V detektivkách se tomu říká důkazní nouze. Chtěli byste něco doložit, avšak scházejí důkazy. Jelikož i v detektivkách se nacházejí v různých fázích většinou nezávislé soudy, nelze si důkazy vymýšlet. Jinak by detektivka neměla smysl. Je zajímavé, že ve skutečném životě je to mnohokrát jinak. Neboť uznat, že vymýšlet si nemá smysl, se lidem většinou nechce. Vždyť pohádky jsou tak krásné.

Prvním z těch, kdo nám zpopularizoval pohádky o naší minulosti, byl Kosmas. Z latiny překládal pověsti a báje jiných národů a vytvořil tak autentické pověsti o dávné minulosti kmene Čechů. Později přispěchal Václav Hájek z Libočan, který doplnil všechna "historická fakta" neuvěřitelně "přesnými" daty. Poté jsme si ještě pomohli "nálezem" Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Kolik jen na základě těchto padělků vzniklo uměleckých děl, jejichž tvůrci v upřímné víře v obdivuhodnou minulost národa ztvárnili postavy velikánů, kteří vlastně neexistovali. To vše nijak nesnižuje poutavost Jiráskových "Starých pověstí českých" či umělecký dojem Smetanových oper Libuše nebo Dalibor. Konec konců i František Palacký věřil, že existoval Jaroslav ze Šternberka, který měl roku 1241 v bitvě u Olomouce zachránit Moravu a celou křesťanskou Evropu před vpádem Tatarů. O tři sta let později to napsal ve své kronice právě Václav Hájek Libočan a mýtus byl na světě. Později umocněn stejnou zprávou v Rukopise královédvorském.

A tak se také stalo, že dne 16. května 1868 byla v Novoměstském divadle v Praze premiéra Smetanovy opery Dalibor, určená k oslavě položení základního kamene Národního divadla. Bohužel, děj opery, jakkoli úchvatný, nemá žádnou oporu v historii mimo toho, že Dalibor z Kozojed byl uvězněn v dnes známé Daliborce a 13. března 1498 ve 13 hodin mu kat na nádvoří Pražského hradu sťal hlavu. Stalo se tak právem, protože se Dalibor z Kozojed opakovaně dopustil krádeže. Nejprve na rodovém majetku, byl za to v roce 1490 souzen a odsouzen. O šest let později zneužil vzpoury poddaných na panství Adama Ploskovského a přivlastnil si veškerý jeho majetek, což byla v podstatě neslýchaná krádež. Však také zemský soud to v roce 1497 řešil z hlediska tehdejší doby právně kvalifikovaně a jeho rozsudek vešel do právní historie jako "Daliborův nález". Dalibor z Kozojed byl obviněn, že si přivlastnil Adamovu tvrz v důsledku selské vzpoury, čímž vlastně jako feudál podpořil rebely proti druhému feudálovi. Proto také bylo právní zdůvodnění "Daliborova nálezu" vtěleno do zákoníku v roce 1500 (Vladislavské zřízení zemské) a také o více než sto let později (1627) do Obnoveného řízení zemského, kde bylo navíc ještě doplněno o trest konfiskace majetku feudála, který by rebely podporoval. Jakkoli se nám to může zdát kruté a nesociální, podle tehdejšího práva byl Dalibor z Kozojed popraven právem.

Jenže to by se nesměly šířit pověsti o té "nespravedlnosti" mezi prostým lidem tak intenzivně, že již v polovině šestnáctého století byla do té doby bezejmenná věž za purkrabským palácem na Pražském hradě zvána Daliborkou (viz věž na dvou obrázcích). A posléze se Dalibor dostal do literatury. Prvním zpracovatelem jeho příběhu v lidovém podání byl český spisovatel a kněz Jan František Beckovský (1658 -1725). Nelze mu upřít vlastenectví spočívající v tom, že publikoval převážně česky, ani to, že vydal a mírně upravil Hájkovu kroniku pod titulem "Poselkyně starých příběhů českých". Beckovský již uvádí Daliborův příběh s tím, že si vězeň zakoupil housle a tak znamenitě se vycvičil, že se mu v Praze "nemohl nikdo rovnati". A lidé mu udělovali almužnu, z níž platil dle tehdejšího zvyku své žalářování. Pověst přejal do svých "Starých pověstí pražských" Adolf Wenig (1874-1940) a současně ji nově zpracoval Alois Jirásek ve "Starých pověstech českých". Takto se stal z Dalibora nejen mučedník a dle Jiráska obránce chudých, první vězeň samouk, který se živil pomocí košíku spouštěného z okna. A tak nám bude tuto pověst vyprávět většina občanů této země, protože onu Jiráskovu pověst o Daliborovi jsme všichni měli v čítankách a v učebnicích dějepisu.

Černá věž a Daliborka – dobová kresba

Otázkou zůstává, jak si mohl k trestu smrti odsouzený vězeň v Praze na konci patnáctého století jen tak koupit housle a smyčec. První moderní a použitelné housle vyrobil Ital Andrea Amati (1500-1577) někdy v polovině šestnáctého století, dochoval se jeho výrobek z roku 1564. Do té doby se žádné housle nedochovaly. Teprve později, v roce 1716 přichází s houslemi Le Messie Antonio Stradivari (1644-1737). Že by si Dalibor byl mohl opatřit přece jen nějaký nástroj, který byl předchůdcem houslí (Rebec nebo Lira da braccio) je již vůbec nemyslitelné.

Zajímavý je v této souvislosti názor spisovatele historických románů Josefa Svátka. Ten poukazuje na to, že v Jungmannově slovníku se užívá pro vězeňský mučící nástroj skřipec, též název housle. Šlo o žebřík opatřený provazy neboli strunami k napínání zločince vyslýchaného útrpným právem. A Daliborův křik při mučení přivábil prý lid pod věž. A zde se prý hovořilo o tom, že nouze (rozuměj bolest) naučila na houslích hráti, čili pravdu vypovídati. Svátek totiž znal i druhou verzi onoho známého přísloví. "Mistr Nouze naučil Dalibora housti". A katům byl skutečně mistrovský titul dáván, aby bylo jejich kruté řemeslo poněkud zlidštěno.

Proti Svátkovu výkladu se staví odborníci, kteří tvrdí, že Dalibora nebylo třeba mučit, neboť se u soudu ke svým proviněním přiznal a středověké soudnictví prý zase tak zcela krutosti mučení nezneužívalo. K tomu je třeba ještě poznamenat, že podnět ke vzniku pověsti o Daliborovi mohl dát i Jan Amos Komenský. Nebýval na svých cestách (ještě před emigrací) delší dobu v Praze, takže mohl jen zaslechnout něco o Daliborovi. Proto do sbírky přísloví "Moudrost starých předků" uvedl, že "Dalibor nějaký schudna do muziky se dal a hudbou se živil". Což asi nebude relevantní pramen.

Otázkou také je, jestli si Václav Hájek z Libočan vymýšlel všechno, nebo jen něco. On totiž píše, že právě Dalibor stál v pozadí povstání poddaných Adama Ploskovského. Což zase nedokazují soudní protokoly. Z čehož plyne, že se o historii nemá lhát.

Jiráskovy verze se ujali i další umělci, nepočítaje v to Zdeňka Nejedlého, který spolu se soudruhem Gottwaldem udělali Jiráskovi po roce 1948 značnou medvědí službu, když začali jeho romány prezentovat jako historické prameny.

A tak jinak znamenitý malíř a výborný knižní ilustrátor Věnceslav Černý (1865 – 1936) je autorem mnoha ilustrací scén nepravdivých nebo méně pravdivých. Když ilustroval knihy Karla Maye, Julesa Verna, Henryka Sienkiewicze nebo paměti Giacoma Casanovy, všichni věděli, o co jde. Ale když nakreslil Dalibora z Kozojed v okně Daliborky (viz úvodní obrázek), národ zaplakal nad znamenitým ochráncem chudých a virtuosem hry na nástroj, který v té době ještě neexistoval.

Co chcete od mnoha těch, kteří dodnes věří, že soudruh prezident Antonín Zápotocký vždy nějak přelstil ochranku a chodil s kladenskými havíři na pivo...