických, byť ne pro jejich homosexualitu. Nicméně budu automaticky označen za homofoba, pokud se ukáže, že homosexuální jednání považuji za nemorální. Podobně na to, abych byl označen za xenofoba, postačí, když se vyslovím proti kvótám na přijímání migrantů.

Přípona -fob (z jazykového hlediska to vlastně není přípona, ale nevím, jak to lépe nazvat) přesouvá problém z toho, čeho nebo koho se člověk obává nebo s nímž prostě jen nesouhlasí, na toho, kdo je slovem s tímto zakončením označen. Máš jiný názor na přijímání migrantů? Jsi xenofob. A pokud jsi takto označen, už tvé argumenty nemusí nikdo brát vážně – problém je v tobě samotném. Už nejde o to, co o islámu opravdu víš a co si o něm myslíš – řekneš-li něco kritického, jsi islamofob. Problém pak už není v islámských teroristech, problém je v tobě samotném.

Ještě zákeřnější je používání anglického slova hate. Toto slovo vždy označovalo velmi silnou emoci, totiž nenávist. Jako opak nenávisti se nabízí láska. Mezi láskou a nenávistí je celá řada postojů a emocí. V samotném prostředku této škály je lhostejnost. Směrem k lásce pak můžeme mluvit o sympatiích nebo o zalíbení. Opačným směrem o nechuti, nesympatiích, případně odporu. Jenže slovo hate, které původně označovalo pouze emoci, se nyní používá pro označení „nepovolených“ názorů. Pokud máte námitky proti chirurgickým zásahům do těl lidí, kteří chtějí změnit své pohlaví, budete označeni za „nenávistníky“, přestože vůči nim pociťujete hluboký soucit (což je emoce mnohem bližší lásce než nenávisti).

Na tyto posuny, ve skutečnosti na politizaci jazyka, je nutno upozorňovat. My konzervativci nejsme ti, kdo mají moc, a jazykových manipulací se dopouštějí především mocní. Je ale potřeba, abychom se vyjadřovali přesně a abychom byli schopni reflektovat, co se s naším jazykem vlastně děje.

Viktor Klemperer, německý žid, který přežil válku, napsal zajímavou knihu „Jazyk Třetí říše“. Je to pozoruhodné čtení o proměnách jazyka v národě, který byl ovládnut démony nacismu. Zatím neznám podobnou knihu, která by podobným způsobem rozebírala jazyk komunismu. Je ale na čase začít sbírat poznámky o vývoji a používání (a zneužívání) jazyka v současných kulturních válkách.

Když nějaké takové období skončí, určitá slova vymizí. Jakmile padl komunismus, vytratilo se slovo „soudruh“. Dnes se používá pouze v uzavřené komunitě komunistů a mimo ni pouze jako nadávka. (I mě někteří kritici označili za „soudruha Drápala“.) Přitom v české beletrii 19. století na něj narážíme poměrně často a většinou má význam velmi kladný. Tento jev se ale projevil již na úsvitu evropských dějin. Jeho obětí se v antickém Řecku stalo slovo „bratr“. Původně znělo fratér, podobně jako v latině. V řeckých městských státech existovaly tzv. frátrie, bratrstva, která zřejmě neměla nepodobnou roli jako uliční výbory v dobách komunismu. Slovo fratér se časem natolik zkompromitovalo, že by ho pro vlastního bratra nikdo nepoužil. Proto se začalo používat slov adelfos, etymologicky „souděložník“, česky „sourozenec“ (delfoi znamená dělohu).

A některé výmysly ani nejdou přeložit. Třeba gender.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.