Pro českého čtenáře se Cormac McCarthy stal nadprůměrně známým autorem zřejmě až po úspěchu v naší kotlině již populární režisérské dvojice bratří Coenů se snímkem No Country for Old Man (v češtině trochu nešťastně přeloženo jako Tahle země není pro starý). Ve Spojených státech je McCarthy z poloviny žijícím klasikem, jak jej označil přední literární kritik Harold Bloom, a z poloviny neznámou osobou. Žije totiž se svou rodinou daleko od (post)moderní civilizace na svém ranči v Tennessee. Mediální publicitu spíše toleruje a jeho vystoupení pro média lze spočítat na prstech jedné ruky. Dalo by se tedy říci, že autorův vztah k civilizaci konce 20. století je přinejmenším odtažitý.

Prvním odstavcem se odvažuji zatáhnout autora do díla, a to snad jen v nezbytné míře, která by nevadila ani přísnému estétovi Bloomovi. Kniha The Road (Cesta), která je předlohou filmu od režiséra Johna Hillcoata, je totiž víc než jen estetické dílo příkladného literárního minimalismu. Je výjimečná samotnou svou existencí v rámci žánru tzv. post-apokalyptické literatury. Narozdíl od Posledního muže nebo Chvalozpěvu na Leibowitze je totiž nejen vnímána jako „dobré post-apo“, ale také jako román, jenž svými kvalitami přesahuje žánr a například v britských The Times byla vyhlášena za knihu desetiletí. Stejně důležité jako médium je ovšem zpráva, kterou lze v knize nalézt. Jistě si proto zaslouží stejné filmařské pozornosti jako předchozí romány od McCarthyho, když pro nic jiného, tak pro větší, filmem indukovaný dopad oné zprávy o budoucím stavu lidstva sepsané americkým poustevníkem.

Kdo knihu nečetl, což je pochopitelně velká škoda, může od filmové Cesty čekat především jedno - estetickou autenticitu, chcete-li uměleckou věrnost předloze. Minimalismus jako výchozí pojetí jazykového stylu v knize se přesunul do obrazové, hudební i scénáristické roviny ve filmu velmi podařeně. Díky vhodné volbě exteriérů, které tvoří post-industriální Pensylvánie plná šedivé, smutné krajiny (lepší by snad bylo, s prominutím, jen Ostravsko), nevyžadoval film nadbytečnou plejádu digitálních vizuálních zásahů, které by právě obrazové věrnosti uškodily. Zbytek efektů zde slouží filmu, nikoliv obráceně. Všudypřítomná šeď popela, která diváka uvrhne po většinu filmu do emocionálního stavu beznaděje, je pak výborným plátnem pro kontrapunkt rudého, dvojsmyslného ohně - symbolu civilizace i její destrukce.

Vytvořit filmový scénář k tak popisné, neakční, neintelektuálské avšak kontemplativní knize je práce nevděčná. Záchranný kruh zde hází dialogy, které se ke komorním hercům jako je Viggo Mortensen, Kodi Smit-McPhee a Robert Duvall docela hodí, i když občas trochu upadnou do monologů dvou osob. Je v celku překvapivé, že film dokáže udržet divákovu pozornost, a přitom nesklouzává k lacinému zdynamizování přidanou akční vatou. Naopak několik hrůzných scén z knihy sice vypadlo, ale jde spíše o epizodické části zápletky.

Při čtení knihy jsem si pouštěl výběr skladeb Arvo Pärta a Henryka Góreckiho, tzv. svatých minimalistů, kteří jsou myslím relativně populární a je vcelku škoda, že se některý z nich na hudbě nepodílel. A to nemluvím o americké hvězdě Philipu Glassovi. Na druhou stranu musím říct, že Nick Cave a Warren Ellis mě neskutečně překvapili. Nepřichází s něčím objevným, ale dokáží namíchat takovou směs z mnoha přístupů a nástrojů, která je paradoxně dostatečně střídmá, aby zapadla do umělecké koncepce. Zvukové plochy, chudé melodie a dlouhé repetice pomáhají intenzitě prožitku z utrpení zdánlivě nekonečné cesty.

Nedokáži si představit, kolik myšlenek dokáže filmová Cesta divákovi zprostředkovat a kolik otázek vybudit; kolik informací se po hollywoodském martýriu z původní zprávy vytratilo. Dokáže upomenout na křehkost naší civilizace, jejíž zkáza je zde vysoce osobní a každodenně blízká jako Coca-Cola? Napadne nás, jak důležitý je rituál, i když třeba jen vytvořený z ničeho nebo ve formě komunikace mezi dvěma lidmi? Budou v kině chybět zvířata, nebo je dokážeme vidět v nemorálních kanibalech a dalších odpadlících? A nakonec, dokáže ve vás porazit vyvolaný pocit nihilismu a dát naději na nový začátek, tak jak ji dává minimalismus coby odpověď na umělecké směry jemu nedávno předcházející? Troufám si tvrdit, že díky své věrnosti předloze to film alespoň podvědomě, na úrovni vnímání krásy dokáže. Snad vám trochu nastíní ten pocit restaurátora, který z trosek post-moderní civilizace vybírá ty nejpevnější kameny, aby ji s nadějí začal stavět od znovu.

EUportal.cz