Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996Diskuse k článku
FEJETON: První vzpomínka
Upozornění
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
|
V. Vaclavik 3.7.2016 22:55To je hodne casne s p. Koreisem se muzete trumfovat. Prvni vzpominky byvaji tak v peti letech. Ovsem pri vsi ucte, zadni geniove vsech casu z vas nevyrostli. Tak trochu se domnivam, ze to spolu aspon castecne souvisi. |
|
J. Kyselková 2.7.2016 20:46Chlapci - to jste byli ještě roztomilá miminka. Člověk ke stáru se prý zase stává chytrým dítětem. |
|
|
L. Popovský 2.7.2016 6:21Skvělé téma a smekám klobouk před Vaší pamětí! |
|
V. Koreis 2.7.2016 1:05Moje první vzpomínka Ta úplně první vzpomínka na dětství se mi vybavila až po letech. Mohlo mi být tak kolem sedmnácti let, rozhodně ne víc, spíš asi šestnáct. Chodil jsem už na gymnasium, když se ten obraz znenadání odkudsi vynořil. Jednoho rána jsem se probudil a prostě to tu bylo. Neměl jsem potuchy odkud se to mohlo vzít. Podobalo se to snu, jenže na běžný sen to bylo trochu příliš živé; spíš mi to připadalo jako nějaká vidina. Kromě toho jsem si nepamatoval, že bych byl měl té noci nějaké sny, to ale nic neznamenalo, mohl jsem je klidně zapomenout, jako zapomeneme spousty svých snů. Některé sny, daly by se snad spočítat na prstech jedné ruky, jsem ale nikdy nezapomněl — to proto, že byly trochu jiné a ... něco v nich mě nutilo k tomu, abych si je zapamatoval. To, čeho jsem měl toho rána plnou hlavu, bylo ale ještě o stupínek silnější, naléhavější, úpornější. Nedalo se to setřást, takže i po uplynutí další půlky století si tuhle vizi stále ještě pamatuji skoro do posledního detailu. Jsem dítětem, velmi malým dítětem, snad dokonce ještě i kojencem, to je těžké říci. Nacházím se v náručí své matky, která mě nese, zatímco kráčí po venkovské cestě lemované stromy a keři po obou stranách. Za těmi se nacházejí pastviny; na jedné z nich vidím veliké množství ovcí roztroušených jednotlivě i v menších hloučcích po louce, pasoucích se na čerstvé, přenádherně zelené trávě. Nepamatuji si, že bych kdy od té chvíle viděl tak sytě zelenou trávu jako v této krátké, několik vteřin trvající vidině. Co ji činí tolik reálnou nejsou jen zrakové dojmy. Jsou to také rytmické vibrace, které vnímám celým svým tělíčkem a o nichž si uvědomuji, že musejí zřejmě být způsobovány nárazy podpatků matčiných bot na povrch cesty. Ten je možná asfaltový, tím si ale nemohu být úplně jistý, protože tak daleko nedohlédnu. |
|
|
V. Koreis 2.7.2016 1:07Re: Moje první vzpomínka Pokračování... Údery podpatků, jejichž zvuk si i v této chvíli dovedu velice přesně a živě vybavit, jsou ale příliš ostré na to, aby to byla písková cesta, asi to tedy bude ten asfalt. Nebo snad hodně tvrdě ujezděná prašná cesta? Na celkovém dojmu z této vize se nemalým způsobem podílí ještě jeden z mých smyslů – hmat. Prstíčky mých ručiček se zatínají do něčeho měkkého a dlouhého. Ano! Vidím dokonce i barvu kabátu, protože to musí být kabát, je zvláštní, taková béžová, jakoby s lehkým nádechem růžové. Opravdu zvláštní barva, jaká se často nevidí. Obraz poklidné krajiny, který mě obklopuje a také to, že mě matka drží v náručí, přispívá k celkovému pocitu bezpečnosti, pohody, potěšení. Dnes se domnívám, že se muselo jednat o první opravdové probuzení, o vědomí toho, že jsem zde na této planetě, že jsem sem dorazil. Po nějakých patnáct, šestnáct let to potom muselo být schované někde hluboko v nevědomé části mé mysli, aby tomu právě v té chvíli, kterou něco ve mně (snad moje duše) uznalo za tu pravou, bylo povoleno vyvěrat na povrch. Zpočátku jsem si myslel, že se nejspíš musí jednat o nějaký přelud. Že by to mohl skutečně být kratičký pohled do doby mého nejútlejšího mládí mi začalo docházet až po několika dnech, když už jsem přišel na to, že tyto obrazy mi prostě nechtějí z hlavy odejít, jak tomu až doposud bylo se všemi mými sny, i s těmi nejhouževnatějšími. Logické by bylo bývalo zeptat se matky, která by mi jistě mohla potvrdit či vyvrátit jejich pravdivost, trochu jsem se ale toho kroku obával. Obrázek krajiny, docela určitě anglické, protože to bylo kde jsme se v té době nacházeli, byl natolik příjemný, že jsem o tu iluzi, že se jedná o mé dětství, nechtěl jen tak pro nic za nic přijít. Pořád jsem totiž nevěřil tomu, že by se za tím mohla skrývat pravda. Nakonec jsem se ale přece jen odhodlal a matky jsem se zeptal. Na chvilku se zamyslela. |
|
|
V. Koreis 2.7.2016 1:09Re: Moje první vzpomínka Pokračování 2 - dokončení „Venkovská cesta a ovce, říkáš? To by vypadalo na Morton Morrell. Tou cestou jsem s tebou chodila k autobusu do Leamingtonu. To ale přece není možné, že by sis tohle pamatoval!“ „Proč by to nebylo možné?“ „No, přece, vždyť tam jsme bydleli jen asi tři měsíce. A bylo to na jaře 1944. To by ti bylo nemohlo být víc než tak patnáct měsíců.“ „Hm. Mělas v té době kabát, takový chlupatý, béžový, trošinku do růžova?" „Tak to jsem tedy měla! Moc ráda jsem ho neměla, ta barva byla příšerná, byla ale válka, moc toho na vybranou nebylo. Když jsme se potom přestěhovali do Stratfordu, sehnala jsem si jiný a tenhle jsem někomu dala. Přece si ho ale pamatovat nemůžeš!“ „No, už to tak vypadá, že si asi pamatuji...“ |
|
|
V. Koreis 2.7.2016 1:18Re: Moje první vzpomínka Nachází se na konci první kapitoly mé autobiografie Můj bíbr http://mujbibr.info/ S matkou jsme tehdy žili v Morton Morrel v anglických Midlands, kde nedaleko byl vojenský tábor v němž sloužil můj otec. |
|
B. Volarik 2.7.2016 1:54Re: Moje první vzpomínka Zajímavé....snad i možné. Kdoví, co se těmi dětskými očičky prosáklo někam do pozadí mozku... Já mám dojem, že si pamatuji jedno takové růžové tričko....asi bývalo červené ale bylo hodně vybledlé. Pobíhal jsem v tom tričku po Mánesově ulici v Praze a pokřikoval jsem: Mně už jsou čtyři! |
