Pátý film o archeologu Henry Jonesovi už nerežíroval Steven Spielberg a… jeho šťastný nástupce James Mangold (*16. 12. 1963) dělá tedy, co může, aby neměl ostudu a ještě nějaký kabátec z ní. Práci odvedl působivou. Všechna čest - a pouze si nejsem už tak jist, zda taky (následující jej) trio střihačů boduje. Úplně konzistentní totiž tento snímek není, což u Stevena Spielberga představovalo první a hned očekávatelnou samozřejmost.

Ty čtyři dosavadní filmy byly jízda, ale zde to poprvé vypadá, že se děj ne a nemůže do vytyčené stopáže nachumlat. Je toho nějak moc. A chci zároveň zdůraznit, že ještě tu předchozí, a totiž čtvrtou část (Království křišťálové lebky) kladu na úroveň prvých tří. A ne snad proto, že ji ještě režíroval Steven Spielberg. O to mi nejde a velmi rád bych i bez přítomnosti slovutného Stevena umístil Pětku na tentýž level. Nejde to. Něco selhává.

Již titulní hrdina. Harrison Ford je přitom dobrý herec a dokazuje to i v osmdesáti. Navíc mi nepřipadá ani v (relativně) vysockém věku nijak odporný, to spíše naopak. A vidíte, přesto ve filmu úplně nefunguje.

Částečně to zachraňuje úvodní retro-část, kde je Ford digitálně omlazen. Sekvence se odehrávají na konci druhé světové války, zatímco zbytek příběhu „až“ roku 1969, a to těsně po prvním přistání lidstva na Měsíci. Ale… To není všechno a následují spoilery. Vlastně se film chvíli odehrává i v dávném starověku. Nacisté totiž prahnou putovat časem do srpna 1939, zavraždit v tomto měsíci Hitlera a jistěže to má logiku: jeden říká Američanovi:

„Vy jste válku totiž nevyhráli. Jen Hitler ji prohrál. Já ho znal dobře.“

Cestování časem je tu přitom vysvětleno docela věrohodně a nepůsobí ani nepravděpodobně, že by tu možnost odhalil již Archimédes. Jenomže ani on nepočítal s driftováním kontinentů. A jestliže tedy spočítal určité souřadnice, na kterých se otevře „škvíra“, vztahoval ony škvíry k pevninám tak, jak byly umístěny v jeho čase.

Příběh čtyř scénáristů i včetně Davida Koeppa nicméně dost neobjasňuje, jako cestou vlastně nacisté z roku 1969 plánují ono Německo „bez Hitlera“ rozvíjet. Ani to by nám nevadilo a není třeba vědět vše, ale bohužel si neužijeme ani onoho starého Řecka a geniálního Archiméda. Anebo leda na chvilenku. Archimédes se sice s Indianou Jonesem setká a archeolog náhle prahne umřít v Syrakusách, ale jeho mladinká kmotřenka bratření obou bardů nesnese a zamezí mu pěstí. Indy se poté rovnou probírá v domovském New Yorku, kam se opět vrátili „škvírou“ v nebi, a to pouze díky letounu, který náhodou pilotuje malý klučina. Je to, celkem vzato, opravdu až moc krkolomných náhod. Jistě, také v předchozích dílech byly. De facto šlo vždy o parodie. I bondovky jsou parodie. Někde je nutno vypínat mozek a respektovat nadsázku, to ano. Vždy zde šlo především o podívanou a v případě dílu číslo dvě pak výslovně o horskou dráhu, ale tentokrát ten samý recept zcela nezabral.

A přece jsou přítomny všechny ingredience. Stejně jako v prvním a třetím dílu Jones bojuje s nacisty (ve čtvrtém to byli Rusáci) a reprezentováni tentokrát jsou zloduchem zosobněným hercem Mikkelsenem. A víte, není to vůbec špatný nápad, že je nacistický vědátor vlastně pak ve Státech využit k dobytí Měsíce. Do nějaké malé míry se přece něco podobného stalo. Ale ani tato myšlenka, ba ani let za Archimédem najednou nestačí. Film se marně snaží o původní velkolepost svých předchůdců a nemohl jsem se zbavit pocitu, že některá opakování už známého (mj. chodba plná stonožek) nepůsobí ani jako parodie, ani jako pomrkávání. Ba nudí. A zrovna tak váhám nad návraty starých kumpánů (Sallah) a kumpánek (Marion). Ony doteky starých časů totiž jen ukazují, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. A až děsivě umocňují zjištění, že od prvního dílu uběhlo již neuvěřitelných 42 let. Svět jako takový i vývoj filmu jsou tak teď úplně jinde. Což vadí. Nový film má zatraceně akce, ale prožlukle málo humoru. A když tu konečně řekne dobrý vtip aspoň nácek, ještě je okřiknut, že jeho národ přece vtipy nedělá. Ale ano, i to měl být fórek. Chápu i nechápu.

A ještě horší je, nakolik narážíme na skutečná smutnění. Například Jonesův syn, kterého představoval ve čtvrtém dílu Shia LaBeouf, už je mrtvý, protože prostě padl ve Vietnamu. A představitelka Marion sice žije, ale vypadá, tentokrát a po dalších 15 letech, skutečně příliš staře. Museli jsme ji ještě vidět? Ale ano, mají se zřejmě rádi, ale Henry Jones je do její náruče dodán násilím, protože chtěl zůstat u vynálezce a matematika Archiméda.

Takto, zdá se, dožije normálněji a náplastí nám budiž aspoň to, že film opravdu alespoň párkrát naznačí, že Marion stále miluje.

Samostatnou kapitolou a linií vedle je přitom mladá Jonesova partnerka-archeoložka představovaná o čtyřicet let mladší herečkou Phoebe Waller-Bridgeovou. Žádný milostný románek se tu nekoná a vlastně je to tak i jedině správně, anžto jde o hrdinovu kmotřenku a takřka dceru či vnučku. Dáma snad měla chvíli získat i samostatný televizní seriál-spin off, ale nezdá se, že by ještě mohl vzniknout.

Skutečně jen vedlejším motivem celé této parády je pak slavné kopí osudu; brzy se bohužel ukáže, že jde pouze o padělek. Avšak Archimédův vynález s ciferníkem boduje a končí se perfektním časovým paradoxem, kdy mu je „ciferník“ dodán přímo z budoucnosti, čímž rázem vyvstane otázka, zda ho tedy vůbec vynalezl. Anebo pouze okopíroval, co nevynalezl, nýbrž už okopíroval atd. a dokolečka. Ke škodě filmu je ale tato problematika pouze naťuknuta a více se řeší, že se náckové nestrefili. Také honičky jsou upřednostněny a třeba celá sekvence s vlakem je přímo fascinující. Pobaví také vskutku šílená Jonesova jízda podzemní drahou na koni a jeho následný „přestup“ do vagónu, po kterém spolucestujícímu vysvětlí, že to bude rychlejší. Přece jen… Tady přece humor je a zmíněné už letecké scény mj. asociují Tajemnou záři nad Pacifikem, a tedy sci-fi s Kirkem Douglasem, která nesměla až do roku 1989 přes Železnou oponu. Ale jinak…

Skutečné rozloučení s Jonesem se konalo, to vám podepíši, už na konci čtvrtého dílu. Tenkrát, když byl zřetelnou součástí jistěže romantizované, ale rodiny. Rodiny, do níž místo jeho filmového otce (hrál ho v trojce Connery) koneckonců zapadal i John Hurt. Oproti tomu tento konec Pětky dnes není téhož ani odvar. „Dědek“ se jenom potkává s bábou a oba jsou rychle opuštěni mladými. Jen malý klučina je tím, kdo přebírá klasický Jonesův klobouk, a skladatel John Williams opět vyhrává z plných sil, ale nepřináší v devadesáti letech už moc nového. A tak vidíme film, který vznikl, aby se generovaly peníze, ale legendu oslabil. A ten samý pocit mě dokonce dovedl až k úvaze, zda neměl Ford být digitálně omlazen i ve zbytku díla.

O tolik dražší by to už nebylo a… Ani se Stevenu Spielbergovi moc nedivím, že dal od režie ruce pryč.

Indiana Jones and the Dial of Destiny (Indiana Jones a Ciferník osudu).

Scénář David Koepp, Jez Butterworth, John-Henry Butterworth a režisér filmu. Kamera Phedon Papamichael. Režie James Mangold. Hudba John Williams.

Hrají Harrison Ford (- 13. července se dožije 81 let -), Phoebe Waller-Bridgeová (- 14. července se dožije 38 let -), Mads Mikkelsen (mj. padouch z bondovky Casino Royale), Antonio Banderas, John-Rhys-Davies, Karen Allenová a další.

USA 2023. Stopáž 2 hodiny 34 minuty.