Moje první vzpomínka, která jde hluboko do mého raného mládí, se měnila s vývojem mé osobnosti jako dítěte a pak dospělého člověka. Dlouho jsem měl před očima tuhle vzpomínku z mládí:

Večeře, sedím za stolem, po mé levici sedí otec a naproti mně matka, která kojí mého mladšího bratra. Ten se narodil 29. dubna 1947, takže vzpomínka je zřejmě z léta toho roku. Bylo horko, dveře na balkon jsou otevřené a otec se s matkou hádá. Lépe řečeno matka mu něco vytýká a vytýká, až to otec nevydržel, nahnul se přes stůl a strčil do ní. Matka i s bráškou přepadla dozadu. Jak se vymotala ze židle, nevím, jen si pamatuji, že seděla na bobku, bratra pořád chovala a hodně plakala.

Později, když jsem skoro vyspěl a o své první vzpomínce jsem se s otcem bavil, řekl mi, že mu matka vytýkala, že byl zase v hospodě. „Když jsem do ní strčil a ona přepadla, měl jsi v očích takovou hrůzu,“ řekl mi, „že jsem se zařekl, že už do hospody nepůjdu.“

Skutečně si ho nepamatuji, že by kdy v hospodě byl. Seděl vždy doma , četl knihu nebo luštil křížovky. K tomu popíjel sodovku, pro kterou jsme mu s bratrem střídavě chodili do krámu, když mu došla. Pro pivo jsem mu chodil s bandaskou do hospody U Veselých jen v neděli, když matka udělala k obědu vepřo, knedlo, zelo. U vepřového holt muselo být pivo.

Jednou jsme se opět bavili o minulosti naší rodiny a otec se zmínil, že naším prvním bytem byla garsonka v ulici Na Spojce, která se táhne z Moskevské dolů na Vršovickou, která se za mých mladých let jmenovala Třída SNB (tedy Sboru národní bezpečnosti). V tu ránu jsem si na garsonku vzpomněl. Na malou předsíňku i na skříň v rohu u okna, na které jsem rád lezl. Z okna byl výhled na ulici pode mnou (garsonka byla v prvním patře), ale nejvíce si pamatuji výhled směrem k Vršovické ulici. Pamatuji se, jak mi naši oznámili, že se budeme stěhovat. Vůbec jsem netušil, co slovo stěhovat znamená, a představoval jsem si, že budeme tančit ulicí Na Spojce někam dolů k Vršovické. Tahle vzpomínka přebíjí tu, jak matka kojila bratra. Nejasně si vzpomínám, jak jsem seděl na široké přepážce dvojitého okna, když někdo vstoupil do garsonky a na dálku mě něčím zaujal i zabavil, aby se přiblížil, a pak mě z okna sundal. Zřejmě měl obavy, abych z otevřeného okna nevypadl. Kdo to byl, už nevím, ale asi otec nebo děda.

A na tuhle vzpomínku je naroubována jiná. Opět se dívám z okna sedě na přepážce okna. Od Vršovické se blíží motocyklista v uniformě, na zádech má pušku. Je to německý voják a z obou protilehlých vrat pode mnou se vyřítí dva civilisté a z motorky jej stáhnou a odzbrojí. Motocyklista pláče, babička mi později řekla, že se bránil, že není Němec, ale Rakušan, a všem ukazoval fotografii svých dětí. Naši lidé ovšem potřebovali jeho pušku, v Praze vypuklo povstání a každá zbraň byla dobrá. Vidím to celé před očima, jako kdybych to opravdu zažil. Jenže...

Jenže jsem se narodil 17. března 1945 a v květnu, kdy revoluce vypukla, mi byly dva měsíce. Ve dvou měsících jsem nemohl nic vnímat a ani vidět, natož se vydrápat na okno naší garsonky. Jde tedy o „vzpomínku“ vsugerovanou. Musela mi ji celou vyprávět babička, a to mnohem později, když už jsem z toho měl rozum. Moje fantazie ji pak vryla do paměti, jako kdybych onu událost sledoval z okna já sám.

Takže jeden musí být při vzpomínání na své dětství opatrný. Obzvláště pokud jde o tu „první“ zapamatovanou vzpomínku. Vsadil bych se ale, že ta moje vzpomínka na okno v garsonce v ulici Na spojce ve Vršovicích jde ještě před mé druhé narozeniny, byť asi velice těsně. Když mně bylo dva a čtvrt, už jsme byli pevně usazeni ve Vršovické čp. 919 a matka kojila brášku, dveře byly otevřené na balkón a bylo horko. To mi nikdo nevyprávěl, to už jsem zažil. Nicméně si dovolím tvrdit, že zapamatovat si něco kolem svého druhého roku je pro paměť docela výkon! Nebo se najde čtenář, který by to trumfnul?