Dnes se jedno mé já probudilo velmi brzy a protože ještě byla tma, poslední obraz jeho snu se mu v mozku zastavil. A když se v té tmě trochu rozkoukalo a vidělo ostatní naše já, jak spí přikrytá prostěradlem, obraz snu se mu prolnul s pohledem na nás a připomínali jsme mu vykopanou zkamenělou mrtvolu z Pompejí, které kdysi zasypal popel a zalila láva z Vesuvu. To mi ale vyprávělo až ráno, když byla vzhůru všechna má já.

To já, které vstávalo poslední, se zdráhalo hned otevřít oči a listovalo v mozku, kde hledalo obrazy posledního snu, a pak vykřiklo: A co má bejt? To já byl dnes v noci sedmkrát bohatý a sedmkrát chudý!

A sedmkrát ženatý a šestkrát rozvedený, řehtalo se sousední já.

To ne, rozvodem trpí knihovny, to si nemohu dovolit ani ve snu, replikovalo já, které vstalo naposled.

Třetí já se zeptalo: A jak jsi na tom teď? Pitomě, vypísklo čtvrté já.

Jasně, zašvitořilo nejmenší já, které sedělo skrčené v koutě: Vždyť se na něj podívej: Vypadá ráno jak škrkavka, když vidí česnek!

Aby ne, když vidím vás, jak vypadáte nakvašeně, řeklo zase první já! Nejraději bych dnes vůbec nebylo.

Jó, hochu, vzalo si slovo páté já, a komu se to povede, když už jednou nějaké já je, aby najednou nebylo?

Já vím, a když kouká, aby bylo a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je, říkával moudrý klaun.

Jenže to pak musí to já vědět, čím je a kdo z vás to ví či neví a jenom si to myslí a předstírá?

V našich letech bychom to už ale měli vědět a nemáme se na co vymlouvat: vyšlapaná cesta někam směřuje, podotklo druhé já.

Žvásty, přátelé, přihlásilo se o slovo další já: Kdo uvaří snídani? Voňavá káva by nás mohla postavit na nohy.

Páté já se podívalo na hodinky a vyletělo do koupelny se slovy: Proboha už jsem měl psát, mám termín. Zaspali jsme.

Šesté já by ještě lelkovalo, ale nemohlo, když okolo byl frmol. Jen si pomyslelo: Když vás tak pozoruji, milá já, řeknete mi, které já jsem vlastně já? A páté já si sedlo k počítači, aby sepsalo tento fejeton v domnění, že z toho ranního obrazu se něco vylíhne, aby se já dozvědělo, kam směřuje jeho cesta. Jenže zase nic, smála se všechna ostatní já jeho marné snaze.

Sice se říká, že své životy žijeme v čase, ale rozumíme jim jen proti proudu, jenže čas na všechna já vyplázl jazyk. Aby se pak Bůh nesmál, když nás musí každý den po ránu poslouchat. Rozhodně na nás nemůže žárlit.