Především vyslepičím, že ten film (promítá se v biografech od čtvrtka) není o kostlivci. Ani o živém, ani o mrtvém. Sice se jmenuje Kostlivec, to jó, ale anglicky Boogeyman. To není, vážení, „jen“ kostlivec.

Stejnojmennou povídku napsal Stephen King, v září mu bude pětasedmdesát, a původně ji zásadně filmovali jen jako „kraťas“ (roku 1982 v režii Jeffrey Schira, v roce 2012 v režii Tommy Goldena). Takže kraťas a tyto kraťasy se povedly a taky povídka na víc neměla. Nebo ano? Má? To je samozřejmě otázka.

U „normálního“ spisovatele by na víc neměla, ba možná by neměla ani na ten krátký film; ale King se stal po právu jedním z nejslavnějších spisovatelů všech dob, jací se rodí jednou za sto let, a pokud si říkáte „ten vůl teď přehání“, tak si přiznejte, že jste celé Kingovo dílo nestudovali. To ani já ne, uznávám, ale něco z něj znám a sbírku jeho knížek mám komplet, takže jsem snad mimovolně pochopil, že třeba Truman Capote či Stephen King jednoduše vyhodí do vzduchu slova, hm, a mohou si být skálopevně jisti, že slova dopadnou do pravých řádek a poskládají věty vždy v ideálním smyslu. Jde o sémiotické génie a nějaká stylistika, o té ani nehovořím. A má „to“ vždycky podstatný obsah. I když. No, vždycky ne, tedy u Kinga. Zrovna tahle povídka je svým způsobem až primitivní a překvapivě prostá. Má pointu, vynikající, ale jednoduše a přímočaře vychází z tresti dětského strachu, jak si ho většina z nás pamatuje. Hlavně strachu generovaného tmou. A ten strach vzniká i tenkrát, když, dejme tomu, necháte dceru v postýlce samotnou. Nečtete jí před spaním, ale zabouchnete ji v „temné komoře“, kterou se stane dětský pokojík. Nebo nemáte na dítě čas ani během dne, takže sedí u strašidelné počítačové hry. Jako v tomto filmu. Což je jedna ze scén, kterou King nenapsal, a takových je ve snímku většina. Pět minut pro povídku roztáhli v Hollywoodu do třetice na celovečerák, čehož by se méně klasický autor zaručeně nedočkal. King ano.

Jistě byl sám překvapen, ne-li vyděšen, když pak sledoval onen šok u počítačové hry - v tomto filmu. Nebudu prozrazovat, co se holčičce stalo, ale je to zřejmě „top-lekačka“ dotyčného veledíla. Úplně překvapivá, řekl bych, že i krásná. Nemorbidní, a přece zavřeštíte. Minimálně v duchu. Mistrovská sekvence!

A slovo veledílo necítím ironicky. Režisér Patrick Jonnson a scénáristé, ale i herci (některé známe ze světa Hvězdných válek) odvedli prvotřídní práci. A abych nezapomněl, hudební skladatel taky. Podobně jako u westernů je muzika v hororových filmech klíčová. Tady funguje za jedna.

Je až překvapující, kolik tvůrci dokázali vytěžit z minima. Ve vrcholných scénách máme intenzivní pocit, že se vžíváme do mentality osmiletého děcka. „Táto, ještě se koukni pod postel. Jo, a ještě do šatníku. Do komory. Nikdo tam opravdu není? Můžeš jít.“ Jenže pak dítě stejně budí šramot. Klika šatníku se hýbá. Holčička si zacpe ústa, aby neřvala, a leží kdesi napůl schovaná. Samozřejmě se domníváme, že má jen bujnou představivost. To je pro děti typické. Ale v koutku záběru se náhle objeví kousek boogeymana. Vidí ji? Naštěstí ne. Protentokrát. Ale v této fázi filmu už si, upozorňuji, nelze namlouvat, že tvůrci ztvárnili pouze příšery představivosti. Už chápeme, že něco za klikou existuje. Tvůrci vzhled zrůdy utajili až takřka do konce, což se ukázalo jako to nejlepší rozhodnutí. Film má depresivní atmosféru. Otec se dvěma dcerami, ke kterému přijde na terapii neohlášený chlápek. Chlápek se domnívá, že zabil dvě z tří svých dětí, a když vystrašený analytik volá policii, muž se u něj v podkroví oběsí. Zlo, o kterém hovořil, podle mě bylo v terapeutově domě už předtím, ale jde jen o můj pocit. Spíš je pomyslně přivlekl sebou onen zoufalec a to, co se pak děje, se stává neuvěřitelným. Ale psychologické vykreslení figur a jejich stavu? Opět za jedna. Herecky za jedna s hvězdou. Film se povedl - a podle mě je těžké dát do kupy takto strašidelné dílo plné lekaček, je to hodinářská práce. Udělat dobrý horor je, jako když děláte pendlovky. Představte si, že jste s kamerou na „place“ a všude okolo žije svět. Kalifornie. Technici, nervozita, svět a světlo. Ale vy točíte tmu, samotu dítěte, ťukání za zdí a ozvěny, kterými stvůra napodobuje hlasy všech těch dospělých, které holčička zná. Je zatroleně těžké udělat podobný horor. Navíc tu nejsou žádné gore egekty, ani krev. Přesto mě dílo zneklidnilo. Je něco vážně za zdí, co se živí mým strachem? Anebo „kostru ve skříni“ láká, když vnímá naši samotu? Stačí jí příchod tmy? A co to pije (svými tykadly) z člověka? Jen hrůzu, nebo i duši?

Ohromující moment se svíčkou, který fakticky dokáže existenci záhrobí, stál režiséra jediný jednoduchý záběr, kdy se plamen otočí doleva. Tak, jak hrdinka poprosila zesnulou matku.

Je nešvarem, že třeba na Česko-slovenské filmové databázi mnozí znuděně porovnávají tohoto „nového Kinga“ s tisícem hororů, které už viděli. Proč? Opakovaně čtu: „Nevidím nic nového“. No, tak nevidíš. Ale na každý nový film je třeba se dívat bez vědomí všech hororů, které už jsme viděli. To vědomí máme, ale my ho potlačíme. Není totiž nic zajímavého na tom, že tohle už bylo tam a jiné onde. To si odpusťme. Filmu je třeba se oddat. Jít jeho poetice vstříc. Vím, právě podle Kinga už natočili asi milion adaptací a rádoby adaptací, které nejsou dobré. Nejsou. Proto se automaticky čeká, že i tato „natažená“ adaptace opět zklame.

Není to ovšem ryzí adaptace, nýbrž jen extrémní rozvinutí nápadu, kdy zůstalo Kingovo jméno i kvůli reklamě a právům. Za druhé na to prostě jděte.

The Boogeyman. Podle povídky Stephena Kinga rozepsali Scott Beck, Bryan Woods a Mark Heyman. Hudba Patrick Jonnson. Kamera Eli Born. Hrají Sophie Thatcherová, Marin Irelandová, Chris Messina, David Dastmalchian, Lyra Blairová a další. REŽIE ROB SAVAGE. USA 2023. 99 minut

Oficiální trailer: https://www.youtube.com/watch?v=cFqCmIU0-_M