GLOSA: Český život a doba
Na okraj (nejen) knihy o Milanu Kunderovi
Nedávno vydaná kniha Kundera: Český život a doba (Argo, Paseka 2020) od autora Jana Nováka vyvolala značný rozruch. Pochvalných ohlasů je poskrovnu. Většina recenzentů ji hodnotí negativně. Padla dokonce slova „mimořádně rozsáhlý pamflet“. Někteří se nebáli přiznat, že nebyli schopni knihu přečíst a na vytvoření názoru jim bohatě stačilo několik stránek. Publikace tohoto druhu mají v české literatuře určitou tradici a sdílejí podobný osud. Vášně, které rychle rozpoutají, stejně rychle ustanou a za pár let upadnou v zapomnění.
Nabízí se srovnání s knihou Jakuba Demla Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Vyšla v roce 1931 a v české společnosti vyvolala skandál. Takřka národní symbol, nejuznávanější český básník 20. století byl líčen jako zapšklý, malicherný maloměšťák, literát nejnižší úrovně.
Svědectví Jakuba Demla o Otokaru Březinovi se v zásadě dostalo podobných hodnocení jako beletristické biografii Milana Kundery od Jana Nováka. Co do rozsahu jde v obou případech o knihy objemné. Deml podává „svědectví“ o Březinovi na takřka 600 stranách a Novákův psychoanalytický rozbor Kundery je dokonce ještě o 300 stran delší. Rozvláčná upovídanost je oběma vlastní. Ve všem dalším se ale autoři rozcházejí.
Deml vystupuje jako Březinův přítel. Způsobem podání dává čtenáři najevo, že píše jen to, co mu Březina řekl v osobním rozhovoru. Deml si prý někdy dělal poznámky, jindy se snažil na obsah rozhovoru vzpomenout. Nedá se s určitostí říct, zda je Březina skutečně doslovně citován, nebo zda jde o čistě Demlovu interpretaci podle jeho vzpomínek na rozhovory vedené s Březinou. Zaznamenal Deml Březinovy myšlenky, nebo si vše upravil podle svých názorů? Pochybnosti jsou velké. Kupříkladu literární kritik František Xaver Šalda Demlovi nevěřil, protože jedno tvrzení Demlovo vyvrátil na základě dopisu, který mu sám Deml poslal čtrnáct měsíců před Březinovou smrtí. Šalda Březinu znal a odmítal věřit Březinovým výrokům, jak je zaznamenal Deml. Šaldův názor byl tehdy většinový. Opatrný postoj zaujal Karel Čapek, který byl k Demlově knize kritický, ale připustil autentičnost některých jejích pasáží s Březinovými výroky.
O přátelském vztahu mezi Janem Novákem a Milanem Kunderou nemůže být řeč. Novák dává od prvních stránek najevo, že Kunderu nemá rád. Novák si nijak necení ani Kunderovo psaní. Hovoří o něm jako o vetché látce, kterou Milan Kundera „spíchl“. Kunderova tvorba je pro něho podivná a odpuzující, jako celek je jeho dílo myšlenkově a výrazově chudé.
Novák s Kunderou žádné rozhovory nikdy nevedl. Své „svědectví“ o Kunderovi tvoří z rozborů jeho literárního díla, výpovědí Kunderových přátel a známých, spolužáků, spolupracovníků a z archivu ministerstva vnitra minulého režimu. K fabulování si vypomáhá vlastními interpretacemi Kunderových literárních textů, které rozpitvává, komentuje a poučuje, jak by se také mohly číst.
Demlovo Mé svědectví o Otokaru Březinovi a Novákovu knihu o Milanu Kunderovi dělí takřka 90 let. Vztah autorů k objektu jejich zájmu byl diametrálně rozdílný a rozdílná byla i metoda, kterou pracovali. Jaká je vypovídající hodnota jejich knih? Týkají se skutečně toho, o čem se rozhodli psát, nebo jsou to jen spíš výpovědi o nich samých?
„Život je složitý,“ říkal často podle Jakuba Demla Otokar Březina. Prý to říkal ironicky, ale vždy vážně. Deml přiznal, že Březina k němu často mluvil a on z toho nic nechápal a hlava ho bolela k prasknutí. „Trvalo kolik let, než z výroků Březinových nabyl jsem jasnosti o některých jeho názorech a pravdách,“ říká Deml. K tomu Šalda poznamenává, že Březina byl výsostný básník intelektualismu, který přečetl celé bibliotéky a který do jednoho svého verše vtělil tresť a dedukce celých filosofických soustav. Deml si tedy podle Šaldy jako obvykle lichotí, neboť při své chápavosti a soudnosti „by k tomu potřeboval ne několik let, nýbrž několik staletí“.
Vraťme se zpět k Milanu Kunderovi v podání Jana Nováka, který svým přístupem ke Kunderovi připomíná německého novináře a spisovatele Harryho Thürka (1927-2005). Harry Thürk patřil v někdejší Německé demokratické republice k nejčtenějším autorům. V roce 1978 byl v NDR vydán jeho román Der Gaukler (česky pod názvem Kejklíř vydalo Naše vojsko v roce 1980). Román popisuje životní dráhu sovětského spisovatele Větrova. Biografické údaje, názvy a témata Větrových románů atd. zcela průhledně ukazují, že oním Větrovem není nikdo jiný než Alexandr Solženicyn. Prominentní východoněmecký spisovatel (jako „pikantérie“ o autorovi snad je to, že ve věku 17 let v roce 1944 dobrovolně vstoupil do Wehrmachtu, sloužil jako výsadkář a byl zajat na východní frontě) zde vyslovuje zdrcující soud nad světově uznávaným spisovatelem. Větrov/Solženicyn podle něj píše tak, aby se líbil svým zahraničním chlebodárcům, je to egoista, prospěchář s nevalnou morálkou, o žádné skutečné hodnoty, lidská práva a spravedlnost mu nejde, je to člověk poživačný, založený vyloženě materialisticky a jako spisovatel průměrný.
Co se tak dá říct k těm Demlům, Thürkům a Novákům? Vysvětlení může být v prvním díle Goethova Fausta: „Duchu se rovnáš, jejž chápat znáš, ne mně!“ Život je skutečně složitý, jak to údajně říkal Otokar Březina.
